Homilie: Bůh soucitu

Vydání: 2018/42 Sedm nových přímluvců v nebi, 16.10.2018

„Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu.“ (List Židům)

Soucit, to je zvláštní slovo. Znamená mít schopnost vžít se do druhého – dokonce až tak, že zažijeme jeho pocity. A v úryvku z listu Židům, který je součástí dnešní bohoslužby slova, se o tom krásně píše.

Náš velekněz, Ježíš, v kterého věříme, je schopen mít soucit s námi, dokonce v naší slabosti. To je nesmírně důležitá informace. „Jaký je váš Bůh?“ ptají se nás občas naši nevěřící přátelé. Často odpovíme, že milosrdný a spravedlivý, jak to známe z katechismu. Pojem „milosrdenství“ však mnozí nevěřící neznají, a tak pochopí, že náš Bůh je spravedlivý, a často vydedukují to, že před spravedlivým Bohem je dobré mít se na pozoru, moc si ho nepřipouštět k tělu a raději zůstat opodál, aby snad po nás nechtěl dodržování nějakých přikázání. A to už vůbec nemluvím o souvislosti pojmu spravedlnost a soud. Není divu, že takový Bůh je odmítán.

Někdy se dokonce i my, věřící, natolik soustředíme na Boží spravedlnost, že úplně zapomeneme na jeho schopnost soucitu. Dokonce soucitu s námi, slabými. Když se ale podíváme na Ježíše, tak vidíme, že uzdravoval, dával lidem naději, probouzel je k životu – a kolikrát nám evangelia doslova říkají, že Ježíšovi bylo někoho líto. Schopnost soucitu není u Boha projevem slabosti, jak si to mnozí myslí, ale naopak – schopnost soucitu je u Boha projev síly. Jen silný Bůh dokáže vytáhnout člověka z jeho bídy a nepotopit jej ještě hlouběji do jeho slabosti a beznaděje. Náš Bůh je Bohem soucitu. Kéž bychom všichni křesťané tohle zakusili a ukázali tomuto světu, který se ve slabostech lidí topí a neví, o co se opřít.

Možná že problém není „Bůh bez soucitu“, ale spíš „člověk bez soucitu“. Jak jsme na tom my, křesťané 21. století? Jsme lidmi soucitu? Máme soucit jen s tím, koho si vybereme? Nebo s tím, od koho něco potřebujeme? Kolikrát jsem se v naší církvi setkal s projevy nelásky, nenávisti, tvrdých a nekompromisních soudů. Kolikrát se považujeme za majitele jediné a nekompromisní pravdy. A chybí nám to podstatné – soucit. Soucit s člověkem, který zakouší něco těžkého, který se ocitl v těžké životní situaci, který je nějak znevýhodněn, který potřebuje podpořit, pozvednout a ukázat naději, a ne dobít nezpochybnitelnými argumenty náboženských pravd.

Křesťan bez soucitu se bude jednou velmi stydět, až se setká s Ježíšem, který je soucitu schopen. Dokonce tak, že celý svůj život učinil největším skutkem milosrdenství Boha. Kéž by nám tuto neděli i následující dny v uších rezonovalo slovo „soucit“.

P. ROBERT BERGMAN
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay