Vydání: 2017/51-52 Vstoupit do těsné betlémské jeskyně, 19.12.2017

Svátek Svaté rodiny není jen slavností, kdy si máme připomenout smysl rodiny. Jde o oslavu onoho společenství, které si pro své přebývání v lidských dějinách zvolil Bůh. Je to proto slavnost každého člověka, a možná právě nejvíce těch, jejichž cesty jsou klikaté, kteří bolestně prožívají samotu, kteří žijí v křehkých vztazích. Protože Bůh si učinil mezi lidmi příbytek, kam jsou pozváni všichni „chudí srdcem“, nejsme už přistěhovalci a cizinci, ale patříme k Boží rodině (srov. Ef 2,19). Svatá rodina je v lidských dějinách obrazem nejvnitřnějšího života Boží Trojice: je založena na vztazích. V ní se vtělil ten nejzákladnější vztah, z nějž žijeme – vztah Boha k člověku, je zcela zaměřena na bohoslužbu, na starost o Boží věci, je místem, kde každý vytváří prostor pro realizaci druhého. Starost o Božího Syna, projev největší důvěry Boha vůči člověku, nás vyvádí ze sobectví a izolace hříchu.
Obraz Svaté rodiny betlémské je ikonou nového společenství, které máme realizovat v Církvi. Veškerý život Církve musí vycházet z adorace Boha, o Vánocích přítomného jako dítě v jeslích. Sklonění se k dítěti je radostnou školou pokory. Uznání, že toto dítě je Bůh, pak rozbíjí všechny naše představy o moci a síle a učí nás něze. Přítomnost Boha v jeslích jasně ukazuje, že Bůh nemá v našem životě žádnou funkci, účel, že prostě JE, že toto bytí je před každou akcí, užitkem, prospěchem. Že až z tohoto uznání důstojnosti Boží bez všech podmínek a z něj odvozeného uznání důstojnosti každého člověka vyplývá veškerá činnost a služba.
Maria, Matka, je ve Svaté rodině obrazem přijetí Božího plánu, vnitřní síly a koncentrace, bytí k dispozici, v němž se její důstojnost neztrácí, ale potvrzuje. Je jakýmsi anticipovaným naplněním výzvy sv. Pavla, abychom sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť (srov. Řím 12,1). Matka Boží je tak obrazem každého křesťana, který svou kněžskou úlohu naplňuje přijetím Boží vůle a službou jejímu uskutečnění.
Svatý Josef pak zviditelňuje pokoru, s níž máme umožnit přijatým Božím plánům, aby se uskutečnily. Nestojí stranou jako ten, jehož životní plány se neuskutečnily, ale s velkou duchovní silou přijímá za své plány Boží a nachází radost v tom, že zajistí podmínky pro jejich realizaci.
Boží příchod na tento svět je tedy i počátkem nového, proměněného lidského společenství, kde jsou zlověstné důsledky prvotního hříchu odstraňovány Boží milostí a poctivou spoluprací člověka s ní. Když Bůh vstupuje do betlémské rodiny, začíná tak jeho práce na obnovení zdravých a pravdivých lidských vztahů. Svatá rodina není jen vzorem či obrazem dokonalého společenství člověka s Bohem, ona je pramenem milosti pro každého z nás, abychom zdravá společenství vytvářeli. Církev, a v ní zvláštním způsobem rodiny založené na svátostném svazku manželů, je místem, kde se izolace a sobectví přetváří obětí a láskou. Dobré vztahy nejsou samozřejmostí, jejich utváření nelze ponechat spontaneitě, musíme na nich pracovat. Ne s odevzdanou rezignací, ale s vděčností za ně, ať jsou jakkoli těžké.