26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Estébácká ochrana před zlými faráři

25. 9. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/39 Evangelizace dům od domu, 25.9.2007

Příloha: Doma

Letos vzpomínáme šedesát let od znovuotevření biskupského gymnázia v památném mariánském poutním místě Bohosudov (Mariaschein) u Teplic. Staletá činnost této církevní školy, vedené od samého počátku členy Tovaryšstva Ježíšova, byla v dubnu 1950 brutálně přerušena barbarským zásahem komunistických mocenských orgánů. Přesto i ta krátká doba mezi koncem války a tímto zásahem byla pro těch asi 180 studentů velmi prospěšná a nezapomenutelná.
Když jsme poprvé vystoupili v Bohosudově z vlaku se svými kufry, uviděli jsme malebný horský masív zvaný Komáří vížka a pod ním věže poutního chrámu Panny Marie Bolestné. Před chrámem stojí seskupení budov, které měly být naším novým domovem. K objektu gymnázia patřil rozsáhlý pozemek obklopený obvodovou zdí. Tento areál sloužil k rekreačním účelům – bylo tam fotbalové hřiště, otevřený plavecký bazén a aleje kaštanů.
V době zahájení provozu mělo gymnázium nejprve jen šest tříd – primu až sextu; v dalších letech se rozšířilo i o septimu a posléze o oktávu. Profesorský sbor tvořili v naprosté většině jezuitští kněží. Ředitelem gymnázia byl ustanoven starší profesor-lingvista P. Pavel Opavský, velký znalec antických jazyků; celé generace studentů ho znaly pod přezdívkou Cicero.
Hlavním představeným byl rektor P. František Šital, dvojnásobný doktor a výborný pedagog. Při vyučování (občanská nauka, náboženství a další předměty) dokázal svým výkladem tak zaujmout, že studenti bývali neradi, když zvonění ukončilo jeho vyučovací hodinu. Ve vyšších třídách gymnázia učil nějakou dobu dějepis známý historik P. Blažej Ráček, autor dvou obsáhlých historických publikací: Dějiny Československa a Církevní dějiny. Dnes již devadesátiletý P. Josef Cukr a jen o málo mladší P. Josef Pospíšil jsou asi jediní žijící jezuité z těch, kteří před šedesáti lety na bohosudovském biskupském gymnáziu působili.
Studentů ve škole postupně přibývalo. Záhy se ukázalo, že profesorů z Tovaryšstva už ani tehdy nebyl nadbytek, a proto vyučování některých předmětů v nižších třídách bylo svěřeno řeholnicím z kongregace Školských sester de Notre Dame. Kromě zasvěcených osob působilo v nižších třídách gymnázia také několik civilních kantorů.

Přísné studium
V odpoledních hodinách byl čas vymezený nejprve na rekreaci na hřišti (provozovaly se především míčové hry), pak na volnou četbu knih z dobře zásobené školní knihovny, ale večer nás čekalo tzv. „přísné studium“. V sále tělocvičny se hrávala divadelní představení, při nichž dostalo v různých rolích příležitost mnoho studentů. O sobotních odpoledních bývaly společné vycházky. Čas od času se společně chodívalo i do místního kina. Po celou mimoškolní dobu se nám v roli vychovatelů věnovali prefekti, jimž se říkalo magistři.
Vzpomínám si, že v první třídě gymnázia nás několikrát navštívil diecézní biskup Štěpán Trochta a jednou jsme uvítali i pražského arcibiskupa Josefa Berana. Brzy po tzv. „vítězném“ únoru 1948 začala pro církev velmi těžká doba útlaku a pronásledování. Byl jsem v tercii, když došlo k nočnímu přepadení církevních internátních škol a řeholních domů. Studenti se právě vrátili do Bohosudova z velikonočních prázdnin (bylo to 13. dubna 1950). Něco po půlnoci vtrhli do našich ložnic po zuby ozbrojení milicionáři a příslušníci SNB – v uniformách i v civilu. Ti ozbrojení civilisté byli nepochybně estébáci. Měli samopaly a služební psy. Později jsme se doslechli, že klášter i s gymnáziem byl již večer obklíčen muži s kulomety. Přinutili nás rychle se obléknout a shromáždit se v sále jídelny. Oznámili nám, že nás přišli „ochránit před zlými faráři a jeptiškami“ a že budeme pokračovat ve školní docházce ve svobodné jednotné základní škole, „kde nás už nikdo nikdy nebude ohlupovat“. Neprozradili však, co bude se studenty vyšších tříd gymnázia, kteří už základní vzdělání měli ukončené, zda-li jim dovolí odmaturovat na civilních středních školách. A pochopitelně nám také nesdělili, co bude s našimi profesory. Že je nečeká nic dobrého, bylo nám všem jasné – zvlášť když pak ráno někteří z nás zahlédli, jak řeholníky i sestřičky odváželi zamřížovanými policejními antony neznámo kam. Po letech jsme se dozvěděli, že jezuité – stejně jako příslušníci ostatních mužských řádů – skončili v lepším případě na nucených pracích v některém z internačních klášterů, v horším případě přímo v kriminálech na Jáchymovsku i jinde. Prakticky všichni mladší jezuité se stali vojáky s černými výložkami, jejichž zbraní byla lopata, a to „na dobu neurčitou“. Řeholní sestry – pokud také nebyly uvězněny – byly nuceny pracovat pod dozorem v lesních a zemědělských závodech. Studenti nižších ročníků se museli vrátit do svých domovských státních škol – a tam se ze všech rázem stali premianti.
Karel Voplakal
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou