Falešný prorok komunismu

Vydání: 2018/18 Na festival víry se všemi diecézemi, 2.5.2018, Autor: Jiří Prinz

„Náboženství je opium lidstva.“ Těmito slovy vyjádřil svůj vztah k duchovnímu životu věřících lidí Karel Marx, německý filozof, od jehož narození uplyne v sobotu 5. května 200 let.


Lakovat si Marxe na růžovo je pokušením mnohých levicových intelektuálů. © Jan Hrubý

Málokterý myslitel ovlivnil dějiny uplynulých dvou staletí tolik jako právě Marx. A byl to především jeho vztah k náboženství, který stál v základech myšlenkového systému, jenž otřásl světem. Pro Marxe totiž nejen organizované náboženství, ale sama idea osobního Boha představuje zlo, s nímž je třeba skoncovat – odvádí prý člověka od jeho podstaty, odcizuje ho sobě samému a brání mu tak v naplnění jeho možností. Spolu se soukromým vlastnictvím, jež podle něj vede nevyhnutelně k vykořisťování člověka člověkem, představuje právě náboženská víra největší překážku v osvobození člověka.

Karel Marx jako novodobý mesiáš přichází s receptem, jak lidstvo z jeho utrpení vykoupit: odstraňte „hřích“ soukromého vlastnictví a nastane mír, blahobyt a štěstí pro každého. Nebe sestoupí na zem a náboženství, toto „falešné vědomí“ člověka, automaticky zanikne.

Ideje mají své následky

Svůdným představám uvěřili mnozí a 20. století bylo svědkem opakovaných pokusů vytvořit ráj na zemi. Nikde se to nepodařilo. Země, které se na cestu budování „světlých zítřků“ vydaly, brzy nestačily počítat mrtvé, pro něž v „beztřídní společnosti“ nebylo místo. Ani náboženství nezaniklo. V komunistických státech se do pseudonáboženského hávu navlékla sama státní ideologie, když zde Marxovy knihy plnily roli posvátných textů, nad jejichž správným výkladem bděla neomylná komunistická strana. Uskutečňování Marxových utopií tak nechtěně potvrdilo tezi současných religionistů, podle níž je náboženství „antropologickou konstantou“ – a celý Marxův program se pak jeví jen jako nepodařený, zvrácený útok na lidskou přirozenost.

Nový marxismus

Když se koncem 20. století zhroutil komunistický systém v zemích střední a východní Evropy, zdálo se, že Marxova hvězda definitivně pohasla. Politologové nás však upozorňují, že tomu tak není. Marxismus prý stále žije, jen změnil svou podobu: místo ekonomiky se zaměřil na oblast hodnot a kultury. Říká se mu proto také „kulturní marxismus“. Pro nové následovníky Karla Marxe už není největším zlem kapitalismus, byť zlem pochopitelně zůstává, nýbrž etický systém, který na Západě vyrostl ze židovsko-křesťanských kořenů. Tato „buržoazní“ morálka je prý utlačovatelská a vykořisťovatelská úplně stejně, jako je v ekonomické oblasti kapitalismus – je tedy nezbytně nutné ji odstranit. Roli „proletariátu“ mají pak v kulturní revoluci sehrát tzv. menšiny: sexuální, etnické, podle významného představitele neomarxismu Herberta Marcuse má ovšem největší „subverzivní potenciál“ hnutí feministek.

Kulturní marxismus se od své klasické předlohy liší i strategií. Namísto násilného vnucení svých představ společnosti cestou politické moci dávají neomarxisté přednost pozvolnému ovládnutí institucí, v nichž se utváří společenské mínění, jako jsou univerzity či média. K celospolečenské proměně smýšlení jim má pak dopomoci tzv. politická korektnost – cílená regulace lidského jazyka, jež požaduje líčit vyvolené menšiny vždy jako oběti utlačovatelského systému a vylučuje jakoukoli jejich
kritiku.

Myšlenky Karla Marxe nezůstaly bez odezvy ani v prostředí teologů. Nejvíce se v této souvislosti hovoří o latinskoamerické teologii osvobození. Když se v roce 1972 uskutečnilo v Santiagu de Chile „první latinskoamerické setkání křesťanů bojujících za socialismus“, odkazy na Marxe se to mezi teology jen hemžilo. Český teolog Marek Pelech bilancuje závěry, v něž setkání vyústilo: „Hnutí má za to, že za prvé: revoluce a socialismus jsou dnes nevyhnutelné. Za druhé: zaangažování křesťanů po boku marxistů v revolučním boji za socialismus neznamená pro věřícího žádný problém. A za třetí: je zapotřebí znovu promyslet církev, teologii a víru, vycházeje přitom z revoluční praxe, to znamená z analýzy provedené marxistickou metodou.“

Od těch dob uběhlo více než čtyřicet let a někteří autoři dnes navíc poukazují na to, že mezi teologií osvobození a marxismem není zdaleka tak těsné spojení, některé proudy této teologie dokonce marxismus vždy odmítaly. A vzhledem k tomu, že současný papež František pochází právě z Latinské Ameriky, je zajímavé se podívat, jaké postoje v této věci zaujímá.

JIŘÍ PRINZ
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 34 21. – 27. srpna 2018

Papežův kající dopis

Zranění obětí sexuálního zneužívání „nikdy nebudou promlčena“, napsal papež František v mimořádném kajícím dopise všem věřícím toto pondělí.

celý článek


Strahovský klášter s novým opatem

Vůbec první benedikce opata na pražském Strahově ve svobodné době po listopadu 1989 se uskutečnila minulý týden na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Strahovští premonstráti…

celý článek


Manželství je celoživotní dílo

Chystáme svatbu! Sdělujeme si tu krásnou zprávu. Kolikrát ale myslíme spíš na to, jestli už máme šaty, hostinu, hudbu, výslužky. Vlastní příprava na život v manželství…

celý článek


Téma pro celou rodinu

Děti se vracejí z prázdnin. Zamíří zpět do dětského školního kolektivu. Ty silnější začnou zažívat nepřijetí a možná i ústrky. Pokud dítě s nadváhou ani s vyšší…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay