Vydání: 2019/21 Chrámy zvou k noční návštěvě, 21.5.2019

Vedle zaslíbení Přímluvce můžeme v Kristových slovech číst dvě nesmírně důležité zásady pro dobu po Letnicích, tedy i pro naši dobu. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“ a „pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“. Skoro by se chtělo říci, že oba Kristovy výroky se k sobě mají jako příčina a důsledek. Na mnoha místech v janovských spisech Nového zákona se totiž dočteme, že právě zachovávání Kristova slova způsobuje, že Bůh, Kristus může „zůstávat“ v srdcích lidí a že právě poslušnost Kristovu slovu má být základním projevem naší lásky k němu. Jeho „pokoj“ je pak znamením, „ovocem“ tohoto Božího přebývání v srdci člověka, je to pokoj svatých. Samozřejmě s tím, že jak už poslušnost z lásky, tak především Kristovu přítomnost způsobuje právě Duch Svatý.
Tyto základní principy se zdají být celkem jasné. Potíž ovšem může nastat, začneme-li se ptát, co vlastně Kristovo slovo přesně je, co je jeho normativní součástí a co už ne. Tím se nám otevírá pověstná „Pandořina skříňka“ interpretace biblického textu, vztahu ducha a litery, míry doslovnosti a obraznosti. Zde už se mnohdy neshodneme. Jedna zásada by však měla být společná všem: evangelium jako výsostné slovo Kristovo je třeba brát vždy jako celek a nikdy si z něj sebevědomě jen nevybírat, co se nám hodí a co ne. Jen tehdy, budeme-li toužit slyšet a zachovávat Kristovo slovo celé, máme naději, že je budeme opravdu zachovávat. Duch Svatý nás přece chce „učit všechno“ a „připomínat nám všechno“, co nám řekl Kristus.
Není náhodou, že evangelijní úryvek je předznamenán pasáží z 15. kapitoly Skutků. Zazněl „apoštolský list“, který vzešel z tzv. Jeruzalémského koncilu, prvního koncilu, konaného roku 48 nebo 49. Otázkou byla platnost rituální části Tóry pro pokřtěné z pohanství, tedy sama otevřenost křesťanství a církve všem. „Rozhodl Duch Svatý a my“ je známá formulace vyjadřující (katolickou) víru, že i skrze apoštoly (a následně učitelský úřad církve) mluví sám Bůh. Je to totiž závazné učení církve, které se snaží být – ve věcech víry a mravů – autentickou interpretací evangelia. I to je proto třeba brát jako celek, a nejen si z něj vybírat, co se nám zrovna hodí. To platí i o učení papežském: také učení papeže Františka je třeba naslouchat jako celku, a nejen si z něj vybírat pro sebe a své okolí populární části, ať už se hlásíme ke kterékoli části „církevního spektra“…