Homilie: Kdo pravdu hlásá, ale nežije

Vydání: 2017/35 Pietro Parolin jednal v Rusku, 29.8.2017

Každý týden nebo i každý den prožíváme účast na mši svaté. Opravdu prožíváme? Je naše účast na bohoslužbě výrazem pokorného a oddaného vztahu k Bohu, plného obdivu, úcty, vděčnosti, touhy i bázně? Pokud se o to aspoň snažíme, i když jsme unavení a roztržití, můžeme si být jisti, že se Pán dotkl našeho srdce a něco se změnilo. Nejvíc ubližuje pravdě ten, kdo ji hlásá, ale nežije. Největším nebezpečím lidí, kteří „chodí do kostela“, je prázdná religiozita, obřadnictví bez pokorného vztahu k Bohu. Bohoslužba se může stát jen příležitostí k sebeobdivování a sebeoslavování, při níž vlastně od Boha nic nečekáme, protože se obsloužíme sami, a nic Bohu nedáváme, protože mu nechceme dát sebe.

Vyznáváme se z hříchů, ale běda, když nám někdo nějaký vytkne.

Zpíváme Bohu chvalozpěvy, ale vlastně si chceme jen zazpívat, co se nám líbí. Říkáme: „Slyšeli jsme slovo Boží“, ale nesnažili jsme se do svého srdce zachytit ani jednu výzvu pro náš život.

Ujišťujeme, že máme srdce u Pána, a zatím je připoutáno u tolika přízemních věcí.

Přinášíme oběť Kristovu, ale sami se nechceme stát obětí úplnou a ustavičnou.

Modlíme se Otčenáš, ale nejsme ochotni přijmout za sourozence ani všechny kolem nás v kostele.

Říkáme: „Buď vůle tvá“, ale nechceme se přitom vzdát vůle své.

Zdravíme se pozdravením pokoje, ale nepodali bychom upřímně ruku každému.

Zveme Ježíše do svého nitra, ale nejsme pozornými hostiteli a náš život venku je pak jen nudným pokračováním našich všedních dnů.

Katechismus katolické církve říká: „V eucharistii se Kristova oběť stává také obětí údů jeho těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovou chválou a modlitbou, s jeho utrpením a prací a s jeho bezvýhradnou obětí, a tím získávají novou hodnotu.“ Kristova oběť, přítomná na oltáři, poskytuje všem generacím možnost být spojeny s jeho obětí. V liturgii tedy jedná především Bůh v Ježíši Kristu a teprve potom člověk odpovídá na Boží volání díkem a chválou Otci spolu s Kristem a skrze něho v Duchu Svatém. Je to dialog od Boha k člověku a od člověka k Bohu. Bůh se dotýká svým působením lidského srdce a otvírá je k Boží chvále a v tomto obnoveném dialogu s Bohem dozrává člověk pro nebe.

Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay