Vydání: 2007/5 Rozkrájet se pro druhé?, 29.1.2007, Autor: Václav Sokol

Příloha: Perspektivy

Ovýtvarném umění, které se mi líbí, píšu na tomto místě už několik let. Někdy se ale s redakcí domluvím na výstavě, která teprve bude zahájena, a potom netrpělivě čekám, najdu-li tam nějaké téma pro svoje psaní. Tentokrát se mi nedaří psát o výstavě Hanse Petera Feldmanna v Langhansově galerii. Na tiskové konferenci představila přítomného autora ředitelka galerie Zuzana Meisnerová. Kurátor Karel Císař pak mluvil o významu Feldmannovy tvorby v německých, ale i světových souvislostech. Retrospektiva ukazuje dílo od sedmdesátých let, kdy neúspěšný malíř po desetileté odmlce začal fotografovat. Na výstavě jsou z raných prací zejména rozsáhlé cykly černobílých fotografií, které po způsobu filmových pásů zachycují děje, probíhající v čase: Plující loď, Chodci na mostě, Mytí oken v panelákovém domě. Některé cykly je možné označit jako konceptuální: Všechny šaty jedné ženy (dvaasedmdesát černobílých fotografií), Půl kila jahod (soubor barevných fotografií jednotlivých plodů), Mraky (modré nebe s různě potrhanými mraky). Autora zajímá všednost, neozvláštňuje ji, není přítelem virtuozity. Naslouchá tiché mluvě obyčejného, odmítání autorské výlučnosti je zřejmě jeho osobitým přínosem.
„Takhle by to uměl každý!“ řekne si nepoučený divák. Znejistí ale při pohledu na velkou hromadu Feldmannových monografií. Připomene si také nedávné výstavy nového německého umění a zejména Josepha Beuyse, jehož dílo má s Feldmannem některé společné rysy: každý je potenciálním umělcem, amatérská fotografie je zajímavější než ta tvářící se umělecky.
Reklamní fotografie často přináší nové „ikony“ (ikona, tj. obraz) toho, co vyhovuje většinovému vkusu. Zde – v uměleckém prostředí galerie – stačilo umělci Feldmannovi změnit velikost či barevnost, aby se „uměním“ stávalo to, co je jinak zřejmě pokleslé nebo kýčovité. Podobným posunem provokovali už před devadesáti lety dadaisté, když Marcel Duchamp vystavil v ženevské galerii mísu pisoáru nebo sušák na lahve.
A provokující je i současná výstava Hanse Petera Feldmanna. Co má divák obdivovat na řadě barevných xerokopií hlav fotbalistů kteréhosi německého klubu? Co si počít s velkoformátovými barevnými fotografiemi květin, které jsou tak banální, že by mohly zdobit květinářství v některém laciném obchodním domě? V doprovodném textu k výstavě píše kurátor o návaznosti Feldmannových prací na produkci Langhansova fotoateliéru, která se necítila být uměleckou. V Langhansově pracovně se jistě nemluvilo o umění v dnešním smyslu, ale dílna si svou proslulost vybudovala trpělivým a dlouhodobým lpěním na kvalitě. Fotografie ve svých noblesních počátcích přímo navazovala na malířství, zejména na portrétní tvorbu 19. století. Ve Feldmannových snadných produktech je ale obtížné hledat kvalitu.
Dobré je to, co se líbí – je název jedné plakátové akce Hanse Petera Feldmanna. Proto umělce zajímají fotografie, které si řidiči vylepují v kabinách náklaďáků, v šatnách a dílnách, nebo v okénku peněženky. Zdá se, že současné západoevropské umění hledá jiné vymezení toho, co je krásné. Jako by ve staré Platonově rovnici (krása rovná se vyzařování pravdy) byl dnes kladen větší důraz na pravdu. Možná, že náš svět je méně idylický, než si namlouváme. Nedávno jsme prožili všudypřítomnou oslavu Vánoc, masivní konzum, poněkud násilně oblečený do pastýřské poezie koled a umělých sněhových vloček. Zpochybnit podobná klišé by mohla Feldmannova pozdní tvorba, pokus nastavit nám obnažující zrcadlo.
Výstava probíhá v Galerii Langhans, Vodičkova 37, Praha 1, do 25. února 2007.