Existence v prostoru duchovního zlomu

Vydání: 2007/32 Nevidomí a jejich svět, 6.8.2007, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

Mezi nejpozoruhodnější publikace letošního roku patří bezesporu kniha s titulem Paměť esejisty brněnského básníka, romanopisce a esejisty Pavla Švandy (Atlantis, Brno 2006). Autor v nich s neobyčejnou přesvědčivostí zkoumá dobové naděje i prohry uplynulých desetiletí, jak se projevovaly v životě a na myšlenkovém horizontu generace, která se narodila v posledních letech první republiky a prošla historickými peripetiemi, jež zachvátily střední Evropu po roce 1938. Něco z jeho úvah předkládáme v tomto prázdninovém čase našim čtenářům k zamyšlení:

  

Žijeme v prostoru duchovního zlomu, předělu, poblíž díry do pekel páchnoucí sírou. Vlastenci nesnášejí konkurenci živého Boha křesťanství. Český liberalismus je bohužel příliš pozdní, myšlenkově útlý výhonek. V hodinu jeho zrodu v devatenáctém století idea náboženské tolerance už mnoho nevážila. Nebyl ani tak zájem o různost individuálních mínění, jako o národní jednotu. (s. 13)

  

Otázka zní: jak se dá žít u tektonického zlomu, mezi dvěma střeleckými liniemi, jste-li láskou ke Kristu katolík a úctou k věcné racionalitě liberál? Lze tak existovat? Dá se, jste-li svým založením Slovan, tedy člověk myslící spíše nedůsledně. V Česku celkem možno dýchat, neberete-li kolektivní instituce až tak úplně vážně. Jinak byste se museli dávno pominout a propadnout zatvrdlosti srdce i duše. Umění kompromisu provozované poblíž díry pekelné je možná naše pravá národní ctnost. (s. 14)

  

Dějiny české moderny jsou dobrou ilustrací přísloví, že „dobré úmysly dláždí cestu do pekel“. A proto i dnes, vidím-li, že ke mně míří mravně nažhavený hlasatel všenápravy, instinktivně přecházím na protější chodník a přemýšlím, do kterého kostela bych si mohl zaskočit pomodlit se. Nenápadnost považuji za jednu z předních lidských ctností. (s. 68)

  

Pokud se politické zlo chová dramaticky, můžeme vůči němu zaujmout odmítavý postoj. Horší je, když se ničemnost po rusku rozleze všedností, jako románem Dostojevského, a je pak všude a nikde a uplatňuje se prostřednictvím pekelné nenápadnosti. S tím se pak dá těžko něco dělat, alespoň do té doby, než Bůh obrátí v knize času nový list. Česká totalita stísňovala vtíravým maloměšťáckým fízláctvím, osvojeným menšinou a vnucovaným většině jako aktuální životní styl. Bití pendreky a zavírání do vězení bylo cosi sekundárního, odvozeného, skoro nadbytečně nápadného, až slavnostního. Jak tohle však dnes vysvětlit studentům? (s. 90)

  

V krvi jsme měli vepsáno docela nekřesťanské poučení, že největším nebezpečím pro člověka je druhý člověk. Ta představa byla vzhledem ke kořenům evropské kultury absurdní, zato velmi vlivná. Ti, kdo zpětně vidí v naší minulosti heroické hrdiny demokracie odporující podlým totalitním padouchům, podléhají svého druhu kolektivistickému kýči. Realita diktatury byla především skrznaskrz promořena nedůvěrou. (s. 95)

  

Byl jsem také dítětem standardního českého liberálního nacionalismu, který je myšlenkově poměrně mělkým, snadným brodem, zavádějícím poutníka do plochého myšlenkového prostoru, oplývajícího pohodlnými nedůslednostmi. S dětskou četbou, školskou výukou i vlivem vlastenecké rodiny se mně dostalo obvyklé národovecké impregnace, umocněné zejména poválečnou atmosférou. Český vlastenec se obvykle staví vůči zbožnosti a zejména vůči katolické církvi se samozřejmou nadřazeností. Kde k tomu bere právo? Časem jsem si s překvapením uvědomil, že obvykle uváděné důvody k pohrdání jsou velmi povrchní. Většina hlučných výhrad vůči křesťanství se zakládala na neznalosti toho, co bylo odsuzováno. Jestli sis vytvořil životní prostor, kam se vejdeš jen ty, tvé tělesné pocity a populistická frazeologie a nic víc, nediv se, že se ti do takto stísněného světa nevejde ani Boží ruka, natož On sám.
Chtěl jsem žít v realitě. Nutně jsem se potřeboval oprostit od fantastických dobových představ, zahlušujících duši. Čekala mě dlouhá cesta a spousta práce. Dodatečně jsem našel něco ze své osobní i literární zkušenosti popsáno v pamětech Naděždy Mandelštamové: „Křesťanství dalo lidem svobodu. Ti, kdo poznali svobodu, ji odmítli a zvolili si ateismus, tucet skeptických frází a pochybně racionálních pouček. Souvislost naprostého zhroucení vnitřní svobody a svobody volby s odmítnutím křesťanství bije do očí, ale slepí a ti, kdo se dobrovolně vzdali zraku, ji nevidí.“ (s. 172)

  

Skutečný význam našich gest vnuká do špatně viditelného jádra lidskosti teprve Bůh. Činí to v čase, z našeho hlediska dosti liknavě. Mnohé z toho, co nám připadalo nepostradatelné, nechal vůbec ležet ladem. Ale i při tříbení vlastního soukromí se člověk kolikrát přesvědčí, že On dobře ví, co dělá. (s. 220)

  

Dodnes si vážím úpornosti katolických křesťanů doby mého dětství a mládí. V neděli se oblékali do tuhých, naftalínem páchnoucích obleků a přes týden byli nadáni okoralou tvrdošíjností. Na některých z nich a na jejich kněžích se dalo dříví štípat, aniž přitom uhnuli. A taky se kolikrát štípalo. K Bohu Otci, jeho Synu a k Panně Marii měli samozřejmý vztah jako k blízkým příbuzným, jež se opravdu nehodí nechat v nouzi opuštěny. Na těchto křesťanech, vesměs lačných půdy a slivovice, bylo možno pozorovat, co se rozumí pravdou o zrnu, jež umírá, aby přineslo užitek. Téměř svatí nemotorové pronesli víru v Ježíše palbou i smolincovými štolami až po naše časy. Vykonali, co vykonat měli. Proto se jim, pitomcům, klidně můžeme posmívat. (s. 248)

  

České odmítání Boha a církve mně připadalo až malicherně účelové. Nerazili je ani tak „nevěřící“, nýbrž spíše lidé až příliš snadno věřící v sebe a ve svůj vlastní obraz minulosti i přítomnosti. Zdánlivé rozpory a protiklady, jimiž operovali proti křesťanství režimní propagandisté (ale i čeští nacionalisté), ztrácely působivost, jakmile se přihlédlo k širším interpretacím evropské minulosti. (s. 249)

  

Myslím, že Bůh neproniká k člověku, který z jakýchkoli důvodů nechává ležet ladem vlastní život. Neboť křesťanství je určitý druh důvěry v Bytí, pevně spjatý především s vlivem Ježíše Krista. Než jsem tohle jakžtakž pochopil a přiznal si, uplynula bezmála čtyři desetiletí mého života. Že jsem se měl víc snažit a za svým poznáním více pospíchat? Možná ano, hodně času jsem utratil nepodstatnými zápletkami. Ale když samotný Jenž Jest, který má ovšem v záloze věčnost, už kvůli nám spotřeboval milion let, není až tak divné, že i já jsem nějakou tu hrstičku Jeho času promrhal, a jen tak rozhodil mezi kosmický prach. Ostatně: mea culpa (s. 251)

  

Jan Pavel II. zažil nacismus i komunismus a dost dlouho nebylo jasné, spravuje-li církev ještě v době poválečné, nebo už zase v době předválečné. Symbolem naděje se stal už tehdy, když překonal teroristický útok a z této zkušenosti vyšel duševně nepoškozen. A také osobní kalvárie nemocného starého muže, jíž díky televizním kamerám pak přičumoval celý svět, obsahovala podstatné poselství: lidský život není funkce, na niž možno v nouzi rezignovat. Každý jednotlivý životní zápas a smrt jsou znameními osudové dovršenosti. Jako lidé nás však nedefinují pomíjivá vítězství, na něž občas snad dosáhneme. Formují nás spíše oběti, jež na sebe dokážeme vzít. (s. 257)

  

V křesťanském poselství je skutečně obsažen jistý obtížně pochopitelný paradox. Svůj život buď zachráníme, spasíme, nebo svůj život ztratíme, hloupě utratíme, tedy zatratíme: to je výzva, před kterou stojíme jednotlivě. Každý sám si během života volí svou vlastní odpověď. Častěji se asi rozhoduje uvnitř soukromí než účastí ve veřejném životě. Zároveň však církev usuzuje a říká, že záchrana a spása přichází k Boží obci jako k celku. Utečeš-li ode všeho do své vlastní údajné čistoty a dokonalosti, vzdaluješ se zároveň i od Boha. (s. 257) Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay