Homilie: Kdo pravdu hlásá, ale nežije

Vydání: 2017/35 Pietro Parolin jednal v Rusku, 29.8.2017

Každý týden nebo i každý den prožíváme účast na mši svaté. Opravdu prožíváme? Je naše účast na bohoslužbě výrazem pokorného a oddaného vztahu k Bohu, plného obdivu, úcty, vděčnosti, touhy i bázně? Pokud se o to aspoň snažíme, i když jsme unavení a roztržití, můžeme si být jisti, že se Pán dotkl našeho srdce a něco se změnilo. Nejvíc ubližuje pravdě ten, kdo ji hlásá, ale nežije. Největším nebezpečím lidí, kteří „chodí do kostela“, je prázdná religiozita, obřadnictví bez pokorného vztahu k Bohu. Bohoslužba se může stát jen příležitostí k sebeobdivování a sebeoslavování, při níž vlastně od Boha nic nečekáme, protože se obsloužíme sami, a nic Bohu nedáváme, protože mu nechceme dát sebe.

Vyznáváme se z hříchů, ale běda, když nám někdo nějaký vytkne.

Zpíváme Bohu chvalozpěvy, ale vlastně si chceme jen zazpívat, co se nám líbí. Říkáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“, ale nesnažili jsme se do svého srdce zachytit ani jednu výzvu pro náš život.

Ujišťujeme, že máme srdce u Pána, a zatím je připoutáno u tolika přízemních věcí.

Přinášíme oběť Kristovu, ale sami se nechceme stát obětí úplnou a ustavičnou.

Modlíme se Otčenáš, ale nejsme ochotni přijmout za sourozence ani všechny kolem nás v kostele.

Říkáme: „Buď vůle tvá“, ale nechceme se přitom vzdát vůle své.

Zdravíme se pozdravením pokoje, ale nepodali bychom upřímně ruku každému.

Zveme Ježíše do svého nitra, ale nejsme pozornými hostiteli a náš život venku je pak jen nudným pokračováním našich všedních dnů.

Katechismus katolické církve říká: „V eucharistii se Kristova oběť stává také obětí údů jeho těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací a s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu.“ Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím možnost být spojeny s jeho obětí. V liturgii tedy jedná především Bůh v Ježíši Kristu a teprve potom člověk odpovídá na Boží volání díkem a chválou Otci spolu s Kristem a skrze něho v Duchu Svatém. Je to dialog od Boha k člověku a od člověka k Bohu. Bůh se dotýká svým působením lidského srdce a otvírá je k Boží chvále a v tomto obnoveném dialogu s Bohem dozrává člověk pro nebe.

Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay