HOMILIE: Ať se dnes naplní, co jsme slyšeli

Vydání: 2019/4 V Panamě jako doma, 22.1.2019

Občas se nám při čtení Písma svatého může zdát, jak je moc vzdálené od doby, ve které žijeme. Jako by se nás netýkalo. Nevládnou u nás totiž žádní králové s nevyslovitelnými jmény a s ještě složitějšími rodinnými vztahy. Nežijeme ve válce a ani nepociťujeme žádné jiné rozvraty, neúrodu či bídu. Ba naopak. Žijeme v hojnosti a tak dobře zajištění, jako nikdy dříve. A právě proto se musíme s novou intenzitou ponořit do studia těchto jedinečných svatých textů, a zvláště evangelií, ve kterých k nám Ježíš i dnes zcela adresně promlouvá, a to navzdory tolika staletím od doby, kdy byla napsána. Všeho je totiž pouze do času. Pozemské jistoty člověka pominou – na rozdíl od Božího slova, které trvá navěky. Vše, na co člověk spoléhal, projde zkouškou ohně.

Když Ježíš vstoupil tehdy do synagogy v Nazaretě, kde vyrostl, vstoupil tam jako muž v „síle Ducha“, jak výslovně podotýká evangelista Lukáš. Vstoupil tam jako člověk věrohodný a ve všem zcela pravdivý. Neplnil žádná možná očekávání, nehrál roli v cizí hře, neprovokoval a ani se nesnažil zajistit si pevné místo mezi soudobou elitou, ani v dějinách. A právě proto mu starobylý Izaiášův prorocký text doslova rozkvetl v rukou. Zazněl volební program pravé lidskosti, ryzí a neokázalý, jaký jen může být život člověka, který se snaží naplnit vůli toho, který ho poslal – totiž bezpodmínečnou lásku k člověku a bezmezný zájem o něj! Není třeba dodávat, že Ježíš Izaiášovu vizi svým životem a posláním naplnil. Víme z evangelií, že to nebylo vždy jednoduché. Nečekaly ho jen otevřené náruče a vlídná přijetí. I on musel prosit o dar trpělivosti a pozornosti, aby s láskou znovu a znovu dokázal vysvětlovat Písmo způsobem, aby mu lidé rozuměli.

Ježíšův „volební program pro člověka“, přednesený tehdy v Nazaretě, má dnes opatrovat církev. Ona je teď ve světě nástrojem spásy, podivuhodným organismem, kde každý má svůj odlišný, ale vždy privilegovaný úkol. Ona dnes musí víc než kdy jindy udržet jednotu v rozmanitosti, ne však jednotu za cenu potření druhého.

Církev má na prvním místě hlásat radostnou zvěst, a to skutečně radostně a pravdivě, bez jakéhokoliv postranního úmyslu. Nemá se uchylovat k žádným politickým hrátkám, protože všechny aliance s mocnými tohoto světa jsou vždy jen hříšným a bohaprázdným spojenectvím, jak ukazují církevní dějiny dávné i nedávné. Na prvním místě je vždy Kristus. Bez něho bychom byli tomuto světu jen pro smích. Církev i dnes má člověka vychovávat ke svobodě – nejdůležitějšímu plodu velikonočního rána, které mu vrátilo důstojnost Božího dítěte, aby už nikdy neměl strach a nemusel se hrbit před nikým a před ničím. Vše ostatní, co není z Boha, člověka vrací zpátky do žalářů všech možných forem a závislostí, které ale mají vždy kliku uvnitř.

Církev i dnes má člověku pomáhat v orientaci v hodnotách, vytyčovat cestu a inspirovat k jejímu dalšímu hledání, aby člověk nezabloudil v pozlátku pozemských volebních kampaní. Nehrozit, neděsit a jen nepředepisovat, ale naopak svou radostí proměňovat svět. Vždyť setkání s nabručeným sektářem nikomu nepomůže – jen otráví, a radosti rozhodně nikomu nepřidá.

Tohle všechno nemá naše domácí církev naplňovat v daleké budoucnosti, ale teď a tady. Každý je za Pánovu nevěstu Církev zodpovědný a proviňuje se, pokud mlčí, když má mluvit, nebo mluví sám, když má mluvit On.

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 30 23. – 29. července 2019

Církevní památky světovým dědictvím

Česká i německá strana Krušnohoří s historickými kostely, stříbrnými a uranovými doly a také s neblaze proslulými komunistickými lágry, kde trpěli i čeští kněží,…

celý článek


Česká pomoc Ukrajině

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner minulý týden navštívil Ukrajinu. Zúčastnil se tamní národní poutě v Zarvanici a zavítal i do míst, kde pomáhá Charita.

celý článek


Bůh a člověk na Měsíci

Před padesáti lety, 20. července 1969, vstoupil člověk poprvé na povrch Měsíce. Jak můžeme jako křesťané číst tuto dějinnou událost?

celý článek


„Stará mama“ je pořád maminka

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay