Nejsem si úplně jistý, zda se zde nesměšují pojmy? V citaci papežova textu se mluví o Slovu a ve vaší otázce píšete o slovu.

Přeci skrze Slovo byl stvořen celý viditelný i neviditelný svět (vesmír, knížata, andělé, lidé...) a svět je udržován právě Slovem. Skrze něj povstalo vše a bez něj nepovstalo nic! A my víme kdo Slovo je a co nám zanechal. Církev svatou, která je pod jeho ochranou a ochranou pláště Panny Marie a ani ďábel ji nepřemůže. A víme, že Ježíš měl slova věčného života a podle těch se řídíme a žijeme.

Jinak Duch vane jak a kam chce. To je jisté.

Jsem moc rád, že se tou otázkou trápíte :-) Ano, právě jde o Slovo, naše jsou pouze slova. I ta Vaše.

To dokážeme jen tehdy, když se vzdáváme vlastních představ - a to bolí. Snad právě v tom tkví následování Ježíše - "...ne má, ale Tvá vůle se staň".

Jo! :-)

Pěkný chyták :-) Víra se nedá naučit, víra je dar, který jsme buď přijali nebo ne. Pakliže jsme jej přijali a neztratili, roste v nás uvědomění, že se dotýkáme něčeho, co nás fatálně přesahuje - nekonečné Boží lásky.

No, je víra jako souhlas rozumu a vůle s něčím co momentálně nevidím: tedy úkon víry. Ale pak je taky obsah víry. A ten se mohu a musím naučit, abych věděl s čím že jako souhlasit, že...aby se to pak přetavilo ve vztah ta víra...

Naše slova jsou trochu hrubý nástroj na zpracování jemných Božích skutečností. Přijmu-li Vaše tvrzení, pak se asi ty dvě věci ve Vaší otázce nedají dát do protikladu a otázka by měla spíše znít "věříme jen proto, že nám to druzí řekli, nebo máme vlastní osobní zkušenost s Boží láskou? "

Slovo musí být pravdivě srozumitelné, aby ho mohlo uchopit srdce. Pokud je zatíženo propagací (sebepropagací), chápe se ho rozum a třídí. Část odloží do koše a se zbytkem si moc neporadí.

Pokud nechám působit Boha ve svým životě, můžu se odevzdat a absolutně důvěřovat Jeho krokům v mém životě... Někdy mi připadá, že Slovo, které čteme při mši svaté mluví konkrétně k mému prožívání, k mé aktuální situaci a rozpoložení. Nacházím tak odpovědi na otázky, kladu si další otázky, uklidňuje mě, napomíná atd. Je to živé Slovo působící v každém čase na každého člověka, který ho vpustí do svého života...

Může Slovo vést mimo Církev? Aneb: komu praví svědomí: vystup z Církve, musí vystoupit?

To by mě taky zajímalo. V některých časech tomu tak nepochybně bylo - v dobách schizmatu například. I velké osobnosti jako ct. Mary Ward prožily aspoň část života mimo oficiální církev (Mary Ward byla exkomunikována, poté přijata zpět do církve). Ale co myslíme církví? Živé tělo Kristovo - lidí spojených Boží láskou, natolik nakolik jí dávají ve svém životě prostor, anebo oficiální struktury? To jsou asi dvě věci.
Jinak doufám, že nás Bůh jednou nebude soudit za rozhodnutí, které jsme udělali z lásky k němu a poté, co jsme se upřímně snažili o volbu podle jeho přání.

Sou to kličky..! No jasně! :-) neměly by to nejt dvě věci...

Neměly. Ale jsou. Jestli jste věřící, tak to bezpochyby sledujete sám na sobě.

Dva životy?

Kdybych cítila, že mám vystoupit z církve, určitě bych se modlila za dar rozlišování: přichází ke mně Slovo, nebo jen slovo - z ulice, módní trend, názor skupinky lidí...? Protože jsme všichni poznali neuvěřitelnou sílu slova zraňujícího, utěšujícího, urážlivého i povzbuzujícího a zahltili svět slovy, je třeba v té změti neustále hledat Slovo Ducha Božího.

Pokud by jste pociťovala, že máte vystoupit z Církve, tak se modlete za dar víry a za ochranu před ďáblem, který tuto myšlenku vnukl!

Sv. Tomáš Akvinský píše, že jedinec musí následovat své svědomí, i proti nárokům a úsudkům církve. Tomáš Akvinský jde tak daleko, že tvrdí: I kdyby byl někdo ve svědomí přesvědčen, že víra v Krista je falešná, musí se podle tohoto přesvědčení svého svědomí řídit a podle něho jednat. Kdyby tedy člověku svědomí říkalo, že má vystoupit z Církve, musí to udělat. Na druhou stranu všichni jsme povinni ve svém svědomí hledat pravdu a podle ní žít.

Milý Marku, tuto myšlenku vnukl Avatar:-) Mě vedla k otázce přestupů mezi křesťanskými denominacemi. Tak jako dítě nikdy nepřestane být dítětem svých rodičů – nosí jejich jméno, genetickou výbavu atd., ale zkrátka v určitém věku je čas, aby se od své rodiny odpoutalo – často PRÁVĚ a JENOM proto, aby k nim časem našlo vyzrálejší a dospělejší vztah - snažím se porozumět křesťanům, kteří touží být (a stále jsou) součástí Kristova těla, ale kterým je jejich „katolická košilka těsná“, a tak se vydávají hledat to/Toho, co/Kterého nenašli do jiné denominace.
Na VŠ jsem byla obklopena samými evangelíky, jejichž život v Bohu byl pro mě inspirativní natolik, že jsem uvažovala o změně. A ejhle: Pán si mě vtipně a s velkou vděčností v srdci (např. za dar svátostí) přivedl zpět do „lůna“ církve katolické.
Jsme přece církev putující. Kdo putuje, hledá a je na cestě. Na cestě za Slovem života.

Skvěle Ty! :-)

Člověk se do Církve rodí (J3,1-21) tak, jako se dítě rodí do rodiny. Je-li rodina zázemí dítěte, je Slovo zázemí Církve. Opustí-li dítě rodinu, opustí pouze zázemí, patří do rodiny stále. Opustí-li člověk Církev, opustí Slovo, patří do Církve stále.
Dva životy? Pouze jeden. Spíš je otázka, je-li život na úrovni tvora opravdu životem. Vždyť ho vlastní mravenec, vlaštovka, kapr a snad i tulipán 

Začnu oklikou. V pubertě mě velmi oslovily Lewisovy Rady zkušeného ďábla, zvlášť pasáž, kde hrdina, o jehož duši tam nebe soupeří s peklem, umírá ve válce. Navenek "zbaběle", jen "nebe" a "peklo" vědí, co se v něm přitom odehrává a že v jeho podání je ta vnějšková "zbabělost" maximální statečnost, které je schopen.
Podobně jsem si všimla, že křesťané včetně svých pastýřů (a bezpochyby včetně mě samé) někdy posuzují "hříšnost", "zbožnost", výsledky "svého pastoračního působení" podle nějaké své zaběhané představy. A když počínání nebo názory toho druhého té představě neodpovídají, říká se "ten moc zbožně nežije", "ten Krista nepřijal" a podobně.
Ta důvěra v Boží slovo, které si to zařídí po svém, nachází si svou cestu, a vzdoruje dokonce i našim - třeba i dobře míněným - představám a snahám, podle mě v církvi dost chybí: důvěra v to, že Bůh v tom druhém nějak "pracuje", i když to navenek třeba není poznat.

Dát času čas, nebo Slovu čas, či snad darovat čas Slovu?

Si nehraj!

:D to jsou bonmoty. Ale tak nějak jsem to myslela - dát slovu čas a nechtít hned vidět "výsledky", "znamení". Ostatně jsme-li služebníci, jaký máme nárok vidět nějaké výsledky? Když je uvidíme, je to třešnička na dortu, bonus, ale rozhodně ne nic, co by nám Bůh měl za naši snahu dopřát, ne? Když vařím a řeknu dítěti "podej mi prosímtě rajče", tak mi ho prostě podá a čeká, co z toho bude, a nechce hned vidět rajčatový salát a pokud možno ho hned sníst, ale důvěřuje mi, že vím, co s tím rajčetem udělat, a že to bude dobrý, i když ten recept třeba ještě nezná. A možná to jídlo nakonec zanesu babi a dítě ani neochutná. Myslím, že tak nějak podobně to je se "Slovem" a "časem".

Hustý!

Souhlasím, důvěřovat Slovu se učíme celý život. Důvěřovat bez nároku na pochopení :-)

...a zároveň se Slovo stalo tělem... "Neviditelný se stal viditelným, Nepochopitelný chtěl být pochopen..." (Sv. Lev Veliký)

Myslim, že je to nejdůležitější co nám Slovo říká :-)