Vydání: 2008/1 Katolický týdeník v proměnách času, 2.1.2008

Příloha: Perspektivy

Tradice je jistě výraznou a závažnou součástí naší identity. Tradici k nám přinášejí naše starobylé kostelíky, milované a obdivované, které tak často vyznačují centrum obce vertikálou věže. Tradici předává i církev se svým řádem, historizujícími rouchy a jazykem, Bible sahá hluboko do dějin. V mocném proudu tradice se ale někdy vyskytnou jevy, pramenící zřejmě kdesi jinde, snad v temných močálech zla. S hlubokým studem je třeba vzpomínat na zakořeněný antisemitismus, ani klerofašismus není, žel, prázdným pojmem. Zdá se, že do současné tradice patří také hluboká propast, oddělující náboženství od soudobého umění.
Po středověké jednotě obsahu a formy začal v renesanci proces oddělování umění a náboženství. Snad to byl vpád naturalistického vidění, který jednotu ohrozil, ale ani baroko se svými velkými gesty nedokázalo obě veličiny spojit. V osvícenství a romantismu už bylo jasné, že se cesty rozcházejí. Malířství minulého století bylo, až na výjimky, odloučené, sekularizované. Napadlo by někoho věšet impresionistické obrazy do kostela? Ale nepřátelství mezi uměním a náboženstvím ještě nevypuklo, dnes, po stu letech, je situace jiná. Přes propast se občas nesou hlasy neporozumění, zdánlivé urážky nezpochybnitelného se střetávají s majiteli pravdy, kteří se potom zase opevní ve svých „jistotách“. Žijeme v Evropě, u nás nezdomácní muslimská „fatva“, náš Salman Rushdie by se nemusel bát o život. My si jenom do dna vychutnáváme odcizení, v němž „mimo“ bude vždy ten druhý. Najdeme si těch pár „našich, věřících umělců“, kteří svou dodávkou „duchovního umění“ uspokojí „potřeby“ našeho náboženského ghetta. Není snadné najít v proudu tradice to, co je životodárné, a spojit s naléhavým apelem evangelia. Hledání řešení, v němž by umění a víra znovu našly společnou řeč, je tvůrčím činem, který se jen málokomu může podařit.
Farnost svatého Petra v Kolíně nad Rýnem byla za druhé světové války téměř úplně zničena bombardováním. Podobně, jako v dalších kolínských částech, nepřežila nálet ani desetina obyvatel. Po válce bylo nutno se vším začít znovu, obnovy farnosti se ujali jezuité. Holou stavbu gotického kostela zachránili z trosek, vybudovali intelektuální centrum, kam chodil například i Heinrich Böll. Farnost ale nebyla početná, když byl v roce 1987 pověřen pater Friedhelm Mennekes jejím vedením. Měl za sebou úspěšnou činnost v chudých, konfliktních čtvrtích New Yorku a zejména Frankfurtu nad Mohanem. Při svém působení mezi nejrůzněji ohroženými lidmi si Mennekes začal uvědomovat sílu umění, které otevírá člověka k hlubším rozhovorům, zamyšlením i reflexím. V novém působišti mohl rozvinout své zkušenosti do nečekané šíře. Prázdný prostor krásného gotického kostela jako by čekal na nové, živé impulzy, překvapivé akce přitahovaly další a další lidi, farnost postupně ožívala. K činnosti faráře Mennekese se ale každé umění nehodilo. Zejména byl proti navyklosti stálé chrámové výzdoby: „Nevidíme obrazy, které nejsou nové.“ Měl zkušenost, že tradiční křesťanská ikonografie nemůže současného člověka oslovit, strnulost byzantských forem jako by přímo protiřečila dynamickému duchu evangelia. To, co spojuje umění a náboženství, není muzeální půvab umělecké historie, ale rozhovor mezi živými lidmi, z nichž umělec je ten, kdo v jistém směru je více vidoucí. Mennekes hovořil s umělci, po celém světě vyhledával ty nejkvalitnější, nechtěl ale dělat jenom jejich prezentaci. Byl spokojen, když nový umělec na krátkou dobu znovu oživil bohoslužebný prostor. Začal rozsáhlým cyklem triptychů, které v presbytáři sice navazovaly na středověkou tradici, ale ve výrazu byly zcela současné. Potom rozšířil své zadání na celý prostor chrámu. Čím dál více sledoval propojení meditace a bohoslužby s výtvarným uměním. V průběhu let udělal takových výstav–instalací několik set, různé přístupy k zadanému tématu byly vždy jinak vzrušující, přesto jako by se skládaly do celku. Mennekes oslovoval umělce, odpovídali věřící i nevěřící, někdy se lépe přiblížil k cíli ten, který se nejvíc považoval za ateistu.
Vystřídala se dlouhá řada jmen, známých i méně známých: Alfred Hrdlicka, Arnulf Rainer, Emil Schumacher, Josef Albers, Hans Arp, Hede Bühlová, Josef Beuys, Eduardo Chillida, Antonio Tapiés, Hermann Nitsch, Markus Lüpertz a další. Všichni do kostela přinášeli svoje osobité vidění, do gotického prostoru pronikal osten těžko řešitelných dramat současného světa. I dnes ale svítí do kolínské noci neonový nápis: DON’T WORRY (Nebojte se...), rčení v americké angličtině, spisovné němčině, latině a řečtině – zároveň jedno z hlavních sdělení Kristovy Horské řeči. Písmena stála černá na bílém, také v jednom z triptychů, tři slova ICH HABE ANGST (mám strach) tam napsala Rosemarie Trockelová.
Ohlas Mennekesovy práce je veliký: přednáší na univerzitách po celém světě. Ve vlastní farnosti má ohlas kladný i záporný, nečekaně dobře spolupracují senioři. Nesouhlasné reakce bývají tématem pro otevřený rozhovor. Zdá se tedy, že byl sklenut most mezi náboženstvím a uměním, svědčí o tom i velký zájem o Mennekesovy přednášky na KTF UK v Thákurově ulici v Praze (15. 11. 2007) i v sakristii u Nejsvětějšího Salvátora o dva dny dříve.
Václav Sokol
Více informací lze získat v revue Salve 1/2007.