Fenykl, husí játra, škvarky a praskající kamna

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Jan Paulas

O ztraceném dětském ráji s literárním historikem Jaroslavem Medem

 

Říká se, že s přibývajícími lety se lidem krátí zrak směrem dopředu, ale prodlužuje se směrem dozadu. Člověku se vybavuje celé dětství, jako by to bylo včera. Jak je tomu u vás?

Moje vzpomínky na dětství, to je vlastně takový sen. I když si ještě nepřipadám jako mytický stařec, cítím, že mezi těmi necelými sedmdesáti lety, mezi prožitky mého dětství a dneškem, je obrovský, přímo diametrální rozdíl – a to rozdíl mentální, rozdíl senzibility, rozdíl v chování lidí a ve všech běžných věcech, které jsou dnes už skoro nepředstavitelné... Při vzpomínce na dětství se mi nejdřív vybaví dům plný lidí. Děda měl na tehdejší dobu docela velkou krejčovskou dílnu; jako každý správný krejčí se vyučil za Rakouska-Uherska ve Vídni a byl uznávaným havlíčkobrodským měšťanem. V jeho domě se scházelo plno tet, pratet, prastrýců, do toho přicházely švadleny a všechno tam kolotalo. Celý dům žil velice intenzivním životem a do toho všeho se tam motalo jedno jediné dítě (mezi mnou a sestrou je velký věkový rozdíl, ona se totiž narodila až na konci války, kdy tento starý svět už v podstatě končil). A to dítě tam vedlo mezi tím vším ruchem nesmírně idylický život. Třeba válka se toho desetiletého kluka na malém městě, jakým byl Havlíčkův Brod, ani netýkala.

A jaké jsou nejranější vzpomínky toho kluka?

Ducha mého dětství mnohem víc než rodiče utvářeli dědeček a babička. Babička byla – nahlíženo očima dítěte - přímo světice. S odstupem času ji vidím jako ženu naprosto vyrovnanou, plnou harmonie, tolerance, vždy usměvavou; zatímco děda v mých vzpomínkách figuruje jako takový šéf, domostrojec - člověk, který celou rodinu i živnost řídí a jemuž se neodmlouvá.

Zažil jsem rodinu opravdu patriarchálního typu, kde si děda s babičkou vykali (i moji rodiče dědovi vykali), kde slovo dědy zdaleka zastiňovalo přání mé matky. A tak nejen celému domu, ale celému mému dětství vévodil děd, zatímco babička byla jakýmsi láskyplným kontrapunktem k jeho přísnosti. Ale jinak to bylo dětství úžasné, plné harmonie, lidskosti, zabydlené laskavými strýci, pratetami a jejich historkami. Pochopte, to byl úplně jiný svět! U nás doma se téměř nečetlo a celou knihovnu mého dědy tvořilo několik desítek kalendářů Vincentina. Zato se pořád vyprávělo - prolínaly se zde příběhy nejrůznější provenience a zkazky o tom, kde se co událo. Byly to hlavně moje pratetičky, které si pamatovaly všechno možné. A tak celé mé dětství bylo obklopeno příběhy ze všech možných koutů světa. Dnešním uším to zní, jako bych vyprávěl něco z Raisových Zapadlých vlastenců, ale já to opravdu zažil. Děd byl natolik konzervativní, že u nás doma nebylo ani rádio - on ho nenáviděl, ostatně jako všechny novoty.

Další věc, kterou jsem ještě zažil, bylo draní peří, při kterém se neustále vyprávělo. Všude se svítilo petrolejovými lampami, protože elektřinu děda také nenáviděl. A ty večery u peří, ty rozpálená kamna, na které se dávaly šišky, to byly nezapomenutelné zážitky! Bylo to přímo starosvětské rodinné milieu, úžasná rodinná senzibilita, kdy se nás u stolu sešlo vždycky nejmíň deset patnáct lidí. Takový oběd nebo večeře byl hotový obřad. Všechny tyto zážitky ve mně zanechaly velice zvláštní stopy: když na to vzpomínám, připadá mi to ani ne jako skutečnost, spíš jako jakýsi román: děd kouřící doutník, strýcové kouřící viržinka nebo fajfky, večerní protahování a čištění cylindrů, než se rozsvítily petrolejové lampy...

Někdy vnímám jen útržky vzpomínek. Každou neděli, než se šlo do kostela, se v domě ozývalo pleskání řemenů, jak se obtahovaly břitvy, jimiž se mužové holili. Děda měl na okně připevněný řemen a když byl hotov, nastoupil otec a po něm strýcové. Až do postýlky jsem slyšel, jak řemeny pleskají. Když se všichni oholili, šlo se do kostela. Děda tam měl svou lavici, kterou nám v zimě kostelník vyhříval teplými cihlami. Děd totiž věnoval kostelu prapory, takže na to měl jakýsi morální nárok.

Vzpomenete si na příběhy, které se u vás vyprávěly?

Hodně příběhů vycházela z místního folkloru. Byly to často příběhy o strašidlech, v nichž se objevil hejkal, rytíř, který nosil hlavu pod paží a podobně. (...)

V mém vědomí jsou hluboce zaryta obrovská praskající kamna. Jelikož dědovo krejčovství bylo relativně velké, musela tam stát i obrovská kachlová kamna. Nezapomeňte, že se tenkrát nežehlilo elektrickými žehličkami, ale takovými železy - ta se strkala ohřívat na stojánky nad koks a vytahovala se odtud úplně horká. A teď si představte, že u těch naprosto famózních hřejících kamen sedím a poslouchám příběhy. To byla nádhera! A přitom vím, že můžu jít kdykoliv do špajzu a vždycky tam něco najdu, protože děda a babička pocházeli z velmi rozvětvených rodin, u nás byli neustále nějací příbuzní, takže špajz býval pořád plný. A v tom špajzu bylo třeba plno „zadeklovaných“ husích jater, zalitých husím sádlem s hřebíčkem, pětikilové bochníky chleba, které se vozily z venkova, a pytle škvarků a visely tam šrůtky uzeného špeku. A ten rozmazlený Jaroušek si tam mohl kdykoliv zajít, cokoliv si ukrojit a všechno sníst.

Takový pozemský ráj.

Ano. Jít si s klukama zabruslit nebo zablbnout na sněhu, pak přijít domů a sednout si u teplých kamen, vzít si před sebe talíř plný škvarků a k tomu čerstvý obrovský krajíc chleba, který voní fenyklem, jíst a poslouchat, jak švadlenky krásně zpívají. Zpívaly většinou nábožné, jen občas lidové písně („Už jsem dost pracoval, ó člověče...“ byl dědův hit). Žádné odrhovačky, které zní dneska v dílnách z rádií. (...)

A když třeba v zimě napadalo hodně sněhu, tak - ačkoliv jsme to neměli do kostela zas tak daleko - děda objednal sáně a jelo se. Dovedete si představit jet takto na půlnoční - ty cinkající rolničky, koně, sáně, do toho zvonily zvony, já sedím vzadu vedle babičky ve fusaku a koně pěkně klušou... A pak jsme zase jeli z půlnoční zpátky a děda, aby mi udělal radost, rozhodl, že objedeme město. Silnice se tehdy nesypaly, a tak byl všude krásný bílý sníh; my jedeme domů a já vím, že tam bude teplo, že na kamnech na nás čekají párky a že si budu smět také jeden vzít. To bylo nádherné!

Z připravovaného knižního rozhovoru Aleše Palána a Jana Paulase s Jaroslavem Medem (vybral pau) Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay