26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Hlasujte pro Miss exitus

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/30 Muži na mateřské, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Pokud má iniciátorka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová přednášet o umírání mladým posluchačům, použije předem nacvičený úvod. Rozjívení adolescenti se po něm zklidní a – byť s trochou mrazení v zádech – si uvědomí, že umírání je téma, které se může týkat skutečně každého. „V hospicích nemáme zdaleka jen staroušky. Naší nejmladší pacientce bylo 24 let,“ prohlásí MUDr. Svatošová a dodá: „To ale platilo jen do loňska. Kolik byste si tipli, že bylo našemu nejmladšímu?“ 21, 19, 17 – slevují posluchači a stále si nechtějí připustit, že by v hospici mohl umírat i jejich vrstevník. „Čtrnáct!“ - zasmečuje přednášející a vychutná si chvíli dramatické pauzy. „Čtrnáct - ovšem nikoliv let, nýbrž měsíců,“ pronese tichým hlasem do hrobového ticha lektorka a posluchači jsou od té chvíle její. „Ty vole!,“ uleví si největší rebel v publiku a další dvě hodiny visí Marii Svatošové doslova na rtech.

Hospicové vtipy
V Nové Pace před žáky zdejšího gymnázia ale tuto „zpražovací“ floskuli Marie Svatošová použít nemusí. Studenti se usadí na židličkách a záhy zapomenou, že se ještě před chvílí zajímali o to, zda stihnou po přednášce chemii. Dvě gymnazistky se hodlají hlásit na medicínu a jedna z nich na výzvu doktorky Svatošové přesně vystihne definici hospice: „Je to zařízení pro důstojné umírání.“ „Vy to víte a přitom i mnozí medici si myslí, že je to jen takový lepší domov důchodců,“ usměje se přednášející.

Úsměv a humor je - pro posluchače zcela nečekaně – stálým průvodcem besedy. Vždyť i člověk, který neudrží stolici a myšlenky se mu pletou v hlavě, zůstává osobností se svým jedinečným posláním, a právě jeho poslední dny jsou obdobím, kdy může vyřešit svůj vztah k Bohu, příbuzným i lidským křivdám, které ho tíží.

Přednášející přispěchá i s nějakým tím hospicovým vtipem: V nebi se sejdou manželé a když se muž porozhlídne kolem, utrousí: „Vidíš - kdybys pořád neblbla s tou zdravou výživou, mohli jsme tu být už dávno!“ Jako – tentokrát špatný – vtip vyznívají i některé hospicové příběhy: „Po jedné pacientce nám zbyly zbrusu nové plavky, protože ji lékař poslal do hospice jako do nějakého nóbl sanatoria, kde svou nemoc asi rozplave,“ říká M. Svatošová - osoba, která má myšlenku a realizaci již osmi hospiců v ČR „na svědomí.“

Paliativní léčba
Tou nemocí bývá v 92 % případů rakovina. Do hospiců přicházejí lidé, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a trpí nesnesitelnými bolesti. Od těch jim dokáže paliativní léčba pomoci – dnes už existují takové prostředky, že bolestí nemusí žádný pacient trpět. Na dotaz jednoho studenta, zda tak nemůže vzniknout na lécích závislost, odpoví Marie Svatošová zcela věcně: „Závislost už vzniknout nestihne.“ Průměrná délka pobytu v hospici jsou totiž tři týdny. I když hospic nenabízí svým klientům nesmrtelnost, neznamená to, že je hodí přes palubu: zbaví je bolesti, a dovede je do bran druhého světa nejen důstojně, ale i jako vyrovnané, smířené a šťastné bytosti. Není výjimkou, když klient v posledních dnech a zejména v okamžiku smrti doslova fyzicky zkrásní. Výmluvy některých pozůstalých, že si chtějí zachovat vzpomínku na maminku, když byla ještě živá, tak M. Svatošová rázně odbývá. Když se nad takto zkrásnělým tělem jedné zemřelé sešli pracovníci hospice, podivovala se Marie Svatošová, že proměna tváře je tak výrazná, že dotyčnou nemohla skoro ani poznat! „Taky jsem si všiml,“ prohlásil přítomný mladík, který zde vykonával civilní vojenskou službu, „co byste říkala tomu, kdybychom vyhlásili Miss exitus?“

Porodnice pro věčnost
Miss exitus v hospicích nevedou, ale jména všech svých klientů zapisují do knihy, nad kterou se mnozí pozůstalí rádi zastavují. Bichle nese – vůbec ne paradoxně - název Kniha živých. „My křesťané věříme, že smrtí život nekončí. Jednou mi někdo řekl, že ty naše porodnice pro věčnost jsou snad ještě důležitější, než porodnice pro tento svět,“ prohlásí Marie Svatošová, aniž by mladé posluchače jakkoliv kádrovala, jak to oni mají s vírou. Možná i proto se v závěru setkání dokáží mladí svěřit s osobními zkušenostmi s umírajícími. Mladá dlouhovláska vzpomene, jak před rokem umíral v nemocnici na rakovinu její děda: pravdu o svém stavu znal jenom napůl, celá rodina čekala na nějaké smíření, ale nedošlo k tomu - vzpomíná dívka rozechvělých hlasem. Její spolužačka se naopak svěří, jak doma umírala její babička: odchod proběhl v klidu, studentka – tehdy osmiletá holčička – mohla být u toho. „Dlouho jsem neviděla studenty tak soustředěné,“ prohlásí na závěr setkání Stáňa Benešová z novopacké knihovny, ve které se beseda uskutečnila.

Ten den večer má Marie Svatošová ještě přednášku pro dospěláckou veřejnost. V Nové Pace právě zavírají nemocnici, objekt bývalého kláštera má zůstat prázdný. Starší posluchač se přednášející zeptá: „Můžete udělat něco pro to, aby tam vznikl třeba hospic?“ Se stejným tématem přišla ale za M. Svatošovou už dopoledne jedna gymnazistka. Její dotaz zněl podobně, ovšem přesto docela jinak: „Co my, co já sama můžu udělat pro to, aby u nás vznikl hospic?“ Možná právě dnešní setkání jí dá impuls, díky kterému bude schopna za touto myšlenkou stát. Ostatně: mladí posluchači neocenili přednášející obvyklou kyticí, ale vybrali mezi sebou 650 korun. Půjdou na hospic v Litoměřicích.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou