9. 1. 2013
|Ke komu jinému bychom měli přiřadit slovo amnestie než právě k Bohu? Žádostí o milost je vlastně každé upřímné přiznání hříchu a každá dobrá zpověď. A každý, kdo na vlastní kůži zažil odpouštějící milost nejen jako formální akt, ale jako opravdový rozsudek omilostnění, měl by pak slyšet i další pokračování tohoto aktu: Čiňte i vy podobně…
Vydání: 2013/2 Turisté odmítali, farníci přispívali, 9.1.2013, Autor: Miloš Szabo
Je dobré to slyšet, protože odpouštět a dávat milost není zrovna tou nejsilnější stránkou dnešní doby. Právě proto, že jsme uměle krmeni přesvědčením, jak jsme dobří, spravedliví, všemu rozumíme a vše bez problémů zvládáme. Proto mnohem snadněji vidíme třísky i břevna v očích druhých než své vlastní. Proto se tolik bráníme před jakoukoli těžkostí, půstem nebo odříkáním. Proto máme pocit, že si žádnou bolest, trápení a kříž nezasloužíme. Proto se tak těžko dopracováváme k vyznání skutečných hříchů.
Protože…
Ke zdravému, nikoli chorému sebevědomí patří vědomí viny, odvaha převzít důsledky svých činů, ale i prosba o odpuštění. Aspoň pro člověka, který si říká křesťan a chce se od Krista učit, jaký životní styl volit i pro to století, které právě žijeme. Též v prostředí, kde vítězí silné
argumenty i lokty.
Ke křesťanství tudíž bezesporu patří schopnost odpustit vinu a zahladit trest. Netrvat na důsledné spravedlnosti. A to rovněž v případech velkých vin a těžkých hříchů. Umět složit ke svým nohám kámen, který jsme už měli připravený k ukamenování toho, jenž byl přistižen
a usvědčen ze špatného jednání. A zkusit stát za Ježíšem, který odpouští.
Jenomže…
Udělit odpuštění tomu, kdo si ani svou vinu nepřiznal, vyhlásit amnestii těm, co se místo lítosti vysmívají zákonům a neumějí pokleknout a prosit o odpuštění, nýbrž obstrukcemi utíkají před spravedlností, není ani křesťanské. Ani Bůh totiž neodpouští tomu, kdo nelituje vin, nechce způsobené zlo napravit a o odpuštění neprosí.