Estébáci byli pořád před barákem

Vydání: 2016/48 Inspirace pro adventní dobu, 22.11.2016, Autor: Jan Paulas

Jedinečné svědectví manželky politického vězně a matky tří dětí přinášejí deníky Danicy Valenové s názvem Nic nedává, kdo nedá sám sebe, která právě vychází v KT. Dcery již zesnulé autorky MIRIAM a DANICA VALENOVY poskytly KT rozhovor.


Miriam a Danica Valenovy při návštěvě redakce KT vzpomínaly, jak vznikaly deníky jejich maminky. Snímek Jiří Macháně

Vaše maminka v denících zachycuje období let 1945–1960. Vzpomínáte si, že je tehdy psala?

Miriam M: Vybavuji si chvíle na chatě na Dobříši. Patřila příbuzným naší babičky a my jsme tam mohli prožívat část léta do mých sedmi let. Byl to ráj v přírodě, všude okolo vysoká tráva, ve které jsme se jako děti ztrácely. Ta chata měla malou kuchyňku a jednu místnost. Pamatuji si, že na stole byl maminčin deník, ale psát jsem ji neviděla, usedala k němu, až když jsme spali.

Danica D: Když se něco přihodilo nebo jsme něco pronesli, zapsala si to na ústřižek papírku a dala do kapsy u zástěry – takhle to sbírala a večer v klidu zapisovala do deníku. Ten psala slovinsky, ve svém mateřském jazyce.

Maminka byla Slovinka a tatínek Moravák. Jak se vůbec potkali?

M: Tatínek musel v roce 1939 emigrovat, protože po něm šli nacisté. Odešel do Jugoslávie, do slovinské Lublaně, kde pokračoval v právnických studiích. A jelikož maminčina sestra studovala rovněž práva, tak se rodiče brzy seznámili. Mamince bylo tehdy dvacet a tatínek byl o sedm let starší.

Čím se tatínek komunistům znelíbil, že ho brzy po převzetí moci odsoudili k 22 letům vězení?

D: Tatínek byl už od roku 1938 předsedou Ústředí katolických studentů a po válce v tom pokračoval, navíc byl velmi aktivní lidovec a osobní tajemník ministra pošt Hály. V listopadu 1950 ho zatkli a později byl odsouzen pro velezradu a vyzvědačství jako stovky jiných.

Jak jste tatínkovo zatčení vnímaly jako děti?

D: Miriam ještě nebyla na světě, narodila se až v polovině března 1951, bratrovi bylo teprve deset měsíců a mně byly necelé tři roky. Ale dodnes si pamatuji na tu tísnivou atmosféru, když k nám přišli dělat domovní prohlídku a my ještě nevěděli, že je tatínek zavřený.

M: V útlém věku jsem cizí muže oslovila „táto“ a později se se sourozenci hádala, že až se vrátí, tak chci spát mezi maminkou a tatínkem, abych si ho užila, protože jsem ho doteď ještě neměla. Poprvé mě viděl na Borech, když mi bylo sedm měsíců, ale mně se vybavuje samozřejmě až pozdější návštěva v mých třech letech. Nebylo možné se k němu přiblížit, mezi námi bylo sklo, ale jeden dozorce mě pustil k němu na druhou stranu – a já jsem utíkala do jeho náruče a poprvé ho objala. Držela jsem ho tehdy kolem krku, škrtila ho a pořád říkala: „Můj, můj...“ Z těch dalších návštěv v Milíně si pamatuji hlavně na baráky, kde se „odehrávaly“ návštěvy, na čekání venku na mrazu, než je přivezou autobusem, a na celé to vzrušení, že tatínka uvidím.

Odkud je přiváželi?

D: Tatínek byl v uranových dolech na Bytízu a návštěvy byly v Milíně, kus od nádraží. Je tam kopcovitá krajina a vždycky jsme je viděli, když sjížděli z kopce dolů. A jak se blížili, tak jsem křičela, na jaké straně tatínek sedí.

M: Bylo to pokaždé velké citové drásání, někteří příbuzní odsouzených proto na návštěvy děti raději nebrali, ale my z odstupu let říkáme, že to bylo pro nás správné. Mohli jsme takto tatínka aspoň vidět.

D: Pro mě bylo nejhorší, když jsem nemohla jet na návštěvu. Buď kvůli nemoci, nebo kvůli omezení počtu osob, které musely být v žádosti uvedené a povolené. Tehdy jsem trpěla snad nejvíc.

M: V té době jsme opravdu žili od jedné návštěvy ke druhé.

Maminka ve třiceti zůstala jako cizinka se třemi malými dětmi a takřka bez rodinného zázemí. Jak se k vám chovali lidé v okolí?

D: Byla to „schizofrenní“ doba. V domě byli lidé, kteří si před ní odplivli nebo jí před nosem zavřeli výtah, pokud vůbec někdy jezdil.

M: A domovnice měla vždycky otevřené dveře a kontrolovala, kdo k nám chodí.

D: Estébáci byli po tatínkově zatčení pořád před barákem. Když maminka byla už v pokročilém těhotenství, bylo to někdy v únoru, venku velký mráz, všude sníh a led, a ona šla Klimentskou ulicí, v náručí držela malého Tomáše a jeden estébák, který ji sledoval, jí nastavil nohu. Ona zakopla, upadla – a on se tomu smál a měl ještě řeči. Na druhou stranu jsme měli okruh přátel, kteří za námi chodili, přestože domovnice o každé návštěvě věděla a museli se zapisovat.

M: Byla to tedy i doba velkých přátelství, solidarity a hmatatelné lásky. Bylo dost lidí, kteří by za nás dali život. Jako děti jsme se tedy cítili být od těch nejbližších zahrnuti láskou, a to bylo to nejdůležitější.

D: Ovšem naučili jsme se také, že se odlišujeme, což jsme zažili hlavně ve škole. Všichni tři jsme jako jediní ze školy nebyli v pionýru – tedy my tři a cikáni.

Zažili jste jako děti ve škole i ponižování?

D: Bylo to ve druhé třídě, když mě maminka přihlásila na náboženství. Doma jsem o tom nemluvila, až teprve jedna maminka mé spolužačky to přišla mamince říct, že mě učitelka postavila na stupínek a říkala: „Tahle ještě věří na pánbíčka a její otec je nepřítel našeho zřízení.“ A děti pak ke mně mohly chodit, zesměšňovat mě a vyplazovat na mě jazyk. Ale já to tehdy nějak vytěsňovala. Brzy jsem měla ve třídě jako jedničkářka docela dobré postavení a od dětí zažívala spíš projevy sympatie. Byla jsem sice jiná, ale tím také zajímavá. Ale náš příběh se nedá zobecňovat. Starší děti s podobným osudem to měly v té době ve škole o hodně těžší, hlavně co se týče perspektivy povolání. Tím, že jsme v roce 1965 odešli z Čech, se naše budoucnost znatelně změnila.

To bylo už po smrti tatínka (zemřel 1960 na rakovinu). Ani pak vám nedali estébáci pokoj…

M: Maminku začali zase vyslýchat v Bartolomějské ulici a hrozili jí, že pokud jí něco prokážou, tak ji zavřou. Tehdy zrovna utekl přes Jugoslávii jeden z přátel, který byl také souzený v procesu s tatínkem. Bála se, že všechno začne znovu.

Maminka měla vedle československého i jugoslávské občanství, a tak šla na jugoslávskou ambasádu požádat pro nás o jugoslávské pasy. Ty jsme je dostali, aniž se to Češi dozvěděli. Museli jsme ovšem získat ještě výjezdní doložku, ale protože jsme předložili jugoslávské pasy, spadali jsme jako cizinci do jiného oddělení a doložku jsme dostali. Pravá ruka tehdy nevěděla, co dělá levá. Tak jsme „tajně“ odjeli v létě 1965 do Slovinska. Ale na hranicích to byly ještě nervy, když ve vlaku chodili pohraničníci se psy a my nevěděli, jestli nás nevytáhnou.

D: V Lublani pak mamince na ministerstvu vnitra řekli, že pro ni nic nemůžou udělat (v zemi byla těžká hospodářská krize), ale mohou jí dát víza do ciziny. Odešli jsme tedy do Rakouska a první rok jsme navštěvovali školy v Klagenfurtu, kde maminka pracovala v dívčím internátě jako „poskok“ (všude tam, kde bylo třeba vypomáhat), my dvě se sestrou jsme tam mohly bydlet a bratra vzali salesiáni zadarmo do klášterního gymnázia.

Z deníků je patrná i maminčina hluboká zakotvenost v Bohu...

M: Oba naši rodiče již za mládí měli hlubokou osobní víru. Ta byla také mocným pojítkem jejich vztahu. Maminka píše například o tom, jak společné svaté přijímání prohlubovalo jejich vztah a společenství ve víře jim dávalo sílu v dobách odloučení již během války. Odevzdanost do vůle Boží a důvěra v Boží prozřetelnost byly pak utrpením během vězení a umírání jen ještě prohloubeny a zoceleny.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Publicistika



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay