Vydání: 2005/8 Média na Slovensku, 14.2.2005

Příloha: Perspektivy

Komorní oslava nám připomněla, že se před 110 lety narodil grandseigneur naší žurnalistiky Ferdinand Peroutka (6. 2. 1895). Dobrá příležitost uvědomit si, jak hodnotit význam a zásluhy bližních. Jako liberál levicové ražby byl Peroutka „nábožensky amuzikální“. Církev v lásce neměl, ale poctivou angažovanost katolíků dovedl ocenit (viz jeho přátelství s Alfrédem Fuchsem aj.). Jeho publicistické dílo – zejména Budování státu, týdeník Přítomnost a Dnešek – je nám nestárnoucím vodítkem dodnes. Obstál ve zkoušce charakteru, jaká se snad nikomu jinému nenaskytla. Za tzv. protektorátu mu nacisté nabídli, že může vydávat svou Přítomnost (zajisté vůči nim loajální). Dokonce ho k vyjednávání přivezli z koncentráku do Prahy. On odmítl – a musel zpátky. Jeho levicovost mu po válce nakrátko ztížila orientaci, ale sebeklamu nepropadl (na rozdíl od mnohých jiných liberálů). Se svým spolehlivým instinktem demokrata se zasloužil o intelektuální a morální profil našeho exilu (nepřímo i disentu). Sluší se vzpomenout s vděčností a respektem.

***

Dokud se neprokáže původ peněz, za něž si premiér pořídil domek se zahradou a bazénem, darmo o věci veřejně spekulovat (ledaže by s tím neúměrně dlouho otálel). Tato dosud neuzavřená kauza však může být příležitostí k otázce, která míří dál než k osobě premiéra: Jak mocnou pohnutkou angažovanosti našich politických profesionálů je snaha zvýšit hmotný standard jejich existence? – Kéž se nám do toho tázání nevloudí závist. Snažme se dát slovo pouze starosti.

Otázka se netýká všech (což dokazují např. ti, kteří uzavřeli svou politickou kariéru a vrátili se do původních poměrů). Připusťme, že do motivační výbavy politika nutně patří i ctižádost, soutěživost, touha po moci a úspěchu apod. a že se tam snadno vloudí i takové pohnutky jako ješitnost a zištnost. Představme si sami sebe v takové situaci. Asi zjistíme, že nejsme mimořádně imunní, neboť „nic lidského nám není cizí“. Jde však o míru, o proporce. Co když touha po zajištění materiálního blahobytu („být za vodou“) zbytní natolik, že bude v rozporu s jinými motivy politické profese, nebo se dokonce prosadí na jejich úkor?

Pokud se prosadí v širším měřítku zištná motivace politické angažovanosti, může nám tu vzniknout privilegovaná „nová třída“, spiklenecky stmelená právě tímto zájmem. Ona pak bude vyvářet politiku této země a stane se i rezervou budoucích „kádrů“. Asi se pak spřátelí s některými silnými finančními skupinami, které mají obdobnou touhu vybudovat vlastní impérium. Ochočí si i žurnalistiku? Vyloučit to nelze, snaha přežít na mediální scéně je často mocnější než vůle sloužit společnosti jako „hlídací pes demokracie“. – A co veřejnost? Dokáže tomu čelit? Zatím sotva, její většina dává přednost těm médiím, která nekladou na čtenáře, posluchače, diváka přílišné nároky. Její povážlivá část odmítá i chodit k volbám. – A co „Evropa“, jejíž součástí se snad máme stát? Ta není právě v nejlepší kondici. Má-li však u nás vzniknout co možná uzavřená politická elita, bude usilovat o to, aby i naše země byla relativně uzavřeným světem. Ať už je Evropská unie taková, anebo maková, otevřenost jejího prostoru je tvorbě lokálních kast přece jen jistou překážkou.                   

***

Zvykli jsme si už, že reklamní inzerenti rádi používají karikované postavy různých náboženství a že se v komerčním kontextu objevují komparsisti v řeholních oděvech, kněžských kostýmech a v různých náboženských kontextech. Snad „nejoblíbenější“ jsou řeholnice a mezi nimi asi vítězí vincentky se svými špičatými čepci, které už dnes sice nenosí, ale do reklamy se pořád hodí. V nedávné době projevila mimořádnou necitlivost vzhledem k 60. výročí osvobození osvětimského koncentračního tábora firma Mountfield prodávající zahradnické náčiní, která v televizním šotu představila jako svého po slevě lačnícího zákazníka ortodoxního Žida (představoval ho „bavič“ Zdeněk Izer). Je symptomatické, že po protestu izraelského velvyslance v Praze Arthura Avnona a představitele Pražské židovské obce Leo Pavláta byla reklama sice stažena, ale židovští představitelé byli v českém liberálním tisku označeni za upjaté puristy. Jestliže většina svobodomyslných žurnalistů obhajuje reklamy, v nichž vystupují zástupci minoritních náboženských nebo národnostních skupin obyvatelstva, a současně tvrdí, že tyto minority „nemají smysl pro humor“, měli by si uvědomit, že jistým typem humoru se vždy vyznačovaly počáteční fáze genocid dvacátého století. Právě karikatura hamižného Žida provázela i Hitlerovu kampaň za očištění árijské rasy od „semitských vší v lidské podobě“. A je také třeba rozlišovat, vypráví-li anekdotu o Židech sám Žid, nebo hamižný inzerent.