Homilie: O lásce k Bohu a člověku

Vydání: 2017/43 Sezóna „troubených“ mší, 24.10.2017

Evangelium o největším přikázání je součástí Ježíšova vyrovnávání se s vedoucími představiteli židovského národa. Ti mu kladou otázky, jejichž účelem není upřímně poznat mistrovy názory, ale lapit jej do osidel lidské prohnanosti.

Ježíšovy odpovědi přitom nejsou nijak překvapivé pro toho, kdo poctivě a poučeně přemýšlel o židovském monoteismu. Ježíš se nevymyká z rámce legitimního výkladu Tóry ve své době. Situace mnoha židů žijících v diaspoře, a nemajících tedy možnost plnit početné, zejména rituální předpisy vedla k alegorickému výkladu Tóry, založenému na důsledném monoteismu a praxi blíženecké lásky. V situaci, kdy není možné doslovně plnit jednotlivé předpisy, uvažuje se přirozeně o jejich vnitřním smyslu a o ovoci, které mají přinášet. Koneckonců i Ježíšova odpověď cituje známá místa židovských posvátných spisů. Přikázání lásky k Bohu je z 5. knihy Mojžíšovy (Dt 6,5), přikázání o lásce k bližnímu je pak převzato z 3. knihy Mojžíšovy (Lv 19,18). Nové je pravděpodobně jejich bezprostřední spojení. Ježíš je tázán na největší přikázání – a uvádí dvě, nikoli jako zdvojení, ale jako spojené nádoby. Že se jedná vlastně o jedno přikázání nedělitelné lásky, se pak nejvíce ozřejmí právě na Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku. Vtělením Božího Syna se stal lidský život přímou cestou k Bohu a služba člověku liturgií v nejširším slova smyslu. Slýcháme občas, že církev, především současný papež, by měla více mluvit o Bohu, že často mluví příliš o lidech, jejich bolestech, vyzývá k solidaritě s trpícími. Láska Boha k člověku se plně projevila v trpícím, ukřižovaném Kristu. Naše cesta k Bohu nemůže vést jinudy. A hlavně: žádná jiná „přímá“ cesta k Bohu není průkazná. O tom, zda je náš vnitřní život pravdivý, se zde můžeme přesvědčit jen na základě toho, jak se žije lidem s námi.

Zdá se, že ani spojení obou přikázání ale nebylo vnitřně vzdálené uvažování mnoha proudů v židovství, spojení lásky k Bohu a člověku znají i jiná náboženství, dotýkají se jej i všichni ti, kteří nezištně slouží druhým s úctou k tajemství a důstojnosti každého člověka, které vycházejí z jeho transcendentního zakotvení.

To, co je na Ježíšově učení radikálně nové, je rozšíření pojmu bližního na každého člověka, včetně nepřátel. Starý zákon přikazoval, že nepřátele nemáme nenávidět, nepřikazoval ale přímo lásku k nim. Ale teprve toto důsledné, univerzální rozšíření dosahu lásky odpovídá jednak důslednému monoteismu: Bůh je otcem všech lidí a celého stvoření, jednak účinnosti Kristovy oběti, která má moc proměnit každé lidské srdce. Ježíš může jen milovat. A to je vrchol svobody.

Ono dvojjediné přikázání lásky není výsledkem jakési redukce nepodstatných přikázání. Ježíš nepadne do léčky farizeů tím, že by rozlišil mezi podstatnými a nepodstatnými přikázáními. Přikázání lásky není jedním z přikázání, ale je jejich zdrojem. A není marné čas od času jím poměřit i to, zda plnění našich náboženských povinností a předpisů vrcholí v lásce k druhým lidem.

P. Petr A. Beneš CSsR

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 8 19. – 25. února 2019

Oslavy věrozvěstů napříč Evropou

Mezinárodní sympozium v Čenstochové zahájilo jubilejní rok s připomínkou 1 150 let od smrti sv. Cyrila.

celý článek


Teologické fakulty lákají ke studiu

Začátek roku je pro maturující studenty také časem výběru vysoké školy. O jejich zájem s ostatními obory soupeří i teologické fakulty.

celý článek


Jako když přeskočí jiskra

„Křesťané neznající humor žijí daleko od hory blahoslavenství,“ napsal kdysi morální teolog Bernhard Häring a rozhodně to nemyslel jako bonmot. Zkrátka humor ke zdravé…

celý článek


Manželství a spory: ruku v ruce

Prakticky všichni, kdo žijí blízký a intenzivní vztah v manželství, jistě potvrdí, že k němu konflikty patří.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay