Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Jan Paulas

O ztraceném dětském ráji s literárním historikem Jaroslavem Medem

Moje vzpomínky na dětství, to je vlastně takový sen. I když si ještě nepřipadám jako mytický stařec, cítím, že mezi těmi necelými sedmdesáti lety, mezi prožitky mého dětství a dneškem, je obrovský, přímo diametrální rozdíl – a to rozdíl mentální, rozdíl senzibility, rozdíl v chování lidí a ve všech běžných věcech, které jsou dnes už skoro nepředstavitelné... Při vzpomínce na dětství se mi nejdřív vybaví dům plný lidí. Děda měl na tehdejší dobu docela velkou krejčovskou dílnu; jako každý správný krejčí se vyučil za Rakouska-Uherska ve Vídni a byl uznávaným havlíčkobrodským měšťanem. V jeho domě se scházelo plno tet, pratet, prastrýců, do toho přicházely švadleny a všechno tam kolotalo. Celý dům žil velice intenzivním životem a do toho všeho se tam motalo jedno jediné dítě (mezi mnou a sestrou je velký věkový rozdíl, ona se totiž narodila až na konci války, kdy tento starý svět už v podstatě končil). A to dítě tam vedlo mezi tím vším ruchem nesmírně idylický život. Třeba válka se toho desetiletého kluka na malém městě, jakým byl Havlíčkův Brod, ani netýkala.

Ducha mého dětství mnohem víc než rodiče utvářeli dědeček a babička. Babička byla – nahlíženo očima dítěte - přímo světice. S odstupem času ji vidím jako ženu naprosto vyrovnanou, plnou harmonie, tolerance, vždy usměvavou; zatímco děda v mých vzpomínkách figuruje jako takový šéf, domostrojec - člověk, který celou rodinu i živnost řídí a jemuž se neodmlouvá.

Zažil jsem rodinu opravdu patriarchálního typu, kde si děda s babičkou vykali (i moji rodiče dědovi vykali), kde slovo dědy zdaleka zastiňovalo přání mé matky. A tak nejen celému domu, ale celému mému dětství vévodil děd, zatímco babička byla jakýmsi láskyplným kontrapunktem k jeho přísnosti. Ale jinak to bylo dětství úžasné, plné harmonie, lidskosti, zabydlené laskavými strýci, pratetami a jejich historkami. Pochopte, to byl úplně jiný svět! U nás doma se téměř nečetlo a celou knihovnu mého dědy tvořilo několik desítek kalendářů Vincentina. Zato se pořád vyprávělo - prolínaly se zde příběhy nejrůznější provenience a zkazky o tom, kde se co událo. Byly to hlavně moje pratetičky, které si pamatovaly všechno možné. A tak celé mé dětství bylo obklopeno příběhy ze všech možných koutů světa. Dnešním uším to zní, jako bych vyprávěl něco z Raisových Zapadlých vlastenců, ale já to opravdu zažil. Děd byl natolik konzervativní, že u nás doma nebylo ani rádio - on ho nenáviděl, ostatně jako všechny novoty.

Další věc, kterou jsem ještě zažil, bylo draní peří, při kterém se neustále vyprávělo. Všude se svítilo petrolejovými lampami, protože elektřinu děda také nenáviděl. A ty večery u peří, ty rozpálená kamna, na které se dávaly šišky, to byly nezapomenutelné zážitky! Bylo to přímo starosvětské rodinné milieu, úžasná rodinná senzibilita, kdy se nás u stolu sešlo vždycky nejmíň deset patnáct lidí. Takový oběd nebo večeře byl hotový obřad. Všechny tyto zážitky ve mně zanechaly velice zvláštní stopy: když na to vzpomínám, připadá mi to ani ne jako skutečnost, spíš jako jakýsi román: děd kouřící doutník, strýcové kouřící viržinka nebo fajfky, večerní protahování a čištění cylindrů, než se rozsvítily petrolejové lampy...

Někdy vnímám jen útržky vzpomínek. Každou neděli, než se šlo do kostela, se v domě ozývalo pleskání řemenů, jak se obtahovaly břitvy, jimiž se mužové holili. Děda měl na okně připevněný řemen a když byl hotov, nastoupil otec a po něm strýcové. Až do postýlky jsem slyšel, jak řemeny pleskají. Když se všichni oholili, šlo se do kostela. Děda tam měl svou lavici, kterou nám v zimě kostelník vyhříval teplými cihlami. Děd totiž věnoval kostelu prapory, takže na to měl jakýsi morální nárok.

Hodně příběhů vycházela z místního folkloru. Byly to často příběhy o strašidlech, v nichž se objevil hejkal, rytíř, který nosil hlavu pod paží a podobně. (...)

V mém vědomí jsou hluboce zaryta obrovská praskající kamna. Jelikož dědovo krejčovství bylo relativně velké, musela tam stát i obrovská kachlová kamna. Nezapomeňte, že se tenkrát nežehlilo elektrickými žehličkami, ale takovými železy - ta se strkala ohřívat na stojánky nad koks a vytahovala se odtud úplně horká. A teď si představte, že u těch naprosto famózních hřejících kamen sedím a poslouchám příběhy. To byla nádhera! A přitom vím, že můžu jít kdykoliv do špajzu a vždycky tam něco najdu, protože děda a babička pocházeli z velmi rozvětvených rodin, u nás byli neustále nějací příbuzní, takže špajz býval pořád plný. A v tom špajzu bylo třeba plno „zadeklovaných“ husích jater, zalitých husím sádlem s hřebíčkem, pětikilové bochníky chleba, které se vozily z venkova, a pytle škvarků a visely tam šrůtky uzeného špeku. A ten rozmazlený Jaroušek si tam mohl kdykoliv zajít, cokoliv si ukrojit a všechno sníst.

Ano. Jít si s klukama zabruslit nebo zablbnout na sněhu, pak přijít domů a sednout si u teplých kamen, vzít si před sebe talíř plný škvarků a k tomu čerstvý obrovský krajíc chleba, který voní fenyklem, jíst a poslouchat, jak švadlenky krásně zpívají. Zpívaly většinou nábožné, jen občas lidové písně („Už jsem dost pracoval, ó člověče...“ byl dědův hit). Žádné odrhovačky, které zní dneska v dílnách z rádií. (...)

A když třeba v zimě napadalo hodně sněhu, tak - ačkoliv jsme to neměli do kostela zas tak daleko - děda objednal sáně a jelo se. Dovedete si představit jet takto na půlnoční - ty cinkající rolničky, koně, sáně, do toho zvonily zvony, já sedím vzadu vedle babičky ve fusaku a koně pěkně klušou... A pak jsme zase jeli z půlnoční zpátky a děda, aby mi udělal radost, rozhodl, že objedeme město. Silnice se tehdy nesypaly, a tak byl všude krásný bílý sníh; my jedeme domů a já vím, že tam bude teplo, že na kamnech na nás čekají párky a že si budu smět také jeden vzít. To bylo nádherné!