Francie (si) strhává závoj

Vydání: 2004/9 Křesťanství a internet, 31.10.2004, Autor: Oldřich Selucký

Příloha: Perspektivy

K diskusi kolem zákona o muslimském "šátku"
Před dvěma měsíci se ve městě Evry (kraj Essonne, jižní okolí Paříže) lékařka C. rozhodla "bojovat proti fundamentalismu" a vyvěsila v čekárně své ordinace tento nápis: "Jsem velmi šokována počtem žen, které v naší čtvrti Pyramides nosí (muslimský) závoj; zvláště těch, které žijí ve Francii už dlouho a doposud chodily s odhalenou tváří. Fundamentalismus má ve světě na svědomí hodně mrtvých. Děkuji zahaleným ženám, že budou tak hodné a sundají si závoj v ordinaci a v čekárně.


Všem, kteří si myslí, že nárůst fundamentalismu ve Francii je pro naši zemi katastrofou, děkuji, že se budou snažit, aby ti, kteří se rozhodli přijít do Francie a žít zde, respektovali demokracii a svobodu žen, a že se také postarají o to, aby ženy ve čtvrti Pyramides už nenosily závoj, jenž šokuje mnoho republikánů" (Le Monde, 25. - 26. ledna 2004, str. 10).

Biskup severofrancouzského Lille, Gérard Defois, zaujal v nedávném interview jiný postoj:
"Ať nám sami muslimové řeknou, jaký smysl oni dávají islámskému šátku! Takové chápání laickosti, které hájil například Paul Bert, je kolonialistické: chce druhému vnutit vlastní podobu štěstí a vlastní pravdu. Dejme každé tradici prostor, aby sama utvářela své vlastní vztahy mezi mužem a ženou, v nichž vyjadřuje své chápání studu a cudnosti" (Témoignage chrétien, 11. prosince 2003, str. 14).

SYMBOLY MUSÍ PRYČ
Tyto dva názory stojí dnes ve Francii ve více či méně radikální podobě proti sobě v otázce zákona o zákazu nošení muslimského "šátku" (či "závoje") v prostorách škol. Oficiální znění, ve kterém Luc Ferry, současný francouzský ministr školství, zákon předkládá, je následující: "Na školách prvního a druhého stupně a na středních školách je zakázáno nošení symbolů nebo oblečení, jimiž žáci zjevně projevují svou přináležitost k některému náboženství" (Le Monde, 29. ledna 2004, str. 9).

Tak obecné znění se sice vztahuje právě tak na křesťanský kříž, jako na židovskou čepičku (jarmulku), jak ale prohlásil Hervé Morin, předseda klubu poslanců liberálně pravicové UDF v Národním shromáždění: "Všem je jasné, že zákon je namířen proti muslimům, a právě to vyvolává ještě houževnatější odpor" (Le Monde, 29. ledna 2004, str. 9).

Biskup Defois v citovaném výroku hovořil o "laickosti" státní školy. Tento termín (francouzsky "laicité") se zdá být jádrem současné debaty o "šátku". Chceme-li jí porozumět, musíme se přenést do doby - alespoň pro francouzskou republiku a katolickou církev - mnohem dramatičtější, do doby před více než sto lety, kdy se "laickost" francouzské státní školy rodila.

V roce 1882 byla ve Francii uzákoněna povinná a bezplatná školní docházka do "laických" státních škol. Zákon nese jméno tehdejšího ministra školství: "Zákon Julese Ferryho" (současný ministr školství se liší jen křestním jménem: Luc Ferry). Soudě podle jeho vlastního projevu byly úmysly ministra hluboce humanistické. Jules Ferry vysvětloval učitelům v roce 1883 "laickost" školy takto:

"Ve chvíli, kdy chcete svým žákům nabídnout nějaké pravidlo nebo zásadu, položte si otázku, zda znáte byť jen jednoho čestného člověka, kterého byste se tím, co se chystáte říci, nějak nedotkli. Zeptejte se sami sebe, zda by nějaký otec rodiny - opakuji: jeden jediný - který by byl přítomen vaší hodině a naslouchal vám, neřekl zcela upřímně, že s tím, co učíte, nemůže souhlasit. Je-li tomu tak, zadržte a nemluvte dál; v opačném případě hovořte směle, protože to, co chcete dítěti sdělit, není vaše moudrost, je to moudrost celého lidského rodu."

POKRAČOVÁNÍ STARÉHO SPORU
V tehdejší silně konfliktní atmosféře však bylo zřejmé, že "laickost" státní školy v první řadě konkrétně znamená vyloučení vlivu katolické církve na vzdělávání mládeže. Události, které to potvrdily, na sebe nedaly dlouho čekat. Nejprve byly postiženy řeholní kongregace, zvláště ty, jejichž posláním bylo zakládání škol a vzdělávání mládeže. V roce 1904 zákon zakazuje všem členům řeholí výkon učitelského povolání a požaduje, aby školské kongregace během následujících deseti let zcela vymizely. Dvacet tisíc řeholníků je vyhnáno ze země a majetek jejich komunit je zabaven. Konečně 9. prosince 1905 je schválen zákon o odluce církve od státu, majetek církve je zabaven, používání nemovitostí za účelem kultu je dovoleno za předpokladu, že laičtí věřící zřídí "kultovní" sdružení, které se o nemovitost (chrám, kapli...) bude starat.

Tento radikální řez do situace katolické církve ve Francii vyvolal ve své době prudkou reakci katolíků (včetně papeže Pia X.), ale dnešní pohled je významně odlišný. Je pravda, že se francouzská církev stala církví chudou. To však na jedné straně vyvolalo pocit solidarity a zodpovědnosti za materiální stránku života církve u věřících, na druhé straně to dalo francouzské církvi dosud nevídanou svobodu.

Co se týče škol, mohli se řeholníci v poválečném tolerantnějším období do Francie vrátit. Soukromé katolické školství má dnes svůj vlastní statut ve francouzském vzdělávacím systému.

Proč právě "šátek" muslimských dívek rozčeřil relativně poklidnou hladinu soudobého francouzského školství?

CO REVOLUCE NEVYŘEŠILA
Militantní lékařka C., zmíněná v úvodu, útočí na "fundamentalismus" a chce bránit ohroženou "demokracii a svobodu žen". Fakt, že se problém "šátku" týká právě žen a že nově tematizuje rovnoprávnost žen ve francouzské společnosti, je jistě citlivým bodem celé diskuse. Zdá se však, že v pozadí doutnají dva další ohně: otázka vlivu náboženství na život společnosti a otázka integrace menšin do francouzské společnosti.

Nejprve tedy k postavení náboženství ve společnosti. V muslimském "šátku" se (na rozdíl od křesťanského kříže v podobě přívěsku na krk) spojuje rovina symbolická s reálným vlivem na chod společnosti, zde konkrétně chod výuky na školách: muslimské dívky s "šátkem" odmítají hodiny plavání společné s chlapci, jejich rodiče jim zakazují účast na vyučovacích hodinách seznamujících školáky s otázkami lidské reprodukce a sexuálního života. I tady se staví biskup z Lille v citovaném interview na stranu odpůrců zákona:

"Ptejme se, jakým způsobem jsou některé předměty vyučovány. Je lidská reprodukce a sexualita představována tak, že se do nich promítá chápání celistvosti člověka - nebo naopak jen pouhý materialismus, který jiné kultury odmítají? Otázky, které nám islám klade, nejsou zastaralé: týkají se hlubokého základu našich hodnot a naší kultury. A v tomto smyslu je použití represe, symbolizované tímto zákonem o "závoji", násilným umlčováním toho, kdo se od nás liší. Tato logika negace je perverzní, protože se staví proti vůli budovat svět založený na volnosti, rovnosti a bratrství."

Je dojemné, když katolický biskup hájí heslo francouzské revoluce proti zákonodárcům Republiky. Mnohem důležitější je ale to, k čemu biskup Defois vlastně vyzývá: současná debata je šancí - a nejen pro muslimy a křesťany - pohlédnout za konflikty kolem symbolů, jako je "šátek", a ptát se po lidském a duchovním rozměru společenského života, o který by všem členům společnosti bez rozdílu vyznání mělo jít.

Druhým vážným problémem, jenž se "za závojem" skrývá, je otázka integrace (nejen muslimských) menšin.

INTEGROVAT? ANO, ALE JAK?
Jedním z velkých cílů Francouzské republiky vždy bylo udržení národní jednoty. Pokud jsou v zemi přistěhovalci, je třeba je "integrovat" do národa. A právě škola je prostředím, ve kterém dítě opouští rodinu, případně svou etnickou či náboženskou komunitu, a učí se chápat, že je částí mnohem většího celku - národa. Diskutabilním rysem zakladatelských dob Republiky byla snaha popřít, vymazat z povědomí lidí i z mapy Francie regionální identity a učinit z dítěte bretonského, provensálského nebo perigordského malého stoprocentního "Francouze". V době, kdy regionální identity znovu zvedají hlavu a oživují se svébytné regionální kultury, připomínají právě tento fakt odpůrci zákona o zákazu "šátku" ve školách a ptají se, zda chce dnes Francie podobným způsobem odmítnout muslimskou identitu svých občanů. Spor tedy není mezi zastánci a odpůrci integrace menšin - k principu integrace se hlásí všichni. Spor je mezi různými způsoby chápání integrace. Na dvou koncích názorového spektra leží integrace "laická a republikánská" proti integraci usilující o maximální respektování kulturní a náboženské rozmanitosti občanů. Obě extrémní polohy mají svá nebezpečí. Ta první by vyústila v intoleranci vůči arabským (či jiným) tradicím muslimských spoluobčanů. Biskup Gérard Defois říká, že jde o "dárek extremistům". Jestliže totiž alespoň někteří muslimové usoudí, že v současné Francii jejich svoboda projevu není zaručena, zůstane jim jediná - velmi extrémní - alternativa pro budoucnost, totiž aby se Francie stala islámskou zemí.

Nebezpečí přílišného ohledu na kulturní a náboženské rozdíly občanů zase vidí jeho odpůrci v postupné "komunitarizaci" francouzské společnosti, obětování národní jednoty ve prospěch jednotlivých "komunit", které na území Francie existují.

JAKÝ ZÁVĚR?
Doba, kdy "laická" škola ve Francii vznikala, byla ještě cele proniknuta osvícenskou vírou v existenci univerzální lidské přirozenosti a ve schopnost rozumu dobře a čím dál lépe pořádat věci lidské. Ani jeden z těchto dvou předpokladů není samozřejmým axiomem, na němž by se dnešní společnost dohodla: Jules Ferry by dnes jen stěží mohl vyzývat učitele k hlásání "moudrosti celého lidského rodu". Proto se místo obtížného hledání konsensu - s nejistým koncem - zdá být řešením spíše "legislativní řez". Co se však stane s pacientem, který se po operaci vrátí zpět do podmínek, jež vyvolaly nemoc?

Oldřich Selucký
P.S. Francouzské Národní shromáždění 10. února 2004 drtivou většinou hlasů schválilo návrh zákona, který zakazuje nošení náboženských symbolů, včetně muslimských šátků, ve veřejných školách. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2016

Papež František potěšil Moravu

V době, kdy se lidé na začátku první republiky obraceli k církvi zády, se olomoucký arcibiskup Stojan obracel k lidem a zasazoval se o sociální spravedlnost. Papež František…

celý článek


Není to jen klábosení u kávy

Farní kavárna v Lechovicích na Znojemsku vznikla tím nejpřirozenějším způsobem: farníci se po mši svaté ještě sdružovali v neformálních skupinách v kostele, až jednou…

celý článek


Unést vítězství i porážku

Obavy, že se na ME ve fotbale něco semele, zaznívaly už měsíce před konáním šampionátu. Sportumilovní fanoušci a obyvatelé pořadatelských měst se měli mít na pozoru…

celý článek


Milosrdenství i při vysvědčení

Dílo hodné ceny, tedy hodnotné a stojící za ocenění. Právě takový přístup mohou zvolit rodiče k výsledkům snažení svých dětí a dospívajících. Už příští týden…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay