Glosy

Vydání: 2005/22 Rozvod, 3.6.2005, Autor:

Příloha: Perspektivy

Odhalení sochy Edvarda Beneše před budovou ministerstva zahraničí na Loretánském náměstí odstartovalo další vlnu diskusí nejen o osobě našeho druhého prezidenta, ale i o našich poválečných dějinách vůbec. Navíc ve stejné době probíhalo v Augsburgu tradiční svatodušní setkání sudetských Němců, na němž promluvil bavorský premiér Stoiber, který stejně tradičně rozbouřil emoce českých politiků. Do ostrého sporu se sudetoněmeckými organizacemi se nyní dostal i kancléř Schröder. Všechny tyto debaty jen potvrzují častou zkušenost s dějinnými osobnostmi, které po čase přestanou veřejnost zajímat jako reálné bytosti, ale stávají se mýtem, do něhož se promítají nejrůznější představy a zájmy. Polemiky jsou pak bohužel velmi často zaujaté a jednostranné. Těžko lze například akceptovat tezi, vyslovenou předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndem Posseltem, která klade do jedné roviny Beneše i Stalina. Stejně tak na české straně je mnohdy toto téma účelově využíváno spíše k politické propagandě než k věcné diskusi. Výsledkem je pak oboustranné setrvání na pozicích národních stereotypů, jež jsme si jeden o druhém po staletí vytvářeli. Česko-německé vztahy jsou tak často redukovány pouze na sporné a bolestivé body. Cestou k léčení vzájemných traumat je nepochybně snaha pochopit odlišnost našich historických zkušeností, která otevírá možnost překonat nahromaděné bariéry. A velký kus pro vytváření pozitivnějších obrazů našeho souseda vykonaly zejména křesťanské církve v českých zemích i v Německu (naposledy byl tento podíl připomenut na zmíněném Sudetoněmeckém dnu - cenou pro biskupa Josefa Koukla). Je třeba také zmínit, že z církevního prostředí v Československu zazněla již těsně po válce výzva k opuštění principu kolektivní viny a naproti tomu sudetoněmečtí katolíci, zejména z Ackermann-Gemeinde, dlouhá léta soustavně přispívali k procesu česko-německého smíření.

šeb

***

Mládence soutěžícího o titul SuperStar vyfotografovali v roztomilém mozartovském kostýmu a pak se ho zeptali, co mu jméno Mozart říká. A on na to, že nic moc, že to byl slavný skladatel, ale že jeho hudbu nezná a že spíš zná jeho podobu z čokoládových bonbonů.

Po obsáhlém školním výkladu o T. G. M. napsal žák páté třídy ZŠ v kontrolním testu, že to byl ten, co jezdil na koni. (Prý ho potkala babička paní učitelky!) Denní tisk přinesl v souvislosti s 60. výročím konce války celou řadu podivuhodných výroků naší školní mládeže, až se zdálo, že to snad ty děti nemohly myslet vážně a že si z tazatelů dělaly legraci. Ale nedělaly. Prý se nemáme co divit. Je to už všechno mimo horizont jejich zájmu. Ne že by neměly dostupné informace, i škola se snaží, nakolik umí. Ale není zájem, a to ani v rodinném prostředí, kde se v každodenním hovoru probírají témata úplně jiná, takže děti nemohou ani mimoděk načerpat patřičné vědomosti a názory.

Žijeme v různých světech a pohybujeme se v různých subkulturách. Jsme rozděleni generačně, ale také vzděláním, názorově, nábožensky, dnes už zase sociálně. Máme rozdílné okruhy přátel, čteme jiný tisk, líbí se nám jiná hudba, lišíme se i způsobem vyjadřování. Přesto bychom ale měli být schopni přátelské spolupráce. Svatodušní událost kdysi ohromila tím, že apoštolové najednou začali mluvit cizími jazyky, takže jim rozuměl různorodý jeruzalémský dav, jako by mluvili ke každému jeho vlastní mateřštinou. Možná si my dnešní křesťané neuvědomujeme, že právě toto je dar, o který bychom měli asi nejvíce prosit.

***

Koncem května se v Praze u Panny Marie Vítězné konají Slavnosti Pražského Jezulátka. Dítě Ježíš znázorněné touto soškou není miminko ani batole. Je to chlapec ve školním věku, křehký, zranitelný, se smutným a soucitným pohledem, vydaný napospas všem nebezpečím lidského přebývání ve světě. Naši předkové jej před staletími oblékli do královského majestátu, korunovali jej a vložili mu do ruky královské jablko, symbol vlády nad světem. Můžeme přemýšlet o tom, co znamená vtělení věčného Slova do ohrožené existence křehké lidské bytosti, i o tom, co znamená ten královský majestát, jak je těžký (ani ta prostá vosková soška sama neunese jeho tíhu), a co znamená vláda nad světem vložená do slabých rukou dítěte. Ale můžeme rovněž uvažovat o tom, jak se během dějin měnil pohled na lidské dítě a jeho postavení v rodině a ve společnosti.

Téma dnes aktuální: na jedné straně děti zahrnované přebytkem a znejistělé až příliš liberální výchovou, děti, kterým se věnuje veškerá pozornost dospělých v rodině, pro které dítě už není sociální nezbytností, nýbrž prostředkem k uspokojení citových potřeb - a na straně druhé pak neochota děti plodit. A jsou tu i miliony dětí hladových, nemocných, umírajících, zneužívaných a týraných. Věřící z celého světa se obracejí ve svých souženích s důvěrou k božskému Dítěti a objevují moc spočívající v jeho slabých rukou. K jeho symbolu, Pražskému Jezulátku, bychom se dnes měli především obracet s prosbami za osudy dětí našeho světa a také za to, abychom my tady v Česku jednou vůbec nějaké děti měli.

dp

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 8 19. – 25. února 2019

Oslavy věrozvěstů napříč Evropou

Mezinárodní sympozium v Čenstochové zahájilo jubilejní rok s připomínkou 1 150 let od smrti sv. Cyrila.

celý článek


Teologické fakulty lákají ke studiu

Začátek roku je pro maturující studenty také časem výběru vysoké školy. O jejich zájem s ostatními obory soupeří i teologické fakulty.

celý článek


Jako když přeskočí jiskra

„Křesťané neznající humor žijí daleko od hory blahoslavenství,“ napsal kdysi morální teolog Bernhard Häring a rozhodně to nemyslel jako bonmot. Zkrátka humor ke zdravé…

celý článek


Manželství a spory: ruku v ruce

Prakticky všichni, kdo žijí blízký a intenzivní vztah v manželství, jistě potvrdí, že k němu konflikty patří.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay