Farní hospodyně, ohrožený druh

Vydání: 2017/48 Začíná nejkratší adventní doba, 28.11.2017, Autor: Václav Štaud

Na faře v Bohdalově, městečku v centru Vysočiny mezi Jihlavou a Žďárem, pozná návštěvník na první pohled, že dům je v péči ženských rukou. Všechny místnosti čisté a uspořádané, každá věc má své místo. Zdejší hospodyně MARIE DVOŘÁČKOVÁ si s domácností poradí, i když před několika týdny oslavila devadesáté narozeniny. Svůj život – včetně šedesáti let ve službě farnosti – pokládá za krásný a naplněný.


„Farní hospodyně musí umět dobře vařit. Ještě důležitější je ale srdečný vztah k farníkům,“ svěřuje se Marie Dvořáčková. Snímek autor

Proč jste se rozhodla právě pro povolání farní hospodyně?

Čtenáře asi zklamu, nešlo o rozhodnutí, které by vycházelo z hlubokého přesvědčení. Bylo to nejdříve jen východisko z těžké situace. Nabídka vzdáleného příbuzného P. Vlastimila Šenkýře přišla dva roky po mém propuštění z kriminálu. Ještě mi nebylo 30 let a soudruzi mi dovolili pracovat jen v drůbežárně. Přece nebudu do smrti mezi slepicemi – řekla jsem si a v roce 1957 nastoupila jako bohdalovská hospodyně. Že je to v souladu s Boží vůlí, jsem si začala uvědomovat až postupně.

Jak se pětadvacetileté děvče mohlo dostat do vězení?

Snadno. Uvažte, že se psal rok 1952, kdy k zatčení a odsouzení stačilo velmi málo. Pracovala jsem jako katechetka v Novém Jičíně a práce s dětmi mě dokonale naplňovala. Snažila jsem se zdokonalovat novým studiem i nasloucháním zkušenějším učitelům. Na nějakou odbojovou činnost jsem neměla ani pomyšlení, jenže Bůh má velký smysl pro humor…

Tak to budete muset vysvětlit…

Dnes už těžko někdo pochopí, že se ani katecheté nevyhnuli politickému školení, kde museli poslouchat pasáže z Marxe a Lenina. Nic příjemného, ale umožnilo nám to se seznámit. Zanedlouho se několik z nás sešlo znovu, tentokrát k četbě Písma a exerciciím na beskydské chatě. Kromě modliteb jsme si pomáhali při výrobě pomůcek ke katechezi. Nikdo z nás netušil, že se „sdružujeme proti republice“. Sebrali mě 7. října a odsoudili na 5 let. Přitom jsem mohla mluvit o štěstí, protože původně na naši „protistátní skupinu“ chystal prokurátor obvinění z velezrady…

Jaké mělo věznění vliv na váš duchovní život?

Každému politickému vězni posílal Bůh do cesty spřízněné duše, s jejichž pomocí jsme nejen přežívali smutnou realitu, ale hlavně duchovně rostli. Za mnoho dobrých příkladů a pomoc vděčím hlavně řeholním sestrám. Potkala jsem jich tam několik. Společně jsme se modlily a povzbuzovaly, hluboké přátelské vztahy trvaly až do konce života většiny z nich.

Bylo vyšetřování a věznění hodně tvrdé?

V mém případě nemohu příliš mluvit o bití nebo nelidském zacházení. Většinu času jsem prožila při broušení korálů v Minkovicích. Ale v každém vězení chybí lidem svoboda, rodina, příroda, účast na bohoslužbách… Důležité pro nás bylo, že svátostného Krista v eucharistii jsme mohly přijímat pravidelně. Vždy se někomu podařilo do kriminálu proměněné hostie propašovat.

Jakým způsobem?

Mezi dozorkyněmi byly i ženy s citem. „Máte dárek, čokoládu,“ hlásila pravidelně jedna z nich, a já věděla, že v balíčku pod staniolem najdu i něco navíc. Různé kapsle s léky sloužily jako úkryt pro Tělo Páně, rozlámané na maličké kousky. I to ale předpokládalo, že někdo z dozorců musí při sledování průběhu návštěv přivřít oko.

Celých pět let to věznění nakonec netrvalo.

Naštěstí ne, v květnu 1955 se na mě vztahovala amnestie. I tak jsem ve vězení prožila dva a půl roku a stigma kriminálnice si pak nesla dlouho. Ale na nikoho nevzpomínám s nenávistí, ba ani na udavačky, které byly mezi námi.


Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

MARIE DVOŘÁČKOVÁ (nar. 1927 v obci Prace) během války v nedalekém Slavkově absolvovala odbornou školu pro ženská povolání a pak se rozhodla pro povolání učitelky náboženství. Pět let učila v Novém Jičíně, kde ji nechal komunistický režim v roce 1952 zatknout a po zinscenovaném procesu věznil do roku 1955. Dva roky nato se stala farní hospodyní. Po roce 1990 se dočkala rehabilitace a návratu k dětem. Učila až do roku 2009. Je členkou Konfederace politických vězňů.
 

VÁCLAV ŠTAUD

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay