Guy Gilbert: Mezi mládeží se dá ještě něco zachránit

Vydání: 2012/3 Vláda schválila majetkové vyrovnání s církvemi, 18.1.2012, Autor: Lukáš Jirsa

Francouzský kněz a autor knih Guy Gilbert je nepřehlédnutelnou postavou francouzské společnosti už několik desítek let. Jeho otevřenost vůči lidem na okraji, víra v možnost být vždy lepší a energie začít vždy znovu jsou nakažlivé. Guy Gilbert každého přijímá, každý mu může napsat či zavolat. Televize Noe měla nedávno možnost s ním strávit odpoledne v jeho pařížské kanceláři. Přinášíme část exkluzivního rozhovoru, který bude v brzké době k vidění ve vysílání televize Noe.

„Až na sobě jednou nebudu mít svou koženou bundu, bude to znamenat, že jsem mrtvý,“ říká Guy Gilbert, kněz z pařížské periferie. Snímek www.guygilbert.net

Jaká byla vaše cesta ke kněžství?

Pocházím z křesťanské rodiny a vždycky jsem chtěl být knězem. V každém případě jsem k tomu byl vyvolen Bohem. Tak tomu totiž učí katolická církev: kněz je vždy povolán. Své povolání jsem uslyšel ve 13 letech a už tehdy jsem se chtěl stát knězem – a teď, když je mi 73 let, z toho mám stále stejnou radost.

Do semináře jsem vstoupil v roce 1948 a pak jsem se proti své vůli musel účastnit války v Alžírsku (tzv. alžírská válka probíhala v letech 1954-1962 – pozn. red.), kde jsem sloužil jako zdravotník. Narodil jsem se ve Francii, ve městě La Rochelle, ale díky své službě v armádě jsem se rozhodl působit jako kněz právě v Alžírsku. Z té země tehdy prakticky všichni křesťané utekli do Francie a zbylo tam jen muslimské obyvatelstvo. Cítil jsem, že právě pro službu v Alžírsku jsem povolán. A tak jsem se ocitl sám uprostřed muslimů, kde jsem se začal starat o tamní mládež – zvláště pak o tu její část, která žila na hraně zákona či rovnou za ní. Byl jsem v kontaktu s mladými delikventy, s těmi, kteří hodně trpěli… a právě ti mne dovedli k mé celoživotní dráze.

Takže vaše mise mezi mladými delikventy začala už v Africe…

Ano, tamní církev dala souhlas k mé práci s nimi a až po 13 letech v Alžírsku jsem odešel do Francie. Kardinál Duval, arcibiskup alžírský, mne totiž poslal do Paříže. A tak jsem se před 40 lety ocitl právě zde – přímo v této budově a v této kanceláři, kde mám své zázemí až dodnes. Měl jsem tenkrát svou motorku a spolu s dalšími kněžími jsme šli do ulic mezi mladé výtržníky a zlodějíčky.

Šlo samozřejmě o jiný druh problémové mládeže než v Alžírsku. Zažil jsem různé pouliční bitvy a další neuvěřitelné věci. Bylo to strhující. Setkal jsem se s násilím, které jsem do té doby vůbec neznal. Vyrůstal jsem v milující rodině obklopen čtrnácti sourozenci, kde nebylo po násilí ani stopy. Evangelium mě také nenaučilo násilí, ale lásce a jemnosti. A najednou jsem byl konfrontován s agresivitou. Někdy jsem se do rvačky i sám zapletl. Pochopil jsem, že tito mladí lidé pocházejí z velice krutého prostředí, protože nikdy nebyli milováni.

Dnes ale nepůsobíte jen v drsném velkoměstě. Máte i farmu ve Faucon, která leží ve slunné Provence…

Jednou mi moji mladí přátelé řekli, že by rádi žili mimo Paříž: „Tady děláme jen samé blbosti, jsme pořád ve vězení… Najdi nám nějaký rozbořený barák a my si ho sami opravíme.“ A tak jsem jim našel rozpadlé stavení na jihu Francie, které během deseti let prošlo celkovou rekonstrukcí. Došlo mi, že ti mladí se nesnáší s lidmi, ale že mají rádi zvířata, a tak jsem založil zoologickou zahradu, kde žije 130 zvířat a spolu s nimi i mladí delikventi.Díky zvířatům musí dodržovat striktní pravidla: ráno brzy vstávají, starají se o zvířata atd. S tímto projektem jsme začali už před 36 lety a až dodnes jsme s ním velice spokojeni.

Jak vypadá takový jeden životní příběh člověka, jemuž jste pomohl?

Takových příběhů bych vám mohl vyprávět spoustu. Ale nejen těch s dobrým koncem. Někteří mladí lidé se po určité době života v rámci společnosti opět dostali na její okraj a skončili špatně. Ale vzpomínám si například na jednoho chlapce, který – když jsem ho viděl poprvé – neuměl číst ani psát, a pak se v dospělosti stal ředitelem tří továren na výrobu bot. V okolí farmy dnes žije víc než 15 manželských párů, kteří jí samotnou kdysi prošly. Mnohé páry se u nás poznaly, dospěly a založily společně rodinu.

Máme tedy velice pozitivní výsledky, ale máme také množství lidí, kteří se vrátili ke svému nedobrému způsobu života. S těmi jsem pak stále v kontaktu, třeba třicet let i déle, a snažím se jim být vždy ku pomoci.

 

Jak rozdělujete čas mezi svou službu v Paříži a farmu?

Většinu času trávím v Paříži nebo na cestách, kde přednáším a propaguji naše aktivity. Do Faucon jezdím vždy jednou za měsíc na pět dní. Zrovna příští sobotu tam pojedu, abych zaplatil všechny učitele, krmení pro zvířata a další výdaje.

 

Jak je farma vůbec financována?

Část financí pochází od státu, který nás podporuje, část od individuálních dárců a v neposlední řadě žijeme i díky honorářům za mé knihy.

 

Býváte někdy ze svých svěřenců zklamán?

Ano. Do Faucon bereme mládež mezi 13 a 15 lety. Jsou to lidé, kteří nemají žádné vzdělání, často ani nechodí do školy, páchají nejrůznější kriminální činnost a nikdy nepocítily rodičovskou lásku. Takže se jen málokdy setkáváme s nějakým zázračným znovuzrozením. Ale jak už jsem řekl, výsledky máme velice dobré.

Každý rok se k nám hlásí kolem 700 lidí, můžeme však přijmout jen něco přes deset z nich. O každého svěřence se stará jeden vychovatel, navíc jich nemůžeme mít příliš hodně pohromadě, protože jsou opravdu dost nebezpeční.

 

Je těžší vyrůstat v dnešní době než před třiceti lety, nebo je dospívání pro mladé stále stejně složité?

Byl to vždycky boj a je tomu tak i dnes. Ale oproti minulosti je nyní k dispozici více drog a alkoholu. Zároveň je méně práce a kombinace těchto faktorů je zničující. Když po dokončení školy nemáte možnost být zaměstnán, snadno přičichnete k drogám a alkoholu. Kvůli těmto okolnostem máme dnes více práce než v minulosti. Situace je tedy určitě těžší.

Máte při všech svých aktivitách čas odpočívat a modlit se?

Každých deset dní jedu na dva dny do kláštera u Fontainebleau (město vzdálené 50 km od Paříže – pozn. red.), kde odpočívám a medituji. Ročně tak mám vlastně 40 dnů dovolené.

 

Kdy se cítíte dobře?

Cítím se dobře tehdy, když se potkám s člověkem – ať je to mladý kluk, žena nebo dospělý muž. Protože setkat se s člověkem vždycky znamená potkat se s Ježíšem Kristem. Ale obzvlášť rád se potkávám s mládeží mezi 13 a 15 lety, protože tam se dá ještě něco zachránit. V dospělosti je na to už obvykle pozdě.

 

K vaší osobě už neodmyslitelně patří kožená bunda posetá různými odznaky a celkově drsný vzhled. Proč se právě takto oblékáte?

Kožená bunda, kožené kalhoty, špičaté boty – to už je dnes taková moje uniforma. Když jsem začínal s prací na ulici, mladí muži se právě takto oblékali a já chtěl mezi ně zapadnout. Až na sobě jednou nebudu mít svou koženou bundu, bude to znamenat, že jsem buď hodně nemocný, nebo už rovnou mrtvý.

Slyšel jsem, že svou poslední koženou bundu jste dostal od prezidenta Nicolase Sarkozyho.

Ano. Seznámil jsem se s ním asi před 16 lety. Když pak už jako prezident letěl do Vatikánu na státní návštěvu, pozval mě, abych jel k papeži s ním. Vůbec nesouhlasím s jeho politickými názory, ale to pozvání jsem přijal. Měl jsem na sobě už dost roztrhanou koženou bundu, čehož si všimla Sarkozyho asistentka a upozornila jej na to. A za týden mi přišla nová kožená bunda.

 

Setkal jste se s Benediktem XVI., ale i s jeho předchůdcem Janem Pavlem II. Jak na vás tito papežové zapůsobili?

Vzpomínám si, že Jan Pavel II. se na mne díval, jako kdybych byl jediným člověkem na světě. Evangelium nám říká, že jsme děti světla a toto světlo můžeme předávat i pohledem na druhého. A přesně toho byl schopen Jan Pavel II. Setkání s ním mě opravdu velmi zasáhlo, stejně jako setkání s jeho nástupcem. Benedikta XVI. si vybavuji jako starce, který přes svůj pokročilý věk vede více než miliardu křesťanů této planety. Byl jsem s ním nedávno v Madridu. Zatímco Jan Pavel II. během svých setkání s veřejností neustále živě gestikuloval, a když už nemohl chodit ani stát, alespoň rukama živě naznačoval, Benedikt XVI. oproti tomu v Madridu během své řeči k mladým lidem zvedl jednou pravou ruku a jednou zase levou – a už to byl zázrak (směje se).

Jejich učení je ale v základu stejné: představit církev jako místo naděje. Oba říkají lidem, aby neztráceli naději, že církev není ve své konečné fázi, že je stále živá.

S tím souvisí i zatím poslední vaše v Česku vydaná kniha Buďte světlem!

Její název je připomínkou jedné známé francouzské písničky Allumez le feu zpěváka Johnnyho Hallydaye. Dnes prožíváme úbytek věřících a já v knize vyzývám k tomu, abychom byli zase světlem, stejně jako jím byl Ježíš Kristus, který byl Synem Božím a také velkým rebelem. Píšu zde o znovuzažehnutí víry, naděje a lásky. Když máme víru a naději, ale nemáme lásku, nemáme nic. Avšak pokud naši lásku proměníme v činy a budeme mít přitom ještě víru a naději, opět zažehneme oheň křesťanství.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay