HOMILIE: Není bližním ten, kdo mě volá k životu v plnosti?

Vydání: 2019/28 Velehrad: Dávejme ze sebe to nejlepší, 9.7.2019

Učit se vyjmenovávat přikázání a třídit je podle důležitosti, s tím má asi každý z nás zkušenosti. Ne vždy se ve svých závěrech s ostatními shodneme, ale i tam, kde soulad mezi námi panuje, nemusíme nutně docházet ke stejným důsledkům. Někdy dokonce zjistíme, že navzdory stejným východiskům hledíme opačným směrem.

Znalec Zákona byl s Ježíšem ohledně nejdůležitějšího přikázání zcela zajedno. Bůh má absolutní přednost a bližní je člověk stejně jako já, čili mu náleží obdobná pozornost. Kdo je však člověku bližním, to má navzdory této shodě závažné praktické důsledky – o koho se mám starat a koho mohu s čistým svědomím nechat, ať se postará sám? Něco to též vypovídá o Bohu – jestli je on tím prvním, podle něhož se vše řídí, pak koho chce on, abych považoval za svého bližního? Třetí kniha Mojžíšova zmiňuje přikázání o lásce k bližnímu v rámci vztahů uvnitř Izraele (Lv 19,18), čili z ní nutně nevyplývá, že by se měl Izraelita hlásit jako bližní k cizincům. I odjinud však víme, že Bůh v dějinách spásy odhaluje lidem svou vůli postupně a stále podrobněji. Nejznámějším příkladem je zřejmě zákon o odplatě či odpuštění, kde Bůh zprvu neomezenou pomstu za zločin omezuje na „(jen jedno) oko za (jedno) oko“ a totéž se zubem, až nakonec vůbec vyzývá k odpuštění.

V této souvislosti bychom čekali, že Pán Ježíš rozšíří okruh bližních na základě nějakých podmínek, třeba početních či mravních – že by mezi bližní Izraelitů třeba patřil každý Semita nebo někdo, kdo se dopustil nejvýše tří zločinů. Typově by to odpovídalo reakci Petra na výzvu k odpouštění – „Mám odpustit třeba až sedmkrát?“ Ale podobně jako u odpouštění Pán Ježíš úplně mění perspektivu – a činí z něj vůbec podmínku pro vstup do nebeského království – pohled otáčí na druhou stranu i tady. V podobenství o milosrdném Samaritánovi Ježíš neřeší, koho Samaritán považoval za svého bližního, ale pro koho se Samaritán v odpovědi na volání v nouzi byl ochoten bližním stát.

Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který prošel jako vězeň několika koncentračními tábory a to, co si odnesl, zpracoval mj. ve své knize „A přesto říci životu ano“, píše, že základem překonání ztráty vůle k životu (Co vlastně od života ještě čekám?) bylo: „Co čeká život ode mě?“. Tato změna perspektivy mnohým pomohla přežít. Podobně dává smysl mému životu i otočení otázky: „Kdo je můj bližní?“ na „Komu mohu a chci být bližním já?“ Bůh mi v bližním dává najevo, že se mnou počítá. Chce mi v něm být blízko, chce mi v něm o sobě něco sdělit.

P. AMBROŽ ŠÁMAL OPraem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 50 10. – 16. prosince 2019

Adventní trh, místo setkání

Adventní období je nejen ve větších městech spojeno s adventními či vánočními trhy. Nejsou zdaleka jen místem nákupu dárků, ale nabízejí prostor k setkání s lidmi…

celý článek


Církev investuje i opravuje

Majetek, který církev získala v restitucích a nevyužije ho, už takřka celý prodala. Většinu z toho, co nyní vlastní, chce využít ke své činnosti – ať už přímo…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek


Po stopách P. Josefa Toufara

O třetí adventní neděli uběhne 70 let od tzv. číhošťského zázraku, který se udál 11. prosince 1949 a je neodmyslitelně spojen s osudem P. Josefa Toufara. Při této příležitosti…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay