12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Globální zaneřádění obraznosti

24. 7. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/30 Křesťané a lenost, 24.7.2006

Příloha: Perspektivy

V knize Dana Browna je téměř všechno postaveno na hlavu. Avšak paradoxně nikoli tento fakt vyvolává náš nepokoj. Pozornost zasluhuje spíš to, co zpochybnit nelze. A to je právě nebývalý úspěch této knihy a jeho příčiny.

***

Většinu nesmyslů obsažených na jejích stránkách lze lehce vyvrátit. Na druhé straně ale každý ví, kolik úsilí vyžaduje uvést lež na pravou míru. Historici, sociologové i politologové bod po bodu vyvracejí různá „senzační odhalení“ autora. Na toto téma už vyšla spousta knih, stejně obšírných jako původní román. A kupodivu nic! Popularitě knihy to neuškodilo, neboť ta dokonale vychází vstříc masové poptávce. Její úspěch možná vypovídá o naší době více, než jsme ochotni si připustit.

Rozluštit „Šifru“
Ocitnete-li se na mořské pláži v nějakém rušném letovisku s mezinárodní klientelou, během hodiny pochopíte jeden z příznačných rysů dnešní globalizace: na každém druhém lehátku leží Dan Brown - španělsky, francouzsky, anglicky, italsky, německy... Celosvětový úspěch Brownovy „Šifry“ je dán tím, že kniha dobře koresponduje s některými klišé současné popkultury a postmoderní mentality.
Ve svém žánru se jedná o příběh, jakých známe stovky. Místy groteskní, místy banální, nejčastěji zcela nepravděpodobný. Čtenáře udržuje v napětí jako každá dobře napsaná detektivka. Vypráví o vraždě a krkolomném útěku hlavního podezřelého, kterému pomáhá mladá žena pracující pro policii. Hrdinové i policie nezávisle na sobě událost vyšetřují. Vychází najevo, že vrahem je fanatický mnich, člen Opus Dei, který se stal nástrojem v rukou britského aristokrata a vědce. Skutečnou látkou knížky je ale vyprávění o tajných spolcích, o poznání, které je majetkem několika zasvěcených, o tajemné a zašifrované realitě. Nic není takové, jak se to jeví - sugeruje čtenářům Dan Brown. „Spojitost může být neviditelná, ale vždy nějaká existuje, skrytá hned pod povrchem.“ Probíhá boj o nadvládu nad světem: církev zničila Velkou Bohyni a musí před lidmi ukrýt pravdu o Kristu, Marii Magdaleně a o jejich potomcích.

Karikatura gendrových studií
Autor se snaží především podtrhnout myšlenku kultu „posvátné ženy“, kterou církev údajně potírala už od dob Konstantinových. Toto tvrzení odporuje realitě. Každý historik náboženství dobře ví, že koncil v Niceji (325) se „ženskou otázkou“ vůbec nezabýval. A každý také ví, že křesťanství je historií Boha, který se natolik svěřil do rukou ženy, že z ní učinil matku svého Syna. Ale Dan Brown hraje na úplně jinou notu: „Křesťanská filozofie se bohužel rozhodla potřít koncept ženy jakožto dárkyně života, ignorovat biologickou pravdu a udělat stvořitele z muže.“ Podobná prohlášení jdou dnes dobře na odbyt. Pro potřeby nové mytologie se na jednom místě „Šifry“ stává svatý grál symbolem Velké Bohyně. A o pár řádků dál: „Žena, která s sebou nosila tajemství tak mocné, že kdyby bylo odhaleno, mohlo by zničit celou základnu křesťanství!“
Všechno to zní jako parodie na gendrové studie pro prosťáčky. Podobné konstrukce snadno pronikají do mentality ochotné přijímat podobná tvrzení a Dan Brown neváhá konstruovat pseudovědecké důkazy, které je mají potvrdit. V „Šifře“ nenarazíme na projevy sexuality. S výjimkou scény, která popisuje sexuální akt jako součást tajného rituálu praktikovaného Kristovými potomky. Jako by to nestačilo: rituálním praktikám se oddávají - v přítomnosti celého Převorství - starý muž se stejně starou ženou. (Netřeba už dodávat, že dominantní roli zde hraje právě žena.) Nevíme, tropí-li si Brown legraci ze čtenáře, nebo zda chce podtrhnout kult Velké Bohyně, což mu umožňuje - prostřednictvím ženiny menopauzy - obejít dnes stále méně aktuální problém vztahu sexuality a plodnosti. Ať tak či onak, ona groteskní scéna rituální kopulace i s její interpretací tvoří skvělou symbiózu s klimatem postmoderní kultury.

Pravda a lež
Za pozornost stojí rovněž vztah autora k pravdě. Literární fikce (na kterou má každý autor jistě právo) je v „Šifře“ prezentována nikoli jako výtvor literární obraznosti, nýbrž jako nezpochybnitelná historická realita a autorův zvláštní komentář to ještě podtrhuje. „Šifra“ není historický román, ani druh nové legendy. Předkládá k věření fakta, za jejichž pravdivost ručí, přestože se nikdy nestala. Čteme-li například nějaký Sienkiewiczův román, pak přesně víme, že na pozadí historické látky se odvíjí fiktivní příběh. Je nám známo, že došlo k velkým bitvám, švédskému obléhání nebo povstání Chmelnického, ale že milostná a dobrodružná část těchto děl vznikla v představách autora. Dan Brown používá úplně jinou metodu.
V úvodu k „Šifře“ s titulem Fakta čteme: „Převorství sionské - evropská tajná společnost založená roku 1099 - je skutečnou organizací. V roce 1975 byly v pařížské Bibliotheque Nationale objeveny dokumenty (...), v nichž byla uvedena jména řady členů Převorství sionského, včetně sira Isaaca Newtona, Botticelliho, Victora Huga a Leonarda da Vinci.“ Toto tvrzení je jakoby mimo rámec literární fikce. Nepoučený čtenář mu tedy snadno uvěří. Ale v citovaném úryvku je jediná pravdivá informace ta, že Převorství sionské opravdu existuje - veřejně a legálně. Vzniklo 25. června 1956 (tedy nikoli o tisíc let dříve). Jeho zakladatelem byl jakýsi Pierre Plantard, který za okupace kolaboroval s Němci. Ten si vsugeroval, že je přímým potomkem Merovejců a Marie Magdaleny. A aby prokázal svůj božsko-lidský původ, neohrabaně zfalšoval několik dokumentů, které umístil v pařížské Národní knihovně. Tím, že Dan Brown vydává výplod fantazie za skutečnost, dopouští se nepřípustné intelektuální lsti. Celkem úspěšně tak oslabuje samotný pojem pravdy. Kolikrát jsme už ale slyšeli větu o tom, že „každý má svoji pravdu“? Důsledkem nemusí být ani tak slepá víra čtenářů v pravdivost autorových tvrzení. Stačí nahlodaná důvěra v slovo, oslabená váha nějakého sdělení nebo radikální rozpad konvencí. A právě o ně se přece opírala důvěra čtenářů, kteří na základě nepsané smlouvy s autory různým způsobem vnímali skutečnost ve vědeckofantastických knížkách, historickém románu nebo literatuře faktu. Umění a věda jako tajný kód
Vědecké autority se mýlí - tvrdí Dan Brown - teprve já ukazuji to, co před vámi zamlčely zkorumpované elity. Věda je v „Šifře“ současně vysoce oceňována, ale i kompromitována. Je druhem magie odhalující tajné významy, sloužící k luštění šifer a ukazující totální ignoranci jedněch a manipulaci druhých. Umění hraje stejně dvojznačnou roli. Autor si dobře uvědomuje, že umění je dnes předmětem úcty téměř posvátné. Nestala se snad muzea a galerie jakýmisi moderními svatyněmi?
Nechtějí snad umělci hrát v dnešní době úlohu nedotknutelného kněžstva? Dan Brown přece nazývá chvatnou prohlídku Louvru „profanací“. Nelze se divit, že velkého umělce dosadil do role velkého mistra Převorství - a jeho díla interpretuje jako esoterickou šifru.
Každý historik umění ví, že renesanční umělci, kteří pracovali na zakázkách pro církev, konzultovali všechny detaily svých děl s teology. O nějakém znevažování z jejich strany nemohlo být ani řeči, náboženské umění plnilo především funkci vzdělávací. Leonardova Poslední večeře je plná symbolů, ale jsou to symboly křesťanské ortodoxie. Evangelista Jan, sedící vedle Ježíše, má jemné rysy, protože podle tradice byl nejmladší z apoštolů, mladík, nikoli zralý muž. Kdo v něm chce vidět Marii Magdalenu, má buď příliš bujnou fantazii, nebo podléhá sugesci. Ale Dan Brown říká: „Ó, bídní smrtelníci, otevřete oči! Všimněte si znamení obráceného trojúhelníku!“ Čtenář skutečně vidí, že prázdný prostor mezi postavou Krista a Jana má tento tvar. Nemusí ale vědět, že se jedná o určitý typ kompozice, který statickému obrazu dodává potřebný rytmus a eliminuje jistou monotónnost.
Ještě absurdnější jsou domněnky autora týkající se Mony Lisy, kde „počítačová analýza“ (!) měla potvrdit verzi androgynního autoportrétu homosexuálního umělce a kde název díla měl evokovat jména staroegyptských božstev plodnosti Amona a Isis. Opět se nejedná o nic jiného než o naprostý nesmysl. Mona Lisa je portrétem konkrétní ženy: Lisy di Gheraldini, manželky Francesca del Giocondo. Odtud také druhý název slavného plátna - Gioconda. A pokolikáté už pravda bledne tváří v tvář spiklenecko-esoterickému výkladu. Aby dílo k divákovi promluvilo, není třeba nějakého zvláštního vzdělání, stačí ho prostě vnímat. Naopak k analytické četbě je nezbytné důkladné vzdělání týkající se techniky, stylu, kompozice, symboliky a tradice, v jejímž rámci obraz funguje. „Šifra“ boří všechna pravidla. Potlačuje spontánní vnímavost a nabízí falešnou interpretaci. Domnívá-li se někdo, že přeháním, ať si udělá anketu mezi čtenáři: už nedokáží hledět na Leonardova díla bez podezíravosti. Dan Brown připravil jejich pohled o nevinnost a místo toho jim nabídl žvást.

Církev a náboženství
Vše, co bylo dosud řečeno, lze vztáhnout i na způsob, jak se Dan Brown vyjadřuje o církvi, která podle něj také pravdu kamufluje. Křesťané budou nejspíš číst knihu jako čistou fikci, ale ostatní v ní asi najdou potvrzení svých obav a fobií. Církevní elity - kardinálové a Opus Dei - osnovují spiknutí. Nenávidí ženy a jsou ochotni dopouštět se i zločinů, jen aby si uchovali nadvládu nad myšlením lidí.
Obrovský úspěch „Šifry“ ukazuje, že existuje poptávka po podobných teoriích. Naši současníci přestali věřit v pokrok i rozum a stále méně věří i v Boha. Vzniklé vakuum zaplňuje víra v různá spiknutí, „obohacená“ o prvky esoteriky. Platí-li, že pravda neexistuje, musí následovat myšlenka, že všechno je lež a tou lží že někdo šikovně manipuluje. Například církev. Stejně tak i politici, kteří už z povahy věci „všichni lžou“, pouze proto „aby si uchovali moc“. Nikomu tedy nelze věřit. Hlavně žádné instituci ne.
Církev je snadným objektem různých fantasmagorií a nejspíš by se nad tím dalo jen mávnout rukou. Ale někteří sociologové vidí v Brownově knížce dokonce jakousi současnou verzi Protokolů sionských mudrců. Zatímco v Protokolech se píše o spiknutí židovském, „Šifra“ si vzala na mušku spiknutí klerikální.

Signum temporis
Profesor André Taguieff, autor řady odborných prací o antisemitismu a judeofobii, analyzuje fenomén „Šifry“ ve své nejnovější knize Trh zasvěcených. Podle jeho názoru je vlna popularity spikleneckých teorií dějin záležitostí posledních zhruba třiceti let. Narozdíl od starších fantasmagorií tohoto typu ta dnešní obsahuje spoustu esoterických prvků a nachází své přívržence v celém politickém spektru. Po vydání Protokolů sionských mudrců (podvrhu agenta carské ochranky, který vyšel v Paříži roku 1901) se zvedla vlna antisemitských nálad. Taguieff tento trend nebere na lehkou váhu: „Dan Brown umí šikovně tahat za nitky. Po něm přicházejí jiní, méně známí autoři. Pomocí literární a filmové produkce - často šikovně a příjemně podané - vzniká skutečná válečná mašinérie proti demokracii. Obávám se toho, že konzumenti takových knížek a takových filmů si zvyknou vnímat společenské události i život spikleneckou optikou: věci se odehrály jinak, náhodná úmrtí jsou důsledkem zločinných konspirací a demokracie je fasáda, za níž se to hemží tajnými spikleneckými skupinami, které mezi sebou bojují o nadvládu nad světem.“ Podobně hodnotí situaci i Guillaume Bigot, profesor dějin a geopolitiky na Institutu Leonarda da Vinci. Také on vidí v „Šifře“ ohrožení demokracie: „Obyčejný člověk se pomalu přesvědčuje o tom, že oficiálně sdělované pravdy jsou podvrh. Přesvědčit člověka, který ničemu nevěří, že má věřit jenom sám sobě, to je dnes nejlepší recept na bestseller. Zároveň to však oslabuje demokracii, protože náš politický systém je založen na důvěře vládnoucích a ovládaných.“ Bez minimální důvěry, bez pojetí pravdy se demokracie hroutí: degeneruje princip většiny a veřejná debata ztrácí smysl. Dan Brown ale tvrdí, že svět se dělí na hrstku zasvěcených a lehkověrné masy, načež tuto tezi dobře prodá právě lehkověrným masám.
Guillaume Bigot kritizuje i současný nedostatek vzdělání: „Kdysi se považovalo za nepotřebné či přímo škodlivé předávání paměti. Avšak dnes historie plní dvě úlohy: jakožto věda hledá pravdu; jakožto vyprávění předává smysl. Pod záminkou vědecké objektivity byla historie založená na identitě, údajích, bitvách a hrdinech ve školách nahrazena historií tematickou, abstraktní a minimalistickou. Bodový reflektor objektivismu oslepil historii chápanou jako velké vyprávění - historii legendární. Pro ty, kteří fakta znají, může být taková metoda prospěšná, ale ostatní utvrzuje v přesvědčení, že minulost je jen nekonečnou řadou zločinů.“ Úspěch knih Dana Browna má stejný kořen jako úspěch genealogů: lidé potřebují sami sebe umístit do historie. Co není schopna zajistit škola, to hledají u šarlatánů.
Britský deník Times zařadil Dana Browna na seznam stovky lidí, kteří mají největší vliv na osud světa. Jeho kniha nevyvolala antidemokratickou revoluci. Ani pogromy. Je to mírný jed s prodlouženou dobou trvanlivosti, který nepůsobí náhlou smrt. Naši kolektivní paměť infikuje virem podezíravosti.
Liliana Sonik
Autorka je nezávislá publicistka a někdejší zakladatelka Studentského výboru Solidarity. Převzato z polského deníku Rzeczpospolita (12. 6. 2006). Původně článek vyšel v časopise Dobry Magazyn (č. 25, květen-srpen 2006). Mírně kráceno. Přeložil jš
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou