Hledá se světová autorita

Vydání: 2015/47 Modli se za Paříž!, 16.11.2015

Příloha: Perspektivy 47

Dnešní globalizovaný svět naplno odhaluje, jak jednotlivé státy – dokonce ani supervelmoci – nejsou schopny některým ohrožením čelit samostatně. Nastalá situace je o to vážnější, že vzájemná důvěra a spolupráce největších mocenských celků jsou povážlivě oslabeny. Čím dál citelněji chybí nadnárodní světová autorita.
 
Bratrovražedné boje zamořují svět od počátku dějin, v globálním světě jsou však o to nebezpečnější. Guido Reni: Kainova bratrovražda, 1630. Repro KT
 
Marně se zraky států světa upírají i k OSN, jež se jeví jako málo efektivní instituce, třebaže jediná svého druhu. Její reforma se roky pohybuje pouze v rovině debat. A přitom ve světě bují války, celé národy se daly do pohybu, a nikdo neví, jak je zastavit, Blízký východ je jedna velká rozbuška. Nehledě na to, že i bez toho by bylo třeba mnohé řešit: hlad a epidemie ve třetím světě, vzdělání a zápas s náboženskými fundamentalismy či globální změnu klimatu.
 
Planeta je makrocelek, který aspiruje na to, aby byl řízen. Jak by ale takovýto „management“ měl vypadat? Církev již řadu let ve své sociální nauce navrhuje možnou alternativu. Jmenuje se „globální politická autorita“ a je součástí této nauky už více než padesát let.
 
Mír na zemi
 
Jak je možné udržet světový mír v postindustriální éře, zvláště v podmínkách různých konfliktů? Tuto otázku si možná položil sv. Jan XXIII., předtím než napsal slavnou sociální encykliku Pacem in terris (Mír na zemi) začátkem 60. let minulého století. Reflektoval v ní neutuchající spory dvou tehdy dominujících ideologických táborů, socialistického a kapitalistického, vyzval světovou veřejnost k ustavení mezinárodní veřejné autority. Její institucionalizace by byla založena na společném souhlasu všech národů. Nebyla by tedy ustavena žádnou národní nebo mezinárodní silou.
 
Kromě toho je zajímavé, že svatý papež počítal s tím, že tato autorita bude disponovat celosvětovou mocí. Bohužel Jan XXIII. neobjasnil, co přesně by tato moc měla obnášet a jaké mechanismy fungování by měla zahrnovat. V každém případě se můžeme dnes, s odstupem více než padesáti let, oprávněně domnívat, že tato myšlenka byla další z řady odpovědí na Karibskou krizi z roku 1962. V ní se, jak známo, konfrontovaly dvě supervelmoci té doby: Spojené státy americké a Sovětský svaz.
 
Obecné dobro
 
Byla to právě tato krize, v níž se římský biskup mírově angažoval tím, že přímo písemně vyzval dvojici tehdejších hlavních představitelů obou zainteresovaných zemí – J. F. Kennedyho a N. Chruščova, aby zastavili eskalaci napětí.
 
Papež se ve své diplomacii nepřikláněl k žádné ze stran tehdejšího konfliktu a totéž se projevilo v jeho chápání obecné veřejné autority. Ta měla podle něj fungovat spravedlivě, nestranně a být zaměřena na obecné dobro všech národů. Zároveň ale před ni postavil těžký úkol. Tato autorita měla náchazet řešení ekonomických, společenských, politických a kulturních problémů týkajících se veřejného dobra. Tento typ problémů podle něj mohl jen stěží úspěšně řešit jeden vládce nebo jednotlivé státy – vzhledem k jejich náročnosti a urgentnosti.
 
Zdá se tedy, že pontifik identifikoval celkem správně problémy své doby a předznačil, že mnohé z nich neztratí na aktuálnosti ani v budoucnu. A to ještě nemohl tušit, do jakých rozměrů se časem rozroste globalizace a že teorie chaosu s tzv. motýlím efektem (kdy i nepatrný záchvěv na jednom konci planety vyvolá nepředstavitelnou, zdánlivě nesouvisející reakci na opačném konci) se příblíží k realitě. I dnes je malý otřes například na světových finančních trzích citlivě přijímán po celém světě, i dnes svět, a zejména globální Jih sužují hlad, nedostatek vody, pohlavní choroby a nezaměstnanost, v globálním Severu se zase dramaticky rozevírají nůžky sociální nerovnosti a dostavují se první plody demografické krize. Nemluvě o dnes už stěží zpochybnitelném globálním oteplování a ničení ekosystémů v důsledku lidské činnosti, o čemž nedávno psal papež František ve své ekologické encyklice Laudato si‘.
 
Na druhé straně se jako nerealistické jeví tehdejší očekávání papeže, že státy světa automaticky akceptují světovou veřejnou autoritu a spokojí se s tím, že bude fungovat na principu subsidiarity jakožto stabilní součásti sociálního učení církve.
 
To, co sv. Jan XXIII. v encyklice pouze naznačil, usilovali rozvinout dva roky po vydání Pacem in terris koncilní otcové zasedající ve Vatikánu. Díky nim uzřela světlo světa pastorální konstituce o církvi v dnešním světě s názvem Gaudium et spes (Radost a naděje). Ta brzy oslaví půlstoletí od svého schválení. V samotné konstituci však bohužel nalezneme pouze letmé zmínky o koncepci univerzální veřejné autority.
 
Její autoři se domnívali, že skutečným cílem této autority bude ochrana míru, spravedlnosti a celosvětového respektu k lidským právům. Bezpečnost ve světě neměla být zaručena pouhým odstraněním rizika ozbrojeného konfliktu, nýbrž dosažením takových politických podmínek v mezinárodních vztazích, za nichž „bude možné (…) jakoukoli válku naprosto zakázat“ (Gaudium et spes, § 82). Je třeba připomenout, že tato explicitně vyjádřená (a z jistého úhlu pohledu utopická) představa o válce jako mezinárodně zcela nepřípustné byla vyřčena v období trvající studené války. Autoři konstituce ale neřekli nic o institucionální podobě univerzální veřejné autority, která by měla napomoci dosažení tohoto stavu.
 
Dozrál čas
 
Je zajímavé, že nástupce sv. Jana XXIII. na apoštolském stolci, blahoslavený Pavel VI., myšlenku světové politické autority blíže nerozvíjel. Byl to až sv. Jan Pavel II., kdo za několik dlouhých let částečně připomněl ideu globální veřejné autority v sociální nauce církve, a tím ji vrátil i do obecné pozornosti. Ve svém poselství ke Světovému dni míru v roce 2003 uvedl, že už dozrál čas na ustavení nové organizace lidské rodiny, jež by byla skutečně schopna zajistit mír a harmonii mezi národy. Pro papeže to neznamenalo zřízení světového „superstátu“. Ale bohužel – tak trochu v duchu odkazu předchozích dokumentů na toto téma – nezanechal podrobnější popis světové veřejné autority ani blíže neuvedl její potenciální kompetence. Naznačil pouze, že to mají být demokratické procesy a posilněná transparentnost a odpovědnost na každé úrovni politického života, které mají doprovázet výkon pravomocí této autority na národní a mezinárodní úrovni.
 
Reorganizace světového řádu
 
S příchodem pontifikátu Benedikta XVI. se v sociální nauce církve obnovuje zájem o koncept světové politické autority. V sociální encyklice Caritas in veritate (Láska v pravdě) z roku 2009 papež věnoval politické autoritě na globální úrovni hned dvě části svého dokumentu. Upozornil, že by měla být chráněna od ohrožení nebo ovládnutí ze strany konkrétních států. Mělo by se jednat o mezinárodně respektovanou, kompetentní a efektivně fungující nadstátní instituci.
 
I Benediktem nastíněná koncepce má naneštěstí jisté trhliny. Neříká totiž nic o tom, kdo by (a jestli vůbec někdo) měl pravomoc na tuto světovou politickou autoritu dohlížet. Rovněž není jasné, zda by měla být odpovědná členským státům OSN, celému lidstvu, nebo národním vládám a jestli by tato její odpovědnost měla být chápána v demokratickém smyslu. Papež pouze opětovně podle vzoru Jana XXIII. upozornil, že tato instituce by měla být regulována zákony, měla by respektovat solidaritu a subsidiaritu, měla by usilovat o společné dobro a zavazovat se k udržování celostního lidského rozvoje.
 
Papež očekával, že světové společenství států automaticky uzná tento nový typ autority a svěří jí efektivní pravomoci, jež by zajistily bezpečnost pro všechny. Následně by tyto státy tento mezinárodní orgán respektovaly. Je však sotva představitelné, že by státy podnikající příležitostně jednostranné vojenské operace měly sklon usilovat o souhlas se svými rozhodnutími u této autority, jak očekával Benedikt XVI. Vzpomeňme jenom na příklad invaze USA do Panamy v roce 1989, na jejich vojenskou intervenci během druhé války v Perském zálivu (2003) nebo na obdobné ruské akce v Gruzii (2008) a loni na Ukrajině. V současném mezinárodním prostředí a atmosféŕe (ne)respektování mezinárodního práva ze strany klíčových geopolitických hráčů je cesta k takto vymezené globální autoritě neprůchodná. Bohužel.
 
Dosud nejucelenější projekt globální politické autority v rámci sociální nauky církve předložila před čtyřmi lety Papežská rada pro spravedlnost a mír vedená kardinálem Peterem Turksonem. Jednalo se o krátkou nótu s dlouhým názvem: Směrem k reformě mezinárodních finančních a monetárních systémů v kontextu globální politické autority.
 
Neznámí autoři nóty hned na rovinu ozřejmují, že autorita v jejich představách by měla „mít realistickou strukturu a být ustavena postupně“. Její ustavení je podmíněno předchozím jednohlasným a spontánním souhlasem všech států, tedy celé světové komunity. V opačném případě by takováto autorita postrádala jakoukoli efektivnost a legitimitu. Už z těchto myšlenek je patrné, že očekávat „realistickou strukturu“ takovéto organizace není vůbec samozřejmé.
 
Pohled na Krista Krále
 
Klidným místem pro život byla Země snad někdy ve stavu před prvotním hříchem. Od té doby se lidstvo musí konfrontovat se stále novými problémy, které už několik desetiletí přerůstají hranice národních států a stávají se celosvětovými. Církev si je toho vědoma. Její koncepce globální politické autority, i když v mnoha směřech stojící v teoretické rovině pořád kdesi na půl cesty, není snahou o jakousi katolickou světovládu. Je pravdou, že pozice Svatého stolce v mezinárodních vztazích se přinejmenším od pontifikátu Jana Pavla II. značně posílila. Současně poslední papežové víceméně úspěšně převzali roli světové morální autority. Rozhodně však nemůže být řeč o tom, že by Vatikán nebo katolická církev chtěly zaplňovat mocenské vakuum. Nemají na to ekonomickou ani vojenskou sílu a není to jejich posláním.
 
Na druhé straně chce projekt veřejné autority jakožto součásti sociálního učení církve napomoci lepšímu řešení světových problémů. A to z perspektivy, jež je církvi nejvlastnější – z pohledu věčnosti (sub specie aeternitatis), a upírat přitom zrak na tu nejvyšší Autoritu, kterou křesťané od prvopočátků církve očekávají – Krista, Krále nebe i země, jehož svátek si v těchto dnech připomínáme.
 
Autor je politolog

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay