Evangelium není povinnost, ale nabídka

Vydání: 2013/26 Hurá na prázdniny!, 26.6.2013, Autor: Zita Chalupová

Někdejší synodní senior Českobratrské církve evangelické JOSEF HROMÁDKA měl v životě několik rolí: farář, pedagog i politik. Dotkli jsme se v rozhovoru každé z nich. A k tomu několika dalších témat – třeba setkání s kardinálem Tomáškem nebo s papežem Janem Pavlem II.

Co vás přivedlo k myšlence, že budete studovat právě teologii?

Asi to byly dvě věci – vyrostl jsem v evangelickém sboru hodslavském, který měl celou řadu tradičních osobností, jako byl třeba můj velmi vzdálený příbuzný Josef Lukl Hromádka. To je veliká postava naší církve, známá i ve světě. Rozhodoval jsem se mezi medicínou a teologií. Velkým impulzem pro moje rozhodnutí byla žena tehdejšího hodslavského faráře, která nás děti učila v nedělní škole biblické příběhy. Tam jsem rozpoznával, že takový základní model existence je právě tady. A pomáhat ho odkrývat lidem, ať jsou v jakékoli profesi, že bude můj úkol.

Kde všude jste coby evangelický farář působil?

Nastoupil jsem na své první místo do Ostravy jako vikář tamního velkého sboru a potom jsem sedmnáct roků sloužil ve sboru ve Šternberku, pak dalších deset let v Olomouci. Poté jsem byl zvolen synodním seniorem naší církve a současně předsedou Ekumenické rady církví. Odtamtud mě uvolnili, když jsem byl povolán, abych se stal místopředsedou první porevoluční vlády. Pak už jsem se nemohl vrátit na své místo, protože mezitím byl zvolen můj nástupce. Odešel jsem proto do Frýdku-Místku, kde jsem působil patnáct let. Od roku 2006 jsem v penzi.

Na které z oněch míst nejraději vzpomínáte, odkud máte nejpůsobivější zážitky?

Zážitků byla celá řada, každý z nich měl jinou podobu. Ve Šternberku to byl velice rozptýlený sbor, celých sedmnáct let jsem v neděli čtyřikrát sloužil. A panovala tam ve farním sboru taková rodinná atmosféra. O to vlastně v křesťanství jde – o vztahy, nikoli o po-
zice.

Vynikající pobyt jsem zažil v Olomouci, setkával jsem se s univerzitními studenty, kteří za mnou přicházeli v tajnosti, celou řadu z nich jsem také pokřtil. Vzpomínám zvlášť na jednoho z nich: chodíval na bohoslužby jako Popelka, vždy na poslední chvíli, a pak zase rychle zmizel. Říkal jsem si, jestli to není někdo, kdo mě sleduje, co kážu. Pak jednou zaklepal na farní dveře a říkal: „Víte, pane faráři, já jsem v Olomouci navštívil skoro všechny církve a nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu ve vašem sboru. Mně se zdá, že ve vašich kázáních slyším odpověď na své otázky.“ Dnes je lékařem v Ostravě, pokřtil jsem ho i oddal.

Byl jste také synodním seniorem Českobratrské církve evangelické. Co tato funkce obnáší?

Je to hlava evangelické církve, spravuje, navštěvuje a vizituje, jako to dělá biskup. V katolické církvi je každý biskup suverénem ve své diecézi. Podobně synodní senior, ale my máme po celé republice senioráty, tedy presbyterně synodní zřízení. Je tam ale také podíl laiků. 
Synodní senior má svůj protějšek v laickém představiteli církve – synodním kurátorovi.

Na toto období velmi rád vzpomínám, mimo jiné proto, že jsem se dostal do kontaktu s kardinálem Tomáškem. Znal jsem se s ním už jako šternberský farář, on byl v té době farářem v nedaleké Moravské Huzové. Netušili jsme, že se za několik desítek let potkáme v Praze – on na vrcholném místě římských katolíků, já na vrcholném místě českobratrských evangelíků. Na naše setkání a rozhovory ještě před revolucí, během ní i po ní mám velice milé vzpomínky.

Jaký jste měl pocit, když jste pak byl osloven, abyste se zapojil do vlády?

Samozřejmě to pro mě byla velká událost. Hned 19. prosince 1989 jsem odjel do Říma na návštěvu za Janem Pavlem II., na rychlou diplomatickou cestu – jel jsem ho pozvat do Československa. A taky jsem s ním dojednal obsazení biskupských stolců u nás. V katolických tiskovinách pak vyšlo, že evangelický teolog Josef Hromádka dojednal s papežem obsazení tolika biskupských stolců v Československu jako nikdo předtím.

Jaké bylo vaše poslední působiště ve Frýdku-Místku?

Vedle své služby ve sboru jsem tam tehdy učil na gymnáziu filozofii. To bylo skvělé, protože jsem si sáhl na tep, myšlení a život té nejmladší generace. Tenkrát jsem měl pocit, že mají veliký zájem. Nikdy totiž neslyšeli výklad souvislostí dějin euroatlantické civilizace, od antiky přes křesťanství, století za stoletím, na spirále času až k dnešku. Není potřebné ukládat jednotlivá data, je potřeba vidět souvislost, jak z jednoho vyrůstá druhé, jak jedno na druhé navazuje a co to pro nás znamená dnes. Je neštěstí, že nejmladší generace má pocit, že všechno začíná dnes, s nimi.

Ale to je obecný pocit každého mládí…

Ano, je to obecné, zážitek jedinečnosti k lidství patří. Ale pak musí přijít prozření, aby si člověk uvědomil, že z něčeho vycházíme a někam jdeme. Když zůstaneme u původního pocitu, točíme se v kruhu.

Vláda národního porozumění trvala jen půl roku. Musela to ale být intenzivní práce v době nadšení a očekávání věcí příštích.

Měl jsem hned na začátku takový návrh: jsme jednotlivé osobnosti, nepředstavujeme žádné skupiny, žádné strany. Pojďme přijmout usnesení, že nebudeme nikdy bojovně hlasovat, že budeme o věcech jednat tak dlouho, až dosáhneme konsenzu. To se podařilo. V dalších vládách dělala menšina vše pro to, aby se přijaté usnesení nakonec stejně nepodařilo naplnit. Falešné pochopení demokratických řádů bez konsenzu a jakési harmonie vzájemných vztahů nefunguje. Hledání porozumění a konsenzu je základem kontinuity.

Není to i projevem toho, že společnost nemá žádnou vizi?

Určitě. Po rozbourání bipolárního světa jsem dospěl k názoru, že by neměla být používána fráze dělení na pravici a na levici. Polis je město, obec a politika jí má sloužit. Musíme jednat tak, aby to bylo prospěšné. To se stále nedaří, je v tom kus lidské touhy po moci – někdy v malém, jindy ve velkém.

Myslíte, že se hned na samém začátku udělalo něco špatně?

Selhala myslím jedna důležitá věc: technická vyspělost člověka nesmí předběhnout jeho vyspělost etickou. Když se to stane, ti, co předběhnou, budou upalovat dál a nebudou brát ohled, protože skoro žádnou etiku nemají. V tom taky spočívá můj celoživotní zápas s Václavem Klausem.

Když jsme začínali s privatizací, měli jsme se k ní každý vyjádřit. Já promluvil takhle: Dělím lidi podle jejich schopností na numeriky a alfabetiky čili techniky a humanitně zaměřené. Patřím do druhé větve. Jedni mohou věci spočítat, ale dřív než rovnice, výpočty a technika bylo v dějinách uchopení skutečnosti, porozumění skrze vyprávění příběhů. Nabízím tedy příběh. Jako socialistická společnost jsme šli po vylajnované cestě a přišli jsme teď k propasti, která se před námi najednou otevřela. Pokud by byla malá, jsem pro to, co navrhuje Václav Klaus: nadechnout se a přeskočit na druhou stranu. Ale mám jednu podmínku: tak jako jsme si v Sokole dávali při cvičení záchranu, aby nikdo nespadl, jsem pro to, aby ti, co přeskočí, dávali záchranu těm, co mají méně sil. Zhruba takto jsem tehdy promluvil a ministr financí Klaus na to řekl: „Pane místopředsedo, vy jste se úplně zbláznil. Ti, co přeskočí, budou upalovat dál.“ A tak začali upalovat, bez práva, bez regulí, bez etiky. A dostali jsme se tam, kam jsme se dostali.

Jak se díváte na otázku majetkového narovnání státu s církvemi? Naši společnost v poslední době dost rozděluje, církve možná trochu ztratily v očích veřejnosti morální kredit.

Největší chyba leží na státu, že celou věc tak dlouho odkládal. Ještě za života kardinála Tomáška jsem podepsal vrácení majetku všem řádům. Sešel jsem se s kardinálem a on říká: „V podstatě je to hotovo.“ Ale nebylo. Další vláda se tím přestala zabývat. Naprosto proti nebyli pouze komunisté, ale i Václav Klaus a celá ODS. Dnešní restituce navíc nepřišly ve vhodnou dobu z hlediska celosvětové krize. A třetí věc: obávám se, že současná situace přinese řadu konfliktů, možná i faktických žalob a soudů.

Nedávno byl zvolen nový papež František. Jak vidíte jeho první kroky? Myslíte, že mohou být pro církev prospěšné?

Těsně po jeho zvolení jsem v Olomouci kázal na text z Janova evangelia: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, kde jsem já, tam pak bude i můj služebník.“ Citoval jsem to, co jsem si v roce 1981 poznamenal na ekumenické konferenci v Římě. Byla to slova přednášejícího Josepha kardinála Ratzingera: „Současný moderní člověk je ve stavu vážného ohrožení při hledání svého smyslu života. Pojďme mu my křesťané posloužit evangeliem, tedy zvěstí i skutkem, službou a pomocí.“ Zdá se, že jeho zvolený nástupce František ohlašuje právě takový program.

Nestojí to trochu v protikladu právě k majetkovému narovnání?

To nedokážu přesně říct. Ovšem evangelium a jeho poselství není pro člověka povinnost, nýbrž skvělá nabídka. A po nabídce musí člověk sáhnout, musí být sám účasten. Postoj papeže Františka je mi velmi sympatický a určitě je sympatický mnohým. Jediná schůdná cesta pro křesťanství je cesta služby. Papeže Františka jsem dřív neznal, nic jsem o něm nevěděl. Když byl zvolen, říkal jsem si, jestli obstojí s tímto tolik potřebným programem, jestli staletou strukturu a mechanismy církve dokáže uvolnit tak, aby jediná síla – evangelium – přinášela lidem pravdu, lásku a naději. Tyto hodnoty potřebuje náš svět víc než všechny stávající globalizační záměry. Jeho program mi vyznívá zcela v duchu starozákonní prorocké výzvy, že Bůh chce od církve především milosrdenství, nikoli ceremonie.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Farnost rodinného stylu má mnoho výhod, Michal 26.6.2013 22:12

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay