Hledání hlubšího smyslu poutnictví

Vydání: 2010/30 Neplodnost, 20.7.2010, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Léto bývalo v minulých stoletích časem poutí. Mají pouti nějaký hlubší smysl i dnes? Není to jenom folklórní pozůstatek z dob, kdy lidé ještě nejezdili na dovolenou?

S fenoménem poutí se setkáváme ve všech velkých náboženských tradicích lidstva, někde se dokonce jedná o záležitost velmi důležitou. K porozumění danému jevu nám může posloužit trojice základních filozofických otázek: Odkud přicházím? Kdo jsem? Kam směřuji? Poutník si tedy v průběhu svého výkonu hlouběji uvědomuje, jaká je vlastní povaha jeho života, což by ho mohlo motivovat k zamyšlení nad odpovědností za vlastní životní směřování. V Bibli nacházíme řadu dalších příkladů a motivů, které nám napomáhají proniknout hlouběji pod povrch tohoto fenoménu.

PUTUJEME K OTCI

Partikulární dějiny spásy začínají příkazem, aby Abrahám vyšel ze své země a z domu svého otce (srov. Gn 12,1). Toto vyjití je znamením nového začátku, nové existence praotce věřících ve vztahu k Nejvyššímu. Velkou poutí bylo také vyjití Izraele z Egypta, což je velkolepý symbol osvobození. Putování po poušti do zaslíbené země je zase proces zrání a očisty. Není snad náš život takovým velkým putováním do zaslíbené země u nebeského Otce? V dané souvislosti není bez významu, že Syn člověka v době svého veřejného působení žil jako putující kazatel a učitel moudrosti. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil“ (Mt 8,20). Učedník se podílí na této nezajištěnosti svého Mistra, a učí se tak přijímat všechno z ruky nebeského Otce. Celý Ježíšův život je popsatelný jako vyjití od Otce, procházení světem a návrat k Otci (srov. J 16,28). Právě proto mají křesťané, kteří následují svého Pána, žít v tomto světě jako poutníci a cizinci (srov. 1 P 2,11).

MÁME VYCHÁZET VSTŘÍC DRUHÝM

Pravzor poutnictví můžeme konečně nalézt v samotném Bohu, kde Otec vychází sám ze sebe, aby dal všechno, co má, svému Synovi. Syn koná to, co činí jeho Otec, a tak také vychází ze sebe a všechno, co od Otce přijal, Otci v úkonu nekonečné vděčnosti navrací. Duch Svatý je samo toto sebedarování, vyjití ze sebe Otce i Syna. Trojjediný opět vychází ze sebe směrem k nám, když tvoří svět, když s námi uzavírá smlouvu, když daruje svého Jednorozeného, když sesílá svého Ducha. Jsme-li stvořeni k obrazu živého Boha, pak by nás nemělo udivovat, že naše bytostné poutnictví je výzvou, abychom vycházeli ze sebe směrem k Bohu v Kristu a Božím Duchu, abychom vycházeli ze sebe směrem k druhým na lidské rovině. Je tedy zřejmé, že poutník má mnoho motivů k zamyšlení. Je ale jenom na něm samotném, jaký smysl dá svému počínání, aby to nebylo pouhé folklórní povyražení a špás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay