HOMILIE: Není bližním ten, kdo mě volá k životu v plnosti?

Vydání: 2019/28 Velehrad: Dávejme ze sebe to nejlepší, 9.7.2019

Učit se vyjmenovávat přikázání a třídit je podle důležitosti, s tím má asi každý z nás zkušenosti. Ne vždy se ve svých závěrech s ostatními shodneme, ale i tam, kde soulad mezi námi panuje, nemusíme nutně docházet ke stejným důsledkům. Někdy dokonce zjistíme, že navzdory stejným východiskům hledíme opačným směrem.

Znalec Zákona byl s Ježíšem ohledně nejdůležitějšího přikázání zcela zajedno. Bůh má absolutní přednost a bližní je člověk stejně jako já, čili mu náleží obdobná pozornost. Kdo je však člověku bližním, to má navzdory této shodě závažné praktické důsledky – o koho se mám starat a koho mohu s čistým svědomím nechat, ať se postará sám? Něco to též vypovídá o Bohu – jestli je on tím prvním, podle něhož se vše řídí, pak koho chce on, abych považoval za svého bližního? Třetí kniha Mojžíšova zmiňuje přikázání o lásce k bližnímu v rámci vztahů uvnitř Izraele (Lv 19,18), čili z ní nutně nevyplývá, že by se měl Izraelita hlásit jako bližní k cizincům. I odjinud však víme, že Bůh v dějinách spásy odhaluje lidem svou vůli postupně a stále podrobněji. Nejznámějším příkladem je zřejmě zákon o odplatě či odpuštění, kde Bůh zprvu neomezenou pomstu za zločin omezuje na „(jen jedno) oko za (jedno) oko“ a totéž se zubem, až nakonec vůbec vyzývá k odpuštění.

V této souvislosti bychom čekali, že Pán Ježíš rozšíří okruh bližních na základě nějakých podmínek, třeba početních či mravních – že by mezi bližní Izraelitů třeba patřil každý Semita nebo někdo, kdo se dopustil nejvýše tří zločinů. Typově by to odpovídalo reakci Petra na výzvu k odpouštění – „Mám odpustit třeba až sedmkrát?“ Ale podobně jako u odpouštění Pán Ježíš úplně mění perspektivu – a činí z něj vůbec podmínku pro vstup do nebeského království – pohled otáčí na druhou stranu i tady. V podobenství o milosrdném Samaritánovi Ježíš neřeší, koho Samaritán považoval za svého bližního, ale pro koho se Samaritán v odpovědi na volání v nouzi byl ochoten bližním stát.

Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který prošel jako vězeň několika koncentračními tábory a to, co si odnesl, zpracoval mj. ve své knize „A přesto říci životu ano“, píše, že základem překonání ztráty vůle k životu (Co vlastně od života ještě čekám?) bylo: „Co čeká život ode mě?“. Tato změna perspektivy mnohým pomohla přežít. Podobně dává smysl mému životu i otočení otázky: „Kdo je můj bližní?“ na „Komu mohu a chci být bližním já?“ Bůh mi v bližním dává najevo, že se mnou počítá. Chce mi v něm být blízko, chce mi v něm o sobě něco sdělit.

P. AMBROŽ ŠÁMAL OPraem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 38 17. – 23. září 2019

Světec, který spojuje národy

Novým blahoslaveným, který má blízko k naší zemi, je od neděle 15. září P. Richard Henkes. Jeho beatifikace se konala v německém Limburku a přijeli na ni i poutníci z Česka či Polska.

celý článek


Kapucíni evangelizovali v centru Prahy

Týden nové evangelizace prožili bratři kapucíni a jejich přátelé v centru Prahy. Akce se konala nejen uvnitř kostela sv. Josefa, ale i v jeho okolí – na jednom z nejrušnějších…

celý článek


Hlas, který voněl svobodou

Ve věku 90 let minulý týden v Římě zemřel dlouholetý ředitel české sekce Vatikánského rozhlasu, kněz a jezuita P. Josef Koláček. Přinášíme vzpomínku jeho blízkého…

celý článek


Postoj „vše pro dítě“ převládá

„Mamííí! On mi bere bagrrr!“ rozléhá se dětským hřištěm a podsaditý hošík rve z rukou menšímu kloučkovi erární hračku a chystá se ho s ní mlátit po hlavě.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay