Eschatologická úzkost mobilizující

Vydání: 2004/11 Konec světa, 6.9.2004, Autor: František Holeček

ZMĚNY POHLEDU NA KONEC SVĚTA DO DOB STŘEDOVĚKU
Smrt, jakožto konec pozemského života, byla ve středověku spojována s momentem Posledního soudu a v křesťanovi budila strach a úzkost, ale často zároveň i naději na naplnění života, protože Poslední soud je také vysvobozením a vstupem do věčnosti. Dějiny postojů křesťanů vůči smrti proto oscilovaly mezi těmito dvěma póly.


Smrt byla středověkému člověku kromobyčejně blízká kvůli válkám, hladomorům a morovým epidemiím, o hrdelních trestech nemluvě. Mniši a řeholníci ji nahlíželi jako vrcholnou chvíli života zasvěceného Bohu a legendy ji věnčily známkami Boží milosti, jež uděluje tělu nesmrtelnost: vůní vycházející z hrobu či nebeskou hudbou. I liturgie vyhradila smrti výsostný prostor: již gelasiánský sakramentář načrtl itinerář křesťana na cestě vstříc smrti a z doby sv. Řehoře Velikého máme zmínku o mementu za zesnulé, jehož cílem bylo doporučit Božímu milosrdenství všechny připomínané zesnulé. V 7. století se v Irsku setkáváme se seznamy zesnulých a od karolínského období byly vedeny "knihy života", připomínající jména živých i zesnulých v mešním kánonu, po jejichž boku stála nekrologia. Clunyská reforma pak zavedla připomínku všech věrných zesnulých ihned po svátku Všech svatých. Rozvoj teologie očistce vedl od přelomu raného a vrcholného středověku k posílení role zádušních mší a přímluv za zesnulé.

MNIŠI HO PŘIBRZDÍ
Klíčová role momentu posledního soudu však vedla na Západě i k mimořádnému rozvoji eschatologizujícího myšlení, jehož zrcadlem se stalo Zjevení sv. Jana - na Východě nikdy nenabylo stejné váhy, neboť řečtí autoři, počínaje Eusebiem z Cesareje, dlouho pochybovali o jeho autenticitě. Na Západě byla Apokalypsa legitimována již Inocencem I. (401-417) a díky Isidoru Sevilskému (570-636) a komentářům Ambrože Autperta (+ 784) či Beata z Liébany (+ 798) se stala základním orientačním bodem obzorů křesťanské úzkosti a referenčním bodem vnitrocírkevních i společenských střetů a tříbení. Již v 1. polovině 10. století Odo z Cluny varoval, že se blíží Antikristův příchod a skonání věků i hříšných lidí, protože se vlny nespravedlnosti vzedmuly příliš vysoko. Roku 1000 se ještě všeobecná psychóza nerozpoutala, jakkoli na sklonku 11. století eschatologická úzkost výrazně přispěla k mobilizaci sil křížové výpravy. Osudový střet univerzálních mocí Západu, papežství a císařství však uvedl do pohybu vlnu identifikací antikristovských protivníků, jež se vlastně nezastavila až do třicetileté války. Již kolem roku 1140 dospěl Ota z Freisingu k názoru, že konec světa je nevyhnutelný a jeho hrozbu mohou dočasně oddálit modlitbami a zásluhami jen mniši a reformní řády. S cisterciáckým opatem Jáchymem z Fiore (asi 1132-1202) se k povrchu vědomí prolomilo přesvědčení, že osudový zápas již nastal, a v jeho teorii nástupu třetího věku Ducha Svatého nalezlo eschatologizující myšlení politicky vděčný a snadno aplikovatelný program, který se přes projevy středověkých disidentských skupin, odmítajících papežskou teokracii, pak promítnul v nábožensky odcizené podobě až do novověkých revolucí.

SKONČÍME TO, JASNÁ ZPRÁVA
Chiliasticky zabarvená naděje mobilizovala řadu věřících k zápasu o potlačení církevních zlořádů, který měl na konci dějin přispět k vítězství duchovní církve. I u Jana Husa se v závěrečné fázi jeho zápasu setkáváme s představou brzkého skonání věků, vrcholícího druhým příchodem Krista, který sám svou církev obnoví. Husovi radikální chiliastičtí stoupenci pak uvedli v život své přesvědčení, že Kristovo království bude na zemi nastoleno dávno před Posledním soudem, že bude vykořeněn hřích a jediným zákonem bude zákon Kristův. Přes silnou působivost jejich projevů nemůžeme přehlédnout výrazný destruktivní náboj, který se stavěl do cesty jak reformě církve, tak autentické eschatologii samé. Tyto projevy totiž znásobovaly úzkost a odváděly pozornost od posledních věcí člověka a spásy vlastní duše k sociálním projekcím, otevírajícím cestu násilnému vybití emocí. Teprve na Basilejském koncilu jasně prohlásil chorvatský dominikán Jan Stojkovič, že je pastoračně nebezpečné přenášet realitu nebeské církve vítězné do skutečnosti církve bojující. A až Tridentský koncil znovu dokázal svést povodeň eschatologizujího kazatelství do jediného řečiště teologie "dobré smrti", v němž přinesla mnoho požehnaných plodů.

Ilustrační snímek

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 11. – 17. prosince 2018

Nuncius začal svou misi

Ve čtvrtek předal své pověřovací listiny prezidentu Zemanovi a hned další den se vydal mezi novináře i ze světských médií. Minulý pátek tak nový papežský velvyslanec,…

celý článek


Alžírští mučedníci propojili světy víry

Na devatenáct nových blahoslavených z pěti různých národů se může církev obracet od 8. prosince. V tento den papežský legát kardinál Becciu beatifikoval v severoalžírském…

celý článek


Je to, co vlastníme, vážně „naše“?

Jsme v pokušení zesvětšťovat advent i Vánoce a trávit je konzumně. Na druhou stranu vidíme bídu i v naší zemi – pracující za minimální mzdu nebo oběti exekucí. „Nerodí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay