Hlavně neztratit důvěru...

Vydání: 2007/41 Proč lžeme?, 9.10.2007, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Je všude kolem nás a je jí plno. Dere se ven z televizní obrazovky, politika je jí přesycená a nezřídka se úspěšně vetře i do rodiny či mezi přátele. Kdo? Nepravda, lež, která dnes umírá, aby se zítra opět narodila. Ale kdy vlastně a jak naše lhaní začíná? Nejen o tom jsme si povídali s psychologem Petrem Šmolkou z Poradny pro rodinu v Praze.

Malé dítě neumí lhát. Svět je pro něj buď bílý, nebo černý. Kdy toto začne záměrně proměňovat?

Zřejmě až ve chvíli, kdy si začne uvědomovat, že mu vyřčená nepravda může přinést nějakou výhodu. Zisk, případně možnost vyhnout se trestu či jiné nepříjemnosti.
Věk nebude jistě jediným kritériem, přesto lze s trochou licence připustit, že toto dokáže celkem spolehlivě diferencovat již předškolní dítě, řekněme od takových zhruba čtyř let věku.

Proč vlastně začneme lhát? Děláme to všichni...
Připusťme, že jistá pružnost v nakládání s pravdou je jevem natolik častým, že bychom opravdu jen těžko hledali někoho, kdo se k němu neuchýlí. Lhaní patří klasicky mezi naučené formy jednání. Učit se můžeme nápodobou (zvláště od rodičů a vrstevníků), významně zde ale působí i učení na základě takzvaného instrumentálního podmiňování. Zjistíme-li, že nám lež přináší nějakou výhodu nebo nám napomáhá vyhnout se nějaké nepříjemnosti, je pravděpodobné, že se k ní v analogických situacích budeme uchylovat i v budoucnosti.

O tom, že není lež jako lež, není nutné diskutovat. Je ale možné lži nějak rozdělit? Souvisí například s věkem dítěte, jeho osobností...?
U dětí se můžeme setkat se lží takzvaně „bájivou“ – což není lež v pravém slova smyslu. Jde spíše o propojení reality a fantazie. Dokonce bez toho, že by bylo jasné, kde končí realita a kde začíná fantazie. Pak jsou zde naučené lži účelové. Malé dítě se však těžko uchýlí ke lži milosrdné.

Jak velkou roli, pokud se týká našeho lhaní, sehrávají rodiče, prarodiče, učitelé, ale například i politici či masmédia?
U dětí hrají rodiče a prarodiče, podobně jako třeba vrstevníci, dost významnou roli. Učíme se lhát na principu nápodoby. Že by však na děti měly větší vliv lži politiků a masmédia, o tom by se dalo jistě s úspěchem pochybovat. Nejčastěji napodobujeme ty, s nimiž bychom se rádi identifikovali, ztotožnili. Představa, že by se dítě chtělo ztotožnit s nějakým naším politikem, by již sama o sobě byla dost patologická. Větší vliv bude mít, kdyby lhal Maxipes Fík než třeba sám pan premiér.

Kapitolou sama pro sebe je asi puberta. Jak by měli v tomto choulostivém období přistupovat rodiče ke svým potomkům, aby se jejich vztah neproměnil v jednu velkou lež? Myslet si, že budu-li kamarádem mému „puberťáckému“ synu či dceři, a on či ona mi svěří vždy celou pravdu, bude mít asi opačný efekt..
Dítě, dokonce i pubertální, by mělo mít pocit, že se beztrestně svěřit může. Že se může svěřit i s něčím, s čím rodiče souhlasit nebudou. Na druhou stranu bychom však neměli vytvářet dojem, že dítě nemá právo na svá tajemství, na své třinácté komnaty. Vztahu je třeba dát řád a jasné mantinely, což ale ještě neznamená dril a svěrací kazajku. Měli bychom například alespoň rámcově mít informaci o tom, kde dítě je, kdy se vrátí domů; není však nutné, aby nám podávalo detailní časový snímek svého dne. Zároveň bychom měli vědět, že i puberta je obdobím jakési bájivé lhavosti – především při snaze jevit se v lepším světle opačnému pohlaví. Bohatýrské historky dospívajících kluků mají stejný biologický význam jako troubení jelenů v říji či zásnubní tance koljušek.

Zamilovanost je další důležitý úsek našeho života. Snažíme se ukázat tomu druhému v tom lepším světle... Můžeme za to vůbec, nereagujeme jaksi podvědomě? A je vůbec možné nějak zjistit, zda je můj budoucí celoživotní partner notorický lhář?
Zjistit se to dá. Často, bohužel, ale až ex post. U předvádění se v období „ptáčků lapání“ bych o lhaní nemluvil – k tomu období to prostě patří. Pokud však budeme opakovaně zjišťovat, že nám náš vyvolený lže i ve věcech, které rozhodně k ptáčků lapání nepatří, pak je namístě opatrnost. Bylo by hloupé až po sňatku zjistit, že nejde o jeho první, ale čtvrté manželství, že není bezdětek, ale má již čtvero dospívajících potomků, ale zato je bezzemek a nikoli restituent několika hektarů pozemků v okolí Václavského náměstí.

Je rozdíl ve lhaní muže a ženy?
Nemyslím, že by nějaká dělící hranice byla zrovna mezi pohlavími. Jediný „rozdíl“ spočívá snad v tom, že žena prohlásí „nikdy jsem ti nebyla nevěrná“, zatímco muž se spokojí s tvrzením „nikdy jsem ti nebyl nevěrný“, tedy jazykové nuance. Ty ale opravdu roli nehrají. Rozdíly mezi lidmi v tom, jak často a rádi se uchylují ke lži, nesouvisí tolik s jejich pohlavím jako spíše s jejich osobností.

A co lži v manželském vztahu, v rodině? Jsou velice nebezpečné, mohou vést až k rozpadu manželství…
Nerad bych zde příliš polemizoval, je však sporné, zda k rozpadu manželství vedou častěji lži nebo až přílišná upřímnost. V každém případě si myslím, že ani manželé by si neměli nárokovat, že budou o tom druhém vědět úplně vše. O jeho minulosti, o tom, nač myslí, jak se cítí, o čem uvažuje a někdy i o tom, co dělá. Je na nás, zda půjdeme do rizika skutečných lží. Pokud ano, pak bychom si měli uvědomit, že nic se nevrací tak těžko jako jednou ztracená důvěra!

Vybavujete si některou ze lží, kterou jste zaslechl ve vaší manželské poradně a jež vám uvízla v paměti?
Sebekriticky musím přiznat, že ve chvíli, kdy za klienty zaklapnou dveře, uzavře se pro mne až do případné příští návštěvy i jejich příběh. Takže si nic moc nevybavuji. Pokud již vůbec něco, tak možná nešťastnou aplikaci výroku, který je připisován panu primáři Plzákovi. Toho slavného: „Zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat!“ Někde je hranice, kdy již není šťastné se tím řídit. Když už ze svého partnera neděláme jen paroháče, ale navíc i – s prominutím – vola! Pár takových jsem v poradně zažil.

Může mít lež v životě dospělého i pozitivní roli?
Takzvaná lež milosrdná jistě ano. Jinde bych si tím už tak jistý nebyl. Pozitivní roli mívá spíše určité cenzurování informací, tedy nesdělování všeho, než přímá lež či zřetelné nepravdy.

Mohl by vůbec dnešní svět bez lží a lhaní fungovat?
Asi nemá význam se podobnými otázkami trápit. Už proto, že nemáme žádnou možnost, jak toho dosáhnout. Je to něco podobného, jako kdybychom se ptali, zda by dnešní svět mohl fungovat bez chemických a jiných škodlivin. Zřejmě bychom si to všichni přáli a přitom nikdo z nás nedokáže spolehlivě domyslet všechny možné dopady.

Skutečně platí, že kdo lže, ten krade a může i zabít?
Sotva. Naštěstí jsou mezi námi stateční jedinci, kteří se spokojí pouze se lhaním a nemají potřebu krást a vraždit. Na druhou stranu si však dovedu představit i pravdomluvného vraha. Takže bychom se raději neměli spoléhat na to, že když nám někdo říká, že nás zabije, že jsme vlastně v bezpečí. Že je to buď člověk pravdomluvný (a ti že nevraždí), nebo prolhaný (a ten nám lže i v tom, že nás zabije). Mohli bychom se totiž dočkat nepříjemného překvapení.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay