Formanovy přízraky o Goyovi

Vydání: 2007/9 Vyplatí se život "na psí knížku"?, 27.2.2007, Autor: Aleš Palán

Život španělského malíře Francisca de Goy y Lucientes (1746–1828) v sobě nese všechny předpoklady strhujícího dramatu. Obsahuje intriky, lásku, nemoc a dílo, které to vše vstřebává a sklenuje. Film režiséra Miloše Formana Goyovy přízraky, který dorazil do kin, se však k podobnému myšlenkovému oblouku vzedmout nedokáže – a zjevně po tom ani netouží.

Forman, který uměl zneklidnit českou i americkou veřejnost (Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnízdem) bez toho, že by si vypomáhal magickými slůvky v názvu snímku, tentokrát vytvořil spektakulární podívanou pro střední třídu. Forman nechce burcovat, touží jen zaujmout. Nečekejme tedy ponor do duše malíře trýzněného hluchotou a milostnými eskapádami (o jeho Domu hluchého se stěnami pokrytými čarodějnickými výjevy a o malířových milenkách nepadne ve filmu ani slovo). Na Goyovy přízraky se dá poměrně pěkně dívat – a při scénách mučení přivírat oči – ale o přízračném světě velkého výtvarníka se kromě ukázek z jeho fantaskních prací nedozvíme nic. Kvůli tomu snad není třeba ani chodit do kina...
Forman Goyu vykresluje jako oběť doby, lavírující mezi hrozbami španělské inkvizice a francouzské revoluce, která se snaží přežít, pomoci svým blízkým a ve zbývajícím čase hrůzy doby zobrazit. Režisér dokonce tvrdí: „Sémě tohoto filmu bylo zaseto před padesáti lety a je odezvou mé zkušenosti života za nacismu a komunismu.“ Pokud by tomu tak skutečně bylo, je dvouhodinový film spíš oslavou přežívání v totalitárním režimu. Goya byl jedním z nejbohatších mužů své doby, jeho politický vliv byl nepominutelný. Vydržel být dvorním malířem několika panovníků a nikdy neztratil přízeň mocných. Goyův skutečný příběh rozhodně není oslavou vítězství tvůrčí svobody – byť umělecké kvality nepochybně ano. Malíř se stejným zanícením zobrazuje exaltované náboženské výjevy, portréty mocných tehdejšího světa i odezvy svých děsivých vizí a válečných násilností. Zkušenost komunismu vybízí k zamyšlení se nad odpovědností umělce přece jen v jiném světle.
Filmu Goyovy přízraky zjevně chybí douška, že „nebyl natočen podle skutečné události“, respektive že zobrazuje jen část pravdy o španělském výtvarníkovi a část doby, jejímž byl aktérem i statistou. Ty skutečné Goyovy přízraky totiž přichází až po závěrečných titulcích filmu: teprve starý Goya se plně noří do tragických témat, kterými posunul vývoj malířství po technické i ideové stránce, uzavírá se před vnějším světem a přízraky ho pohlcují. Na takový film by se ale tak příjemně nedívalo.


Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay