Graham Greene - obhájce těch neúspěšných

Vydání: 2011/17 Velikonoce, 19.4.2011, Autor: Jan Paulas

Letos v dubnu uplynulo už dvacet let od jeho smrti. Bývá označován za Dostojevského 20. století. Stihl být krátce komunistou a po většinu života katolíkem. I když ho nazývali katolickým spisovatelem, sám se tomu bránil a měl ke katolické církvi kritický vztah. „Církev zná všechna pravidla, ale neví, co se děje v jediném lidském srdci,“ zní jeho známý výrok. Mnozí už tuší, o kom je řeč: Graham Greene.

Jednou dopoledne našel mladý Graham doma v ložnici ve skříni malý revolver se šesti komorami. Strčil si ho do kapsy, protože už věděl, jak ho použije. Vyšel z domu, vzal to přes obecní louku k parčíku. Přiložil ústí revolveru k pravému uchu a stiskl spoušť. Ozvalo se slabé klapnutí, a když se podíval do bubínku, zjistil, že náboj byl hned ve vedlejší komoře. „Pamatuji se na nesmírný pocit radosti, jako by v temné bezútěšné ulici zazářilo náhle karnevalové osvětlení. Srdce div neprorazilo žebra a život nabízel nekonečné množství možností,“ vzpomínal později. Tento svůj experiment, jak okusit, že žije, opakoval ještě několikrát. Kdyby to aspoň jednou vyšlo, nikdy by nevznikly tak skvělé knihy jako Moc a sláva, Jádro věci či Paradoxy křesťanství. Mladý Graham naštěstí s touto drogou v roce 1923 skoncoval, ale jistý druh ruské rulety hrál později po celý život. Epizoda s revolverem není pikantní historkou k poutavému úvodu do Greenova života, ale klíčem k pochopení stavu jeho nitra. Graham byl od malička samotářské dítě, které mělo z mnoha věcí strach. Vyrůstal sice ve velké rodině (narodil se roku 1904 v rodině ředitele školy jako čtvrté ze šesti dětí) se služebnictvem, ale rodiče neměli na děti čas a možná ani náladu. Grahamova pozdější manželka je označila za velmi studené, bez nějakého citového projevu. „Nedovedu si představit, že Graham seděl někdy matce na klíně a že mu vyprávěla pohádky.“ Když pak Graham nastoupil do internátní školy, byl v obtížné situaci ředitelského synka, jehož měli spolužáci za zrádce. Jednotvárnost a polovojenský režim internátu, ponižování a psychický teror spolužáků činí z tohoto období jedno z nejhorších v jeho životě. Skončí tehdy dokonce na čas v psychiatrické léčebně, kde naopak zažije období nejšťastnější – zde u něj také jeho psychiatr objeví literární talent.

Přes peklo k Bohu

Během svých dalších oxfordských studií hodně pil, vršil dluhy, mačkal revolver u ucha a vstoupil na čtyři týdny i do komunistické strany. I když to bylo z recese a touhy po dobrodužství, později při vstupu na americké území mu to bude nemile připomenuto. Na oplátku od té doby Greene nebude moci Američany ani cítit. Osudovou ženou jeho života byla Vivien Dayrell-Browningová. Jako čtenářka jednou reagovala na jeho článek v novinách, v němž kritizoval mariánskou úctu. Graham se jí omluvil a pozval mladou horlivou katoličku na čaj, který skončil po dvou letech sňatkem. Vivien ho také přivedla ke katolické církvi. Nicméně Greene ve své knize Kus života vzpomíná na svůj křest se smíšenými pocity. Když odcházel z katedrály, necítil radost, nýbrž jen jakousi chmurnou předtuchu. Jako by tušil, že bude spíše problematickým katolíkem, jehož víra bude neustále zkoušena pochybnostmi a vlastními selháními. Ostatně jeho víra v Boha nevedla přes nedělní školu. „Začal jsem věřit v nebe, protože jsem věřil v peklo, ale dlouhou dobu jsem si dokázal s určitou důvěrností představit pouze peklo,“ napsal později.

Nebezpečné řemeslo

Greene začínal jako novinář v londýnských Timesech, ale své teplé místečko zbrkle opustil a stal se spisovatelem na volné noze, když jeho první román Člověk v člověku vzbudil slibný čtenářský ohlas. Další dvě knihy ovšem u čtenářů propadly, a kdyby poté nenapsal úspěšný zábavný román Vlak do Istanbulu, zoufalý Greene by asi se spisovatelstvím praštil. Velkou inspirací pro Greenovy romány byly jeho dobrodružné cesty po světě – právě v nich našel formu úniku z nudy a jednotvárnosti života. Navštěvoval totiž politicky nestabilní země – ty, kde se něco dělo. Ostatně i Československo navštívil v pohnutých dobách: v únoru 1948 a v únoru 1969 těsně po pohřbu Jana Palacha. Zamiloval si především Afriku, kterou čtenáři potkají v jeho románech Jádro věci a Lidský faktor. Pobýval ve Vietnamu v době Indočínské války (Tichý Američan), v Keni při povstání Mau Mau (Vyhaslý případ), na Kubě (Náš člověk v Havaně), Haiti (Komedianti) atd. Touha po dobrodružství ho přivedla k práci pro britskou tajnou službu, dokonce upadl i do podezření, že je dvojitým agentem. To se nikdy nepotvrdilo, nicméně téma dvojitého agenta mistrně zpracoval právě v románu Lidský faktor. I když na jedné straně podporoval Chartu 77 a angažoval se morálně i finančně za propuštění politických vězňů v totalitních režimech (včetně Václava Havla), měl zároveň slabost pro některé levicové diktátory v Jižní Americe a naivně se snažil usmířit křesťanství s komunismem (naposledy v románu Monsignore Quijote).

Moderní pašijový příběh

Nejznámější Greenovou knihou se stal román Moc a sláva, který se odehrává v Mexiku v době pronásledování katolické církve. Tehdy Greene Mexiko navštívil a inspiroval se skutečným příběhem. Katoličtí kněží buď uprchli, nebo byli popraveni, anebo se podrobili nátlaku a oženili se. Na svobodě zůstal jediný kněz, na jehož hlavu byla vypsána odměna. Nejde však o žádného světce, nýbrž o člověka propadlého alkoholu. Knězi se podaří uniknout za hranice, ale vrací se, aby poskytl poslední útěchu umírajícímu, přestože tuší, že je to smrtelná léčka. Jak píše Jan Čulík ve své vynikající monografii o Grahamu Greenovi: „Moc a sláva je určitou parafrází Kristova utrpení, moderní románovou verzí pašijových her. Pronásledovaný kněz (…) je též živým obrazem Krista pokoušeného na poušti, opuštěného apoštoly – vesničany, zrazeného Jidášem – mesticem, odsouzeného Pilátem – poručíkem a ukřižovaného s lotrem – gangsterem.“ A román končí motivem vzkříšení, kdy ještě téhož večera zaklepe na dveře místní katolické rodiny nový tajný kněz. Román zprvu v katolické církvi narazil, třeba francouzští biskupové proti němu protestovali až ve Vatikánu, odkud přišlo nakonec negativní stanovisko. Až po letech se Greenovi dostalo zadostiučinění při setkání s Pavlem VI., který označil knihu za to nejlepší, co od něj četl. Na námitku, že ji Vatikán odsoudil, papež řekl: „Pane Greene, některá místa vašich knih budou určitě pohoršovat jistý druh katolíků, ale toho byste si neměl všímat.“

Touha po naději

V té době měl už Greene nálepku „katolického spisovatele“, které se zuby nehty bránil. „Nejsem katolický spisovatel, nýbrž spisovatel, který je náhodou katolíkem,“ prohlašoval o sobě mnohokrát. V tomto vrcholném období napsal totiž vedle Moci a slávy ještě tři romány s katolickou tematikou, jejichž hrdinové se dopouštějí těžkých hříchů a Greene tu řeší otázky svědomí, hříchu, lítosti, zatracení i Božího milosrdenství: je to gangsterský příběh Brightonský špalek, drama sebevraha Jádro věci a manželská nevěra Konec dobrodružství. Trýznivé otázky kolem lidské hříšnosti a nevyzpytatelné Boží milosti však autora nepřestanou trápit do konce života. Celé Greenovo literární dílo je jakýmsi podobenstvím o zápasu moderního člověka s pocity absurdity, neúspěchu, trapnosti, samoty, nudy a otupující lhostejnosti. Tyto existenciální prožitky pronásledují autora i hrdiny jeho knih všude. Vášně a slabosti, jimž tak často propadají a které je neuspokojují, jsou nakonec jen bolestným zážitkem „vězení“, co v bloudícím nitru člověka podněcuje touhu po nové, lepší naději. Té se Graham Greene definitivně dočkal v dubnu 1991, kdy umřel na leukémii a byl pohřben ve Švýcarsku, na malém hřbitově u Vevey nad Ženevským jezerem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay