Hlas – to je dar od Boha

Vydání: 2014/27 Poutnická hůl věrozvěstů, 1.7.2014, Autor: Alena Scheinostová

Zpěvačka NAĎA URBÁNKOVÁ? To je hit Závidím, velké brýle a hebký sytý hlas. V posledních letech našla zázemí a klid v želivském klášteře. 30. června oslavila těžko uvěřitelných sedmdesát pět let.

Naďa Urbánková dnes – to je skupina Bokomara v čele s Lubošem Javůrkem a klášter v Želivu. Snímek archiv Nadi Urbánkové

Jak jste se jako malá těšívala na prázdniny?

Těšila, to víte, že ano. Jsem z Podkrkonoší, takže prázdniny znamenaly lítat s kamarády venku, běhat po lese, dělat lumpárny. Vysvědčení se doma nijak zvlášť neslavilo. Měla jsem ho vždycky dobré, ba výborné, tak jsem ho jen letmo ukázala mámě, někam jsem jím mrskla, a už jsem byla ze dveří.

Pekla vám maminka narozeninový dort?

Kdepak, na vesnici se to tak neprožívá, navíc jsme byli za bolševika chudá rodina. Jakýpak dort? Ten maminka pekla nanejvýš sestrám na svatbu. A chlebíčky jsem prvně jedla snad až v Semaforu.

Celý život jste zpívala pop, přitom máte klasické hudební vzdělání. Hodila se vám klasická hlasová průprava?

Samozřejmě. Základem jakéhokoli zpívání – nezáleží, jestli popového nebo klasického – je správné dýchání. Když to neumíte, hned se to pozná. Když to umíte, víte, jak na to, jak rozeznít hlasivky, kudy vést hlas, a hlasivky si neodřete a neuděláte si na nich uzlíky. Mne učila zpívat paní profesorka Jaroslava Bernardová z pražské konzervatoře, která se časem stala mou velkou přítelkyní. Mám od ní i cédéčko s rozezpíváním a dechovými cvičeními, bez kterého nikdy na koncert nevyrážím. Vystoupit bez rozezpívání bych si netroufla.

Poznáte, když třeba některá dnešní mladá hvězda techniku zpěvu zanedbává?

Poznám. Ačkoli dnes už zvukaři v nahrávacích studiích dokážou za zpěváka ledacos „vytáhnout“ a vyrovnat. Za nás se to ještě neumělo, a tak nás zvukař tak dlouho trápil, dokud z nás nedostal stoprocentní výkon (případně nám dělal všelijaké naschvály). Ale i mladý talentovaný člověk potřebuje mít vedle sebe profesionála-rádce, který ho povede, jako mě vedla paní profesorka, aby si nezničil hlas.

Na svých koncertech i při každotýdenním vysílání v Českém rozhlase překvapujete tak svěžím hlasovým projevem, že by vám váš věk nikdo nehádal.

To je dar od Boha – my už jsme taková rodina, i moje sestry měly dobré hlasy a krásně zpívaly. Ale také je to otázka cviku. Hlasivka je sval, správné používání jí prospívá. Když ji netrénujete, zleniví, stejně jako vám ochabnou nohy nebo břicho, když se přestanete hýbat. A pochopitelně pomůže i dobrá technika. Když přijde situace, že jste nastydlá a špatně se vám mluví, právě technika vám pomůže problém „přezpívat“, ačkoliv – je-li to možné – je lepší si v takovém případě dát pauzu.

Nejspíš jste také nikdy nekouřila.

Ale kdepak! Jeden čas to bylo i patnáct cigaret denně. Když jsem nastoupila do Semaforu, dostala jsem v Dobře placené procházce roli tety Brockefellerové z Liverpoolu. A pan režisér Ján Roháč měl představu, že teta z Liverpoolu „vie fajčiť“. Protože jsem to „nevedela“, chodila jsem se to ke kamarádce učit. A pak mi povídá Karel Černoch: „Proč si kupuješ tyhle drahé cigarety, když je nešlukuješ?“ A zkoušel mě to naučit, abych vyfukovala kouř i ušima. No – málem jsem se z toho pozvracela. Ale zvykla jsem si a dlouho pak u cigaret zůstala.

Jak se vám povedlo přestat?

Zázrakem, jinak si to neumím vysvětlit. Když jsem se počátkem devadesátých let přestěhovala do Švýcarska, vyšla jsem si jednou na balkon, že si zapálím. Dívala jsem se, jak je tam krásně, čisto, a uvědomila si, jaký nesmysl to vlastně je s tím kouřením. A tak jsem sepjala ruce, kouknu k nebi a povídám: „Pane Bože, já tě žádám, ať už nemám chuť na cigaretu.“ A od té doby jsem už nikdy tu chuť neměla, a to se mi do té doby o kouření třeba i zdávalo nebo jsem se probouzela s prsty u pusy. Lidé kolem mě můžou kouřit, jak chtějí, a já tu chuť nedostanu. Ptala jsem se pak svých přátel-duchovních, co si o tom myslí a jak by mi to vysvětlili, a dostalo se mi odpovědi, že upřímnou opravdovou prosbu Bůh neodmítne.

Posledních šest let žijete v Želivu, chvíli jste bydlela dokonce přímo ve zdejším klášteře. Cítíte se i tady blízko Boha?

Když jsem sem přijela poprvé – a někdy to ještě prožívám, když se třeba v noci a v tichu vracím z koncertu – cítila jsem to velmi silně: stojíte proti té krásné budově, všude je ticho, a najednou vás zaplaví velice silný pocit vznešenosti a majestátu, který jinde nezažijete.

Chodíte někdy i do zdejšího kostela?

Občas mě bratři premonstráti poprosí, zda bych tam něco nezazpívala, třeba i při mši. A já ráda vyhovím, nejčastěji je to Závidím anebo Ave Maria. Ve zdejším kostele je úžasná rezonance, takovou vám žádný zvukař neudělá. Ale na mši sem moc nechodím. Ne že bych nechtěla, ale já ty lidi ruším. Když vejdou, hned se začnou otáčet, dívat se po mně, šeptat si, „hele, Urbánková“ – a mně je to hloupé, ne kvůli mně, ale kvůli nim, že je svou přítomností vytrhuju z modlitby.

Zdejší lidé si vás tu považují. Respektují vaše soukromí?

Už k tomu místu patřím, mám v klášteře i svou výstavu fotek z mého života. Díky Želivu jsem objevila spoustu krásných lidí. Dokud jsem v klášteře i bydlela, vařila jsem někdy na faře, a to se sem sjížděli kněží zdaleka a každý chtěl ode mě ochutnat (smích). A zároveň mě tu lidé chrání. V přízemí domu, kde bydlím dnes, mám sousedku Danušku a ta už zdálky pozná všechny ty bulvární novináře a pokaždé mě hned varuje, že se blíží a abych nechodila ven.

Je pravda, že vás v posledních letech bulvár moc nešetřil.

Nevěřila byste, co tihle lidé dokážou a čeho jsou schopní. K tomu neustále dotírají, mění telefonní čísla, aby mě „oblafli“… Já už radši ani neznámá čísla nezvedám.

Slavíte krásné, požehnané narozeniny. Co pozitivního vám ten věk přinesl?

Že už nic nemusím. Mám lidi ráda a ráda jim zpívám a oni mi tu lásku a energii při koncertech pořád vracejí. Ale když mě někdo pozve někam, kde se mi něco nelíbí nebo mi to nevyhovuje, nic mě nenutí to vzít.

Na druhé straně jste se musela rozloučit s mnoha blízkými spolupracovníky – Jiřím Brabcem, Pavlem Bobkem, Karlem Černochem, Jiřím Grossmannem… Stýská se vám někdy?

Stýská. Ale jsou se mnou dál v mých písničkách. Nedávno jsem měla koncert ve Višňové, zpívala jsem tam písně, které psal Jirka Grossmann – ty staré, ze šedesátých let. A lidé si je tam zpívali se mnou! Nejen ti starší, ale i mladí. Z toho jsem měla radost.

Grossmannovy písničky vévodí i vašemu albu Závidím z roku 2004, pro které jste tento svůj hit dokonce znovu nazpívala. Kdo je autorem písně Pouť na Želiv na vašem zatím posledním, stejnojmenném albu z roku 2007, která jako by vám byla psaná přímo na tělo?

Hudbu napsal Luboš Javůrek a slova Jiří Moravský Brabec – jediný člověk, který mi vystřihne tak perfektní text, že už na něm nemusím nic měnit. V té písni je ve třech slokách celý můj život i s mými postoji, s mou vírou. Ano – je to bilanční píseň. I s tou „stařenkou skromnou jako polní tráva“, co „před oltář ztěžka denně poklekává“. Ty tu vždycky v Želivu sedí před oltářem v první řadě.

I z písničky samotné – pokud už by někdo nesledoval televizi či noviny – je poznat, že váš život nebyl vždy právě snadný. Bývá vám to líto?

Někdy si říkám, že těch průšvihů jsem zažila dost na čtyři životy. Ale nelituju ničeho. Byla to cesta od Boha a to všechno jsem musela prožít, abych se na tom pokaždé něco naučila. Když si večer s Bohem povídám, někdy mu říkám docela tvrdě: „Tohle bylo opravdu trochu drsné, tos tedy nemusel.“ Ale zároveň vím, že to tak mělo být.

Kdo jste, co je kolem vás, co je ve vás, to je už nějak dané, to je materiál, určitá výbava, s níž jdete životem. Nejde o to, chtít to měnit, ale o to, jak si s tím poradíte a co z toho uděláte. Nemáte právo někomu něco vyčítat. Vy můžete jenom za všechno děkovat. A tak ani nebudu nikdy nikomu nic ve zlém splácet. Lidem kolem sebe jsem už odpustila – a je úžasná úleva a očista, když člověk tohle dokáže.

Dokonce jste mě jako „brýlatá hvězda“ zbavila v dospívání komplexů z mých vlastních brýlí.

Ještě dnes dostávám dopisy od maminek, kolik jejich dcer jsem kdy takhle zbavila mindráků. A vlastně za to může Jiří Suchý. Ten mi kdysi řekl: „Běž na pódium s brýlemi, tobě sluší a budeš jediná brýlatá zpěvačka na světě!“ A to je pravda, s brýlemi pak zpíval nanejvýš ještě Elton John, a i ten už si dneska bere čočky. Ale já jsem brýlový maniak. Jeden čas jsem jich měla snad sto padesát. Jenže pak mě vykradli a všechny brýle vzali s sebou. Teď už mám asi jen desatery.

 

Naďa Urbánková (30. června 1939) absolvovala střední zdravotní školu, záhy poté však nastoupila jako herečka v Pardubickém divadle. V roce 1964 přijala angažmá v divadle Semafor. Zde vystupovala s Jiřím Grossmannem, Pavlem Bobkem, Jitkou Molavcovou a dalšími herci a zpěváky. Spolupracovala s kapelou Country Beat Jiřího Brabce, s níž absolvovala turné do Nashvillu v USA. Pětkrát se stala držitelkou Zlatého slavíka. Zpívala v Hudebním divadle v Karlíně a s orchestrem Václava Hybše. Roku 1990 se provdala do Švýcarska a pěveckou kariéru přerušila. Konec tisíciletí poznamenaly krachy v osobním životě, problémy v podnikání a boj s vážnou nemocí. V posledních letech zpěvačka žije v Želivu, vystupuje se skupinou Bokomara a moderuje Písničky pro Vysočinu v ČRo Region. Je autorkou několika knih.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay