Hledání evropské identity

Vydání: 2016/12 Tři roky s papežem Františkem, 15.3.2016, Autor: Tomáš Halík

Příloha: Perspektivy 12

Kdyby se křesťanům podařilo zprostředkovat porozumění mezi dvěma kulturními světy, splnili by ještě zásadnější dějinnou úlohu než kdysi, kdy církev dovedla „barbarům“ zprostředkovat nejen křesťanskou víru, nýbrž i antickou kulturu a právo.


Katedrála v Cáchách je spjata se začátky i rozkvětem evropské křesťanské civilizace. Střed katedrály, románský oktogon, je jedna z nejdochovanějších stavebních památek karolinské doby. V chrámu bylo korunováno na 30 králů Svaté říše římské, mezi nimi Karel IV., Václav IV. a Zikmund Lucemburský.  Snímek matthi / Shutterstock.com

Nejdůležitějším procesem naší doby je globalizace. Součástí tohoto procesu je to, jak mu lidé rozumějí, jak ho interpretují a jak se k němu staví. Výklad světa a jeho proměn patřil tradičně k hlavním úlohám náboženství a církve; dnes se této role ujímají spíše média, „veřejní intelektuálové“ a politici, ovšem církve se nesmějí vzdát tohoto prorockého poslání „číst znamení času“.

Přinese globalizace „střet civilizací“, anebo je možné ji proměnit v proces kulturní komunikace? Vyvolá globalizace vážnou veřejnou rozpravu o hodnotách, identitě a způsobech spolužití kultur, nebo spíš vyprovokuje reakci v podobě oživení nacionalismu, „kulturních válek“, etnických a náboženských nevraživostí?

Zde bude mnoho záležet na postoji světových náboženství. Spokojí se náboženství s odsunem z veřejné sféry do privátní, čistě „spirituální“ oblasti a přenechají veškerou politickou aktivitu sekulárním elitám a interpretaci společenských proměn sekulárním médiím a sekularistickým ideologiím? Postaví se náboženství do zásadní opozice vůči tomuto procesu, jako se kdysi nešťastně stavěly proti modernitě, stanou se dokonce nástrojem etnických a nacionalistických kontroverzí, promění se v politické ideologie? Anebo se pokusí hrát aktivní roli při vytváření kultury komunikace?

Neurotická obsese

Za konec moderny a počátek globalizace považuji období „druhého osvícenství“, kulturní revoluci 60. let. Ta byla patrně vrcholem procesu sekularizace. 70. léta přinesla opačný trend – konzervativní vlnu, jejíž součástí byla i transformace určitých skupin uvnitř světových náboženství v politické ideologie. Uvnitř islámu se tak zrodila opozice proti sekulárním diktátorům, jejímž prvním projevem byla Chomejního islámská revoluce v Íránu a druhou fází džihádistický terorismus. V protestantis-
mu se přibližně v téže době radikalizovala „náboženská pravice“. V určitých katolických kruzích se objevil – zřejmě v reakci na sexuální revoluci – pokus proměnit křesťanství na politické hnutí za kriminalizaci potratů, kritériem pravověrnosti se stávalo odmítání homosexuálních vztahů, umělé antikoncepce a genderové teorie. Tyto věci – zejména obrana nenarozeného života – jsou důležité, ale nejsou tím jediným důležitým. Důraz na tuto oblast do značné míry zastínil v kázání a učení církve klíčová témata evangelia – lásku, solidaritu, milosrdenství, odpuštění a smíření, ale také odpovědi na znamení doby, jako jsou odpovědnost za stvoření, mír, sociální spravedlnost, ekumenismus a porozumění mezi kulturami. Není divu, že reakcí sekulárního světa bylo: Zameťte si nejprve před vlastním prahem! A následovala série odhalení případů sexuálního zneužívání dětí a mladistvých katolickými kněžími. Teprve v okamžiku, kdy papež František našel odvahu nazvat ono přehnané soustředění na jednu část morálního poselství neurotickou obsesí, se ono tsunami skandálů v médiích, které značně poškodilo věrohodnost církve, zklidnilo.

Oslabení důvěry v demokracii

Zatímco počátky evropské integrace po porážce nacismu měly svůj duchovní obsah, daný zejména ideovou blízkostí otců zakladatelů, proces integrace nových členů po pádu komunismu už tento aspekt postrádal. Heslo „Zpět do Evropy“ bylo mnoha lidmi v postkomunistických zemích chápáno jako rychlý a snadný přístup k bohatě prostřenému stolu materiálního blahobytu a nových možností cestování, studia a práce v zahraničí.

Nejčastěji užívaným slovem byla demokracie. Ale další vývoj přinesl brzy velké oslabení důvěry v demokracii. Ukázaly se obtíže: demokratické mechanismy, které fungují v rámci národních států, nelze jen mechanicky přenést na nadnárodní úroveň. Existence volného trhu a kapitalistického hospodářství nejsou tak silně propojeny s politickou svobodou a demokracií, jak se zdálo. Ukázalo se, že nelze spoléhat na „neviditelnou ruku trhu“, jak slibovali představitelé „marxismu naruby“, zvláště když v prostředí bez dostatečné právní kultury a respektu k etickým zásadám začala významně působit neviditelná ruka korupce.

Širší kontext národní identity

Po pádu sovětské říše se národy středovýchodní Evropy pochopitelně radovaly ze své suverenity. Mají-li však zejména menší evropské státy obstát na globálním trhu, je pro ně životně nutná co nejhlubší nejen hospodářská, ale i politická a administrativní integrace. Aby však občané skutečně pochopili a přijali nutnost delegovat část pravomocí národních institucí do Bruselu, to by předpokládalo mnohem hlouběji v těchto společnostech kultivovat vědomí evropské identity, která umožňuje národní identitu chápat a prožít v širším kontextu. Aby „společný evropský dům“ byl skutečně domovem, bylo by třeba v něm objevit něco víc než jen poněkud nepřehlednou administrativní a ekonomickou strukturu. Evropská unie je definována jako „společenství hodnot“. Jakých hodnot?

Současná vlna imigrantů představuje velké problémy bezpečnostní a ekonomické. Ale obtíže spojené s řešením těchto problémů by neměly zastírat ještě závažnější problém, který tato krize obnažila: chybějící vědomí naší vlastní evropské a západní identity. Požadujeme, aby migranti respektovali a přijali naše hodnoty. Ale dokážeme na otázku, jaké jsou to hodnoty, odpovědět jinak než banálními frázemi? A pokud mluvíme o oněch vznešených hodnotách naší civilizace, mohou se s nimi migranti opravdu setkat ve věrohodné podobě jakožto s hodnotami, jimiž opravdu žijeme?

Jsme svědky toho, že největší strach, panika, hysterie a projevy nenávisti vůči migrantům a také vůči islámu panuje v zemích, kde téměř žádní uprchlíci nejsou, kde žije nepatrná menšina muslimů, s nimiž nikdy žádné problémy nebyly, a kde si většina lidí pod pojmem islám nedovede představit nic jiného než drastické záběry z vraždění zajatců teroristy IS. Populističtí politici zneužívají tyto nálady, rozdmýchávají je nezodpovědnými výroky a v několika zemích se jim parazitováním na atmosféře strachu daří krok za krokem demontovat demokratické struktury a vytvářet autoritativní stát.

Naivní koketerie

Nastal už nyní „střet civilizací“? Anebo se tato temná vize stala „sebenaplňujícím proroctvím“, které nás přivedlo na pokraj světové katastrofy? Ve střet civilizací věří dvě skupiny lidí. Především jsou to „džihádisté“, kteří si přejí válku mezi islámským světem a liberalismem Západu, apokalyptickou svatou válku mezi Dobrem a Zlem. Teroristické akce jsou jen prostředkem k jejich hlavnímu cíli: chtějí do svého sporu se Západem vtáhnout celý arabský svět, chtějí ho přesvědčit, že Západ nebojuje vůči extremistům, nýbrž že bojuje proti islámu, protože islám jako takový nenávidí. V tom džihádistům nejvíce pomáhají na Západě ti lidé, kteří fakticky sdílejí tuto ideologii střetu civilizací a kteří odmítají rozlišovat mezi islámem a politickým radikalismem. Paranoidní teorie o tom, že nynější vlna migrantů je součástí plánované invaze k islamizaci Evropy, a rozdmýchávání nenávisti vůči imigrantům a islámu vůbec jsou stejně nebezpečné, jako byly konspirační teorie antisemitů před druhou světovou válkou.

Je smutné, že mezi šiřiteli islamofobie – podobně jako kdysi mezi šiřiteli antisemitismu – jsou i určité křesťanské kruhy a že nalézají podporu i mezi částí kléru a biskupů. Je ještě nebezpečnější, když církevní hierarchie podporuje ty síly, které odmítají otevřenou společnost a liberální demokracii. Na naivní koketerii s autoritativními režimy během druhé světové války církev tvrdě doplatila.

Podpořit papeže

Společným rysem skupin, které využívají strachu z migrantů a islámu, jsou útoky na Evropskou unii. Někteří notoričtí odpůrci chtějí zneužít nálady a vyvolat národní referenda o vystoupení z ní. Kdyby se rozpadla EU, národní státy by nezískaly suverenitu, ale ocitly by se v nebezpečí chaosu a občanských válek. Kromě NATO by už neexistovala obrana zemí bývalého sovětského bloku před snahou nebezpečného Putinova režimu obnovit a pokud možno rozšířit bývalou sovětskou říši.

Rusko věnuje neuvěřitelné sumy peněz a kapacitu svých nejlepších mozků na propagandistickou válku proti Západu a EU. Tragickou úlohu zde hraje ruská pravoslavná církev. Mnozí její představitelé jsou nejen loutkami Putinova režimu, nýbrž aktivními šiřiteli ideologie, která není méně nebezpečná než islámský fundamentalismus. Je trestuhodné, že Západ je v této válce idejí zcela pasivní. Kde má EU centrum nejlepších mozků, které by dokázalo hájit hodnoty svobodné společnosti?

V této době, kdy je Západ ochromen strachem z migrantů a v USA i v postkomunistickém světě sílí hlasy populistů typu Donalda Trumpa, je hlas papeže Františka jediným velkým signálem naděje. Možná, že určitý typ křesťanství v Evropě skutečně končí a s pontifikátem papeže Františka začíná nová kapitola dějin církve s novými důrazy. Dokáže však církev v Evropě, její episkopát a její teologové, skutečně podpořit prorocký hlas reformního papeže a tvořivě prohlubovat a šířit jeho poselství?

Výzva tohoto okamžiku

V debatách o identitě Evropy je třeba odmítnout dva nebezpečné extrémy: zaprvé extrémní sekularismus, který chce udělat z principu laicity netolerantní státní náboženství, a zadruhé nostalgii některých křesťanů po premoderní Christianitas, resp. romantické představě o křesťanství před osvícenstvím.

Je zřejmé, že v zájmu evropské budoucnosti je třeba podporovat čestný dialog a překonávání vzájemných předsudků mezi křesťany a zastánci liberálního sekulárního humanismu. Papež Benedikt XVI. se na toto téma jasně vyjádřil během cesty do Portugalska: „V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika představuje šanci, že musíme nalézt syntézu a obsažný a do hlubin jdoucí dialog. V multikulturním prostředí, ve kterém se všichni nacházíme, vidíme, že čistě racionalistická evropská kultura bez transcendentní náboženské dimenze není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, které všechny mají tuto transcendentní náboženskou dimenzi, jež je dimenzí lidského bytí. (...) Proto bych chtěl říci, že přítomnost sekularismu je něčím normálním, ale rozluka, střet sekularismu a kultury víry je abnormální a musí být překonán. Velká výzva tohoto okamžiku je v tom, že oba musí jít spolu a na této cestě najít svou pravou identitu. To je poslání Evropy a potřeba lidstva v dějinách.“

Co mohou udělat křesťané

Domnívám se, že v současné situaci mohou křesťané pro budoucnost (nejen Evropy) udělat především tři věci:

1. Nabídnout – nikoliv jen verbálně, nýbrž prostřednictvím věrohodného příkladu – „alternativní životní styl“, který by spojoval především dvě hodnoty: spirituální hloubku a solidaritu (umění účinné blízkosti).

2. Uvědomit si své místo mezi dvěma silně znepřátelenými světy – světem tradičních náboženství (zejména islámu) a liberálně-sekulárním světem Západu. S oběma těmito světy má přece křesťanství mnoho společného: s islámem má společné kořeny v tzv. „abrahamovské ekumeně“ a s humanismem a liberalismem, který vzešel z lůna křesťanství, má stále řadu společných hodnot. Kdyby se křesťanům podařilo zprostředkovat větší porozumění mezi těmito dvěma kulturními světy, splnili by ještě zásadnější dějinnou úlohu než kdysi, kdy církev po pádu Říma dovedla „barbarům“ zprostředkovat nejen křesťanskou víru, nýbrž i antickou kulturu, filozofii a právo.

3. Rozvíjet ekumenické vztahy mezi křesťanskými církvemi takovým způsobem, aby byl dán příklad soužití, v němž je možný respekt k jinakosti druhého na základě nikoliv „laciné tolerance“, nýbrž vnímání odlišnosti jako toho, co neruší, ale obohacuje mou vlastní identitu.

Teprve až z křesťanského prostředí bude vyzařovat alespoň poctivá snaha jít tímto trojím směrem, budeme moci nabídnout druhým skutečně věrohodně a přesvědčivě „pozvání k naději“.

Proslov Tomáše Halíka k zástupcům evropských biskupů (COMECE) 3. března 2016 v Bruselu

Autor je český katolický teolog, filozof a držitel Templetonovy ceny
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay