Vydání: 2019/37 Naděje, pokoj a smíření pro Afriku, 10.9.2019

Tak nějak měli podobenství porozumět a v něm se najít Kristovi posluchači, zvlášť pak ti farizeové a zákoníci na místě syna staršího, kterým bylo podobenství předně adresováno.
Podobně se v něm máme najít i my, protože podobenství je součástí univerzálně platného Božího slova. I nám má být jakýmsi zrcadlem – ať už jsme spíše mladšími či staršími syny, anebo oběma dohromady. Ukazuje nám, jací jsme a co máme činit. Jako mladší synové se i my máme obrátit od svého hříchu, jímž se dostáváme „do daleké země“ promrhávajíce svůj vlastní život, a navrátit k Bohu, který nás už z dálky vyhlíží. Jako starší synové se zase máme radovat, že můžeme být v blízkosti Boha a pracovat na jeho polích, a spolu s Bohem se radovat i ze všech ostatních hříšníků, kteří se k němu jako k Otci navrací.
První, v kom se máme hledat a nacházet, jsou tedy oba synové: tak máme podobenství číst stejně, jako ho měli slyšet Kristovi současníci. Všichni jsme pozváni, abychom zakusili dobrotu Boha, který se ze všeho nejvíc – tak to ostatně ukazují i dvě předcházející podobenství o ztracené ovci a ztracené minci – raduje ze znovunalezení a obrácení ztraceného hříšníka. Jsme pozváni, abychom zakoušeli dobrotu Boha v jeho blízkosti, v jeho následování, v pokorném přátelství s ním i se všemi, kteří se ke Kristu navra cejí.
Podobenství o marnotratném synu, kdy milosrdným otcem je jednoznačně Ježíš, nám tak ukazuje jeden z nejvýraznějších projevů vtěleného Boha: že milosrdně odpouští. Mladšímu a jistě i staršímu synu.
Hříšný člověk bez Božího odpuštění nemůže přežít. To je veliké povzbuzení pro všechny mladší syny se k Bohu navrátit, ať se dostaneme na sebevětší scestí. Je to ale i povzbuzení pro všechny starší syny, máme-li pocit, že jsme zrovna Bohu nějak blízko, abychom se radovali z této blízkosti, vnímali svou odměnu už v možnosti pracovat pro Boží věc a hlavně abychom – po vzoru Kristově – odpouštěli druhým a přijímali je.
Možná může být celé podobenství shrnuto do jednoho známého úsloví, které bývá někdy u dveří starých kostelů: „Nikdo není tak hříšný, aby dovnitř nemohl, nikdo není tak svatý, aby dovnitř nemusel.“ Přičemž ono „uvnitř“ je právě otevřená náruč Pána Ježíše…