HOMILIE: Podstatou lásky je ochota dát skutečně všechno

Vydání: 2019/20 Biskupové k eurovolbám, 14.5.2019

Pátá neděle velikonoční je další z oněch několika nedělí, které nás zvou k rozjímání, co Kristovo zmrtvýchvstání pro nás má konkrétně znamenat a jak se má projevit v našem životě. Pomocí k tomu nám i dnes mají být biblická čtení.

Evangelijní úryvek nás přenáší zpět do Zeleného čtvrtku, do závěru Poslední večeře, kdy Pán Ježíš říká jakýsi úvod ke své následné řeči na rozloučenou. Je velmi příznačné, že svůj testament začíná přikázáním lásky. Jeho novost – vzhledem ke Starému zákonu, ale i obecnému vnímání – spočívá nejen v intenzitě a rozsahu, jak velká má láska být, kam až má po vzoru Kristově zajít, ale též v síle, kterou nám k lásce nyní Pán Ježíš dává. Normou lásky se stal jeho kříž, zjevující, že opravdové dávání, podstata lásky, vyžaduje ochotu dát z lásky skutečně všechno. Kříž se stal i zdrojem lásky, protože z něj, z Kristova probodeného boku, prýští svátosti („krev“) i síla Ducha Svatého („voda“).

To, že láska k Bohu a lidem – činná, skutečná a konkrétní a nikoli jen teoretická a salónní – by měla být nejpodstatnějším ovocem naší velikonoční proměny a znamením Kristova zmrtvýchvstání a oslavení v nás, je zpravidla každému jasné. Dnešní evangelium nám to jen potvrzuje a vybízí, aby „nové přikázání“ nezůstalo jen slovem, nýbrž se v nás stalo i činem.

První a druhé čtení nám pak připomínají ještě jeden rozměr lásky k Bohu a lidem, na který možná trochu zapomínáme a který, zdá se, je proto dobré připomenout. To první (ze Skutků) nás přenáší do závěru Pavlovy první misijní cesty, druhé (z Apokalypsy) před námi rozevírá vidění „nového Jeruzaléma“ jako „svatého města“, „nevěsty“ a „Božího stanu mezi lidmi“. Obě tato čtení jsou o církvi. První svědčí o jejím působení, druhé vidí její podstatu. Církev je prostředím, v němž Kristus po svém nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého zůstal na zemi a v němž působí: skrze hlásání Božího slova, svátosti a církevní společenství (lásky). Katolická církev je tímto prostředím v plnosti, a to i navzdory chybám a hříchům – někdy velkým a do nebe volajícím – nás katolíků. Její podstatou totiž není předně to lidské (nějaké „my jsme církev“), nýbrž to Boží, Kristovo. Církev tvoříme sice my lidé, ale tím, který dělá církev církví, je Pán Ježíš.

Nové přikázání lásky se vztahuje i na církev: milovat ji jako Kristovu přítomnost i jako společenství lidí, milovat ji po vzoru Kristově, který miluje svou nevěstu a dává za ni svůj život. Láska k církvi je láskou k Bohu (ke Kristu a jeho působení) i k lidem (kolem Krista shromážděným), včetně hříšníků. Proto by právě i láska k církvi měla být jedním z projevů naší velikonoční proměny, Kristova zmrtvýchvstání a oslavení v nás, o něž je třeba prosit a také usilovat. Ostatně chceme-li nějak pomoci kýžené očistě lidské složky církve, musíme církev nejprve milovat…

P. JAN HOUKAL
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay