Filmy o náhodě aneb hra doopravdy

Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007

Příloha: Perspektivy

Někteří zvlášť citliví umělci dobře vnímají jemné předivo náhod a efemérních událostí, berou je vážně, dokonce na příbězích ovládaných životními náhodami staví své dílo. Dnes už klasickým a modelovým dílem „hry na náhodu“ může být Zvětšenina nedávno zesnulého italského režiséra Michelangela Antonioniho, příběh módního fotografa, který si z nudy vyrazí do parku nafotit pár momentek a večer při vyvolávání filmu na jednom z negativů objeví, že čirou náhodou vyfotografoval vraždu.
Ovšem asi největším z tvůrců tohoto pomyslného žánru byl polský režisér Krzysztof Kieślowski (1941–1996), jehož filmy jsou promítány především v klubových kinech, ale s některými jeho snímky se lze čas od času setkat i na obrazovce ČT 2.
Psychologické drama Náhoda Kieślowski natočil v roce 1981, do klubové distribuce byl ale uvolněn až o šest let později. Aniž by je porovnával a posuzoval, předkládá režisér tři profesní i politické alternativy života studenta medicíny (Bogusława Lindy), závisející na tom, zda stihne, či nestihne doběhnout odjíždějící vlak (jednou se stane straníkem, podruhé disidentem, potřetí zůstane politicky neutrální). Režisér z různých úhlů prozkoumává propojenost osudu, náhody a lidské volby, ale také vztah morálky a svobody v nesvobodné zemi. Z náhodné všední události se stane klíč k osudu člověka a jeho budoucího života.
V jednom rozhovoru o tomto filmu Kieślowski před lety řekl: „Z nepochopitelných důvodů jsem brán jako odborník na náhody, možná proto, že jsem natočil film s takovým názvem. Náhoda je a priori přítomna v našem životě, ovlivňuje ji však rovnou měrou jak osud, tak historie, ale i naše vůle. Snažím se ukázat, že všechny tyto prvky jsou rovnocennými souřadnicemi našich životů, vymezujícími cestu, kterou se ubíráme. Mluvíme-li o osudu, pak bych poznamenal, že náhodu, zejména tu šťastnou, je třeba si zasloužit. To znamená, že je třeba žít takovým způsobem, aby se nám přihodila, abychom neprošli nevšímavě kolem. Zůstává otázkou, zda vůbec jsme s to v životě, v němž dochází k nejrůznějším náhodám, projevit vůči nim vstřícnost, nalézt si čas i vůli k zamyšlení nad jejich smyslem, náležitě si jich povšimnout.“
Trilogii Nebe, Peklo, Očistec už Kieślowski nedokončil, před svou předčasnou smrtí stačil ještě napsat a režijně připravit scénář k Nebi, které pietně dotočil německý režisér Tom Tykwer (tvůrce známého kultovního snímku o postmoderní technogeneraci Lola běží o život). Koncem září promítla tento film ČT 2 již podruhé v krátkém časovém rozmezí.
Přestože příběh učitelky angličtiny žijící v Turíně, Philippy Packardové (Cate Blanchettová) působí prvoplánově, jeho vyznění je silně transcendentní. Angažovaná učitelka se rozhodne zprovodit ze světa šéfa místní drogové scény, který na veřejnosti působí jako ctihodný podnikatel, při realizaci atentátu ovšem nálož nešťastnou shodou okolností zabije čtyři nevinné lidi. Při vyšetřování se do Philippy zamiluje mladý karabiniér Filippo (Giovanni Ribisi), který při výsleších tlumočí z angličtiny do italštiny, a pokusí se ji dostat z vězení. Důsledky Philippina násilného činu na sebe nedají dlouho čekat, učitelka musí být zatčena a její láska k Filippovi nutně špatně skončí, ale nakonec oba nešťastníky čeká cesta do „nebe“. Závěrečné scény, kdy oba sedí v prázdné chrámové lodi v toskánském Montepulcianu a jeden druhému se zpovídají, nebo příjezd Filippova otce, povoláním policisty, který jim dá symbolické rozhřešení, jsou nezapomenutelné a přenášejí diváka ze světa reality do světa snu – nebo Ježíšových podobenství. Přestože katarze filmu (útěk obou protagonistů vrtulníkem do nebe) není dost přesvědčivá, film utkví a vyvolá neodbytné otázky.
Při letmém sledování naší domácí kinematografické produkce, která už léta staví na osvědčených „hláškách“, formanovských absurdních dialozích a povrchní recepci rádoby skutečného života lze jen doufat, že se i mezi českými režiséry jednoho dne objeví někdo, kdo přinese jako námět filmu nějaké skutečné morální dilema.
Zdeněk Jančařík Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay