Falešný svět Černých baronů

Vydání: 2004/8 Stárnutí a podzim života, 8.9.2004, Autor: Jan Paulas

RECENZE TELEVIZNÍHO SERIÁLU
Tak už jsou tady! Známé tváře z televizní obrazovky a oblíbení baviči se sešli v jednom seriálu - Oldřich Kaiser, Bolek Polívka, Petr Rychlý, Petr Nárožný či Tomáš Töpfer. A s nimi i další herci nesporného komediálního talentu jako Karel Heřmánek, Radek Holub či Pavel Liška. Výsledkem takového rojení může být jen zaručená legrace. O čem je řeč? O novém českém seriálu Černí baroni.


A právě v té legraci je hned dvojí problém. Za prvé k ní vůbec nedochází. Je pravda, že režisér Juraj Herz to neměl snadné. Slavnou Švandrlíkovu knihu Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky totiž převedl na plátno již začátkem 90. let režisér Zdeněk Sirový. Herz se tedy snažil svůj seriál od filmu co nejvíc odlišit (mj. tím, že v seriálu se neobjeví herci, kteří hráli ve filmu) a pojmout jej jako jakýsi český sitkom, něco na způsob legendárního amerického seriálu M.A.S.H., který se odehrává také ve vojenském prostředí, v polní nemocnici. Problém je v tom, že jemný, inteligentní humor, na němž je seriál M.A.S.H. vystavěn, v Herzových Černých baronech rozhodně nenajdete. Ba co hůř, nenajdete tam ani humor Švandrlíkův, který ve vás při četbě Černých baronů vyvolával salvy smíchu, ten, který je roztomile plebejský, ale přitom nikdy nepřekračující hranici vkusnosti, nesklouzávající k primitivnosti či doslovnosti.

TAKOVÁ PRIMA PARTA
A jakou legraci nám tedy namíchali tvůrci seriálu? Jsme svědky podivného guláše nesourodých scének a hereckého pitvoření. Rádobyvtipné situace jsou zde zmateně vršeny jedna na druhou, takže chybí dějová linie (což by u sitkomu nebylo ještě na závadu), a humor, který to vše má zachránit a okořenit každou scénku, je tak laciný, prostoduchý, okoukaný, bez nápadu, trapně dopovězený a "utlachaný", že se mu lze smát snad jen v opileckém "rauši" v hospodské partě před zavírací hodinou.

Navíc většina herců zde až křečovitě přehrává nebo si "hraje na svém písečku", jako by si do seriálu jenom odskočili z jiných svých populárních rolí. Například Tomáš Töpfer si může sundat uniformu a obléknout doktorský plášť - a nic nepoznáte. Bolek Polívka zde zase předvádí své obehrané opilecké výstupy. Co na tom, že poručík Hamáček nebyl žádný opilec, ale naprosto primitivní slouha totalitního režimu, jemuž vojenská uniforma dodala pocit nezměrné důležitosti. Polívkův poručík Hamáček by byl vcelku fajn chlap, a kdyby nepil jako duha a nepropil tank, tak by se u petepáků asi neocitl. Vůbec všichni důstojníci se tu ukazují jako sympaťáci, dobrá parta do mariáše, která má jenom tu úchylku, že má uniformu a pomýlenou víru. Major Haluška řečený Terazky (v podání Andreje Hryce) sice zatápí v kamnech Biblemi, ale vlastně neví, co činí. Neumí snad číst ani psát, zato umí být místy docela lidský. Ale nejde jen o důstojníky. Hlavní postava knihy, vojín Kefalín, byl v civilu asistent režie, který se snažil ve vojenském prostředí 50. let přežít tím, že inteligentně využíval komicko-absurdní možnosti totalitního režimu (viz nápad s chovem vepřů). Ve filmu je však vojín Kefalín (v podání Radka Holuba) stále se chechtající kreaturou, která ztratila veškerý pud sebezáchovy podobně jako Švejk (Holub si skutečně občas plete Kefalína se Švejkem), ale na rozdíl od něho není žádným zrcadlem celé té absurdity, nýbrž jen hloupě se šklebícím adeptem psychiatrické léčebny. Je ale škoda místa na vypisování všech "násilností", jichž se tvůrci seriálu dopustili vůči románovým postavám.

BANALIZACE ZLA
Ale je tu ještě jeden rozměr této "legrace", který by neměl uniknout. Scenárista seriálu Martin Bezouška to bezelstně vyjádřil slovy: "Můj přínos byl zlidštit, zesympatičtit všechny lidi, všechny postavy, protože v 21. století si myslím, že už nejvíc lidé vzpomínají na to hezký, co bylo." Jsou to zkrátka takové vzpomínky na vojnu, kdy se nám po letech vybavují už jen humorné historky. Problém je v tom, že naše historky z vojny se skutečně staly, zatímco ty seriálové jsou natolik vykloubené z reality doby, že se stávají naprosto nevěrohodnými, až lživými. Vezměme si jenom takovou tryznu za právě zemřelého Stalina, která je v seriálu zachycena jako fraška, kabaretní výstup, který by se neodehrál ani týden před sametovou revolucí, natož pak v 50. letech.

I ve Švandrlíkových Černých baronech či Škvoreckého Tankovém praporu je jistý druh frašky přítomen, ale v mezích zákona - čtenář přitom není nechán na pochybách, že to byla doba zlá, že příslušníci komunistického vojenského režimu 50. let byli často nebezpeční primitivové, kteří se opájeli zaťatou bolševickou pěstí, že stačilo málo, aby byl člověk vyřízen. V seriálu se ale všechno mění v grotesku (kasárna připomínají spíš pionýrský tábor ve stavu morálního rozkladu, kde se pije, pečou kuřata, mastí karty a držitelé moci jsou jenom neškodní kašpaři). Zlo zde zkrátka ztrácí svou tvář. Kde je vůbec hranice mezi těmi dobrými a zlými? Nejsou naopak všichni jen obětí systému, který je nutí tak či onak švejkovat (jedni se mu vysmívají, druzí se ho vlastně bojí)? V čem je Hamáček horší než Kefalín? Nebo řečeno ještě provokativněji: Nejsou poručík Hamáček a jeho parta stejně falešní jako třeba major Zeman?

Tomuto postupnému rozostřování pohledu na zlo, tomuto mravnímu otupění a zvykání si na něj se někdy výstižně říká "banalizace zla". Právem se musí cítit bývalí příslušníci PTP dotčeni, že jejich někdejší tvrdý úděl je v seriálu zlehčován, falšován a vlastně vymazáván z paměti národa. Co na tom, že tehdy šlo skutečně o život, dnešní divák - v logice myšlení pana scenáristy - se chce hlavně bavit a vzpomínat na to hezké, i kdyby to mělo být lemováno lidským utrpením. Člověka jenom děsí, kdy nějaký chytrák natočí komedii z komunistických lágrů či koncentračních táborů s odůvodněním, že je potřeba zlidštit a zesympatičtit všechny ty katy a tyrany a vzpomínat dnes spíše na to pěkné, co se tam událo.

Celkem fajn chlap, kdyby tolik nepil... (poručík Hamáček v podání Bolka Polívky)

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay