HOMILIE: On musí růst, my však se menšit

Vydání: 2018/50 Roráty připravují na Vánoce, 11.12.2018

Mezi „prorockými“ hlasy, které v Ježíšově době zaznívaly u Jordánu, zazněl i hlas Jana Křtitele. Nenabízel sice snadná řešení nemocí své doby, nevybízel ani k rebelii proti uchvatitelským mocipánům, dokonce ani příliš neburcoval, jak by se podle některých na proroka slušelo. Mluvil však rozumně: pro některé asi až příliš.

Jednoduché pravdy adresoval celníkům, vojákům i všemu okolostojícímu lidu. Ti je nepochybně neslyšeli poprvé. Slyšíte-li však zdánlivě až banální životní zásady, jež jsou ale podloženy skutečnou láskou k bližnímu spojenou se zájmem o druhého, pak pod kulisou lidských slov uslyšíte samotného Boha. Jana Křtitele si Bůh použil skutečně mimořádným způsobem – od událostí předznamenávajících jeho narození přes dar volby správných slov a činů vůči těm, kteří ho měli slyšet, až po naplnění života v prorockém rozměru smrti. Mimořádná duchovní obdarování však Jan používal pouze ke službě. Nikdy nepodlehl marnivé touze po slávě nebo možnosti vázat druhé na sebe, a tak manipulovat se svobodou lidí. Pokušení však na něho jistě doléhala, přestože o tom evangelia mlčí.

Každý, kdo ve světě tak trochu něco znamená, bude dříve nebo později bojovat s pokušením vybudovat si ve světě svůj pěkný pomník. Zkrátka zapsat se pro budoucnost takovým způsobem, který ještě teď může sám ovlivnit. To jsou znaky kultů osobnosti, se kterými se setkáváme ve všech dobách a ve všech zemích a nevyhýbají se dokonce ani osobnostem duchovním.

Jan Křtitel věděl, kde je jeho místo, a podobně jako Matce Boží ani jemu nepřišlo málo být pro svět „až tím druhým“, víc mlčet, aby mohl spíš vyniknout hlas toho, který přichází po něm. Pokušení pýchy, duchovní marnivost a vědomí „vlastnictví pravdy“ zabíjí v každém zcela spolehlivě působení Ducha. Jediným možným lékem na takovéto slabosti je agere contra (tj. činit pravý opak) – otevírat se Božímu působení v plodné vztahové výměně s Bohem v modlitbě a s člověkem v diskusi, protože Bůh často promlouvá ústy toho nejposlednějšího či nejmladšího, zvláště pokud takového bolestivě pociťujeme jako kritika našich pozemských plánů.

Času k rozlišování důležitého od nepodstatného v našich vztazích, v rodině, církvi a celé společnosti nemáme nazbyt, protože přichází ten, „který má v ruce lopatu, aby pročistil obilí na mlatě. Pšenici uloží na sýpce a plevy spálí ohněm neuhasitelným...“

Co tedy máme dělat?

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay