Začnu oklikou. V pubertě mě velmi oslovily Lewisovy Rady zkušeného ďábla, zvlášť pasáž, kde hrdina, o jehož duši tam nebe soupeří s peklem, umírá ve válce. Navenek "zbaběle", jen "nebe" a "peklo" vědí, co se v něm přitom odehrává a že v jeho podání je ta vnějšková "zbabělost" maximální statečnost, které je schopen.
Podobně jsem si všimla, že křesťané včetně svých pastýřů (a bezpochyby včetně mě samé) někdy posuzují "hříšnost", "zbožnost", výsledky "svého pastoračního působení" podle nějaké své zaběhané představy. A když počínání nebo názory toho druhého té představě neodpovídají, říká se "ten moc zbožně nežije", "ten Krista nepřijal" a podobně.
Ta důvěra v Boží slovo, které si to zařídí po svém, nachází si svou cestu, a vzdoruje dokonce i našim - třeba i dobře míněným - představám a snahám, podle mě v církvi dost chybí: důvěra v to, že Bůh v tom druhém nějak "pracuje", i když to navenek třeba není poznat.

Dát času čas, nebo Slovu čas, či snad darovat čas Slovu?

Si nehraj!

:D to jsou bonmoty. Ale tak nějak jsem to myslela - dát slovu čas a nechtít hned vidět "výsledky", "znamení". Ostatně jsme-li služebníci, jaký máme nárok vidět nějaké výsledky? Když je uvidíme, je to třešnička na dortu, bonus, ale rozhodně ne nic, co by nám Bůh měl za naši snahu dopřát, ne? Když vařím a řeknu dítěti "podej mi prosímtě rajče", tak mi ho prostě podá a čeká, co z toho bude, a nechce hned vidět rajčatový salát a pokud možno ho hned sníst, ale důvěřuje mi, že vím, co s tím rajčetem udělat, a že to bude dobrý, i když ten recept třeba ještě nezná. A možná to jídlo nakonec zanesu babi a dítě ani neochutná. Myslím, že tak nějak podobně to je se "Slovem" a "časem".

Hustý!

Souhlasím, důvěřovat Slovu se učíme celý život. Důvěřovat bez nároku na pochopení :-)

...a zároveň se Slovo stalo tělem... "Neviditelný se stal viditelným, Nepochopitelný chtěl být pochopen..." (Sv. Lev Veliký)