Hlad v Súdánu

Vydání: 2004/32 Ekumenická manželství, 31.8.2004

KOMENTÁŘ PAVYL JAZAIRIOVÉ
Konflikt v Súdánu se táhne léta a neřeší se, jako většina podobných konfliktů. Z nejrůznější důvodů k tomu schází politická vůle a lidé, kteří se ocitli napospas dobročinnosti v uprchlických táborech, jsou bezmocní. Mnohokrát jsem v chudým zemích viděla podobnou bezmoc a zoufalství, naposledy v Indii. Maličké děti samotné v noci na ulici, negramotné, vyzáblé děti bezzemků, staré ženy–vdovy, přinucené žebrat, aby nezemřely hlady, ležící těla zakrytá hadry černými špínou. Jedna žena, kterou vyhodili, zalezla do odpadků a doufala, že ji tam sežerou krysy. Občas zachytíte pohled těchto lidí – prázdný, zoufalý, stejný jako u vyhládlého, prašivého štěněte.


Nejhorší je vidět bezmocná mláďata, dítě, které pochopilo, že plakat nemá smysl, protože pomoc nepřijde. Beznadějná bída je strašná, měla jsem toho dost. Řekla jsem si, že už do Indie nikdy nepojedu. Nic se ovšem nezmění, jen já to neuvidím. Vypínám televizi, když ukazuje obrázky hrůzy.

Pracuji pro veřejnoprávní média a znám jejich strategii. Mají za povinnost informovat, upoutat pozornost, ale zároveň nepřekročit jistou hranici. Jakou, nikdo přesně neví.

Co zajímá diváka či posluchače? Co zajímá nás, kteří, navzdory malým mrzutostem, žijeme ve světě jistoty a blahobytu? Bída, nemoci, bolesti, stáří a smrt jsou ovšem i naším údělem, ale v naší blahobytné společnosti se tyto věci skrývají. Raději o nich nevědět, nemyslet na ně.

V Africe, v nitru tropického pralesa, v horkém malarickém vlhku jsem potkala řádové sestry a bratry, kteří po desítky let pracovali v leprosáriu. Sloužili Bohu, jak říkali. Bylo to řečeno přesně. Měli v duši mír, stejně jako dobrovolníci v kalkatském útulku Matky Terezy pro umírající. Bída je odporná, vždy, v jakékoliv podobě – utrpení těla i duše. Možná že když se člověk bídy dotýká a pomáhá ji mírnit, nachází mír. V Indii lidé věří, že dobré i zlé skutky se každé žijící bytostí vrátí – ale až v příštím životě. Člověk si sám určuje svůj budoucí osud, protože už se nenarodit - vymanit se z cyklu opětných znovuzrození - dokáže jen málokdo. Můžeme pomoci těm cizím, vzdáleným lidem, které vidíme trpět? Možná ano – už tím, že o nich víme a že ve svém životě odmítneme zaslepenost, kterou přináší sobectví. (komentar@katyd.cz) Sdílet článek na: 

Sekce: Názory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay