Encyklika o Božím otcovství

Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy 33

Františkův recept sestává ze skromnosti, solidarity a důvěry v Pána dějin

Každý větší projev Petrova nástupce bývá středem zájmu veřejné rozpravy. Tím spíše to platí o nedávno zveřejněné encyklice Laudato si‘.


„Slunce spravedlnosti“, tak nazval očekávaného Mesiáše starozákonní prorok Malachiáš. Sociální spravedlnost se vskutku stala jedním z charakteristických znaků křesťanské etiky a počínaje 19. stoletím i námětem celé řady papežských encyklik. Poslední z nich vydal letos papež František pod názvem Laudato si´ (Tobě buď chvála). Snímek Ľubo Bechný
 

Nemalou pozornost ji už věnoval i Katolický týdeník a jeho čtenáři si mohli přečíst hned několik inspirativních článků, včetně dvou od Marka Orko Váchy. Jelikož se ale u nás o ní hovoří hlavně jako o „ekologické encyklice“, pokusím se ukázat, že nám tu František nabízí daleko komplexnější téma.

Po mém soudu by se o této encyklice mělo hovořit jako o radikálním uchopení skutečnosti Božího Otcovství a důsledcích, které z něj plynou pro stvoření a náš život v něm. Dřív, než se pokusím ukázat, proč si to myslím, vypořádám se s jednou často vyslovovanou námitkou – totiž, že se papež „plete do ekologie.“

Papež zezelenal?

            Aspoň tak to vidí ti „potrefení“, kteří v encyklice nalezli „dogmatizaci“ tvrzení o změně klimatu, na níž se zásadním způsobem podílí lidstvo. Lidé, jejichž prototypem je u nás Václav Klaus, vynakládají nemalé úsilí na to, aby se neustále snažili dokazovat, že nebezpečná změna klimatu, která hrozí katastrofálními důsledky (zejména nedostatkem pitné vody pro více než miliardu lidí a záplavami pobřeží oceánů v důsledku tání ledovců), je do jisté míry zbytečným strašením a současně není ani v lidské moci s ní něco dělat. Papež ale udělal jen to, co patří do dobré tradice katolické církve: respektuje stanovisko rozhodující většiny vědecké komunity. Nic „nedogmatizuje“, jen po pravdě konstatuje: Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému. Je pravda, že existují jiné faktory (jako vulkanická činnost, variace oběžných drah a zemské osy, solární cyklus), ale četné vědecké studie ukazují, že větší část globálního oteplování posledních desetiletí je způsobena velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný) vznikajících především z lidské činnosti. (čl. 23) Pátá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny, který sdružuje špičkové odborníky z celého světa, uvádí v roce 2014 jasně: Lidský vliv na klimatický systém je evidentní. Je extrémně pravděpodobné, že vliv člověka byl dominantní příčinou pozorovaného oteplení od poloviny 20. století. Tomu, kdo by chtěl tato tvrzení znevážit poukazem, že je to jen „pravděpodobné“, nikoliv ale „jisté“, doporučuji, aby si u Raymonda K. Poppera našel, jak je to s jistotou přírodních věd.

            Jednota stvoření

            Papež ve své encyklice hojně cituje své předchůdce, zvláště Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Člověk si tak snadno může říkat: Cožpak jsem to u nich přehlédl? Jak to, že už tam jsem si nevšiml těchto zásadních vyjádření, která tak jasně pojmenovávají bolesti našeho světa a současně ukazují, kudy vede cesta k jejich léčení? Jako již mnohokrát před tím se ukazuje, že síla současného papeže tkví podstatně v tom, jak tradiční myšlenky křesťanství dokáže překvapivě nově spojit do logické, nevyumělkované stavby, nepřetížené teologickým brněním a doplnit několika dobře vybranými důrazy a trefnými vyjádřeními, aby vyniklo to, co bylo sice dávno „po ruce“, ale zůstávalo povětšinou nepovšimnuto.

            Prvním nepřehlédnutelným a mistrovsky – i s podporou sv. Františka z Assisi – v encyklice vyjádřeným důsledkem všeobecného Božího Otcovství je jasné uznání podstatné jednoty stvoření. Světa chápaného jako mistrovského díla této otcovské lásky, na jehož dotvoření jsme přizváni. To se nám ovšem může podařit jen tehdy, když nás pronikne skutečný duch bratrství a sesterství: V první řadě s sebou dané obrácení nese vděčnost a uznání, že svět je dar obdržený z Otcovy lásky. Zahrnuje také laskavé vědomí toho, že nejsme separováni od ostatních tvorů, ale že s ostatními bytostmi světa tvoříme nádherné všeobecné společenství. Věřící nazírá svět nikoli zvnějšku, ale zevnitř, přičemž uznává vazby, jimiž jej Otec spojil se všemi bytostmi (220) Čteme-li evangelium, kde Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha zapomenut“, můžeme s nimi zacházet špatně nebo jim ubližovat? Zvu všechny křesťany, aby (tato jejich) vlastní konverze pronikla i do vztahů k ostatnímu stvoření a okolnímu světu a probouzela ono subtilní bratrství s celým stvořením, které svatý František z Assisi tak oslnivě prožíval.(221).

            Tato jednota není nějakým romantickým blouzněním, nýbrž nejskutečnější realitou, pro niž ovšem tradiční katolická zbožnost na Západě ztratila porozumění, takže nám ji svým způsobem připomínaly spirituality východu včetně pravoslaví. Navíc se ale papež s citlivou pozorností spolehlivě vyhýbá podezření z panteismu, v němž zaniká rozdíl mezi Tvůrcem a stvořením a tím i možnost onoho partnerství, jež vyrůstá ze svobody a současně na nás klade zodpovědnost, vůči níž zatím zásadně selháváme: Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.(76) Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání. Takto přidáváme další argument k odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné vlády člověka nad ostatním stvořením. Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho Stvořiteli.(83)

            Slabí, chudí, zranitelní

            Hrubým popíráním této jednoty je ovšem situace, kdy ti nejslabší a nejzranitelnější jsou nejčastěji a nejvíce odmítáni, pošlapáváni a ničeni. Ti, kteří se sami nemohou bránit: od rostlin a živočichů, jež jsou houfně likvidováni ve prospěch betonu, asfaltu a zisku ničitelů, přes nenarozené děti pokládané jen za biologický odpad i stamiliony nejnuznějších chudáků až ke stále se rozrůstající armádě vykořisťovaných, kteří jsou vydáni na milost a nemilost bezcitným strukturám ekonomické moci. Právě jejich hlasem – dnes nejvíce slyšitelným – je současný papež. Jim se podstatně věnoval ve své exhortaci Evangelii gaudium a znovu se jasné v jejich prospěch vyslovuje tentokrát. O „sestře matce Zemi“ doslova říká: mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé patří naše sužovaná a devastovaná země, která „sténá a spolutrpí“ (2). A jeho dnes již příznačné odsouzení „skartační kultury“ ovládající sobeckou, individualistickou konzumní společnost, která se klaní bůžku peněz, zaznívá i v této encyklice.

Současně poukazuje na to, kde je klíč k alternativnímu řešení: Péče o společné dobro. Lidská ekologie je neoddělitelná od pojmu obecného dobra, principu, který má ústřední a jednotící roli v sociální etice. Rozumí se jím „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“. (156)

Obecné dobro předpokládá úctu k člověku s jeho základními a nezcizitelnými právy zaměřenými k jeho celkovému rozvoji, ale také péči o náš společný domov, který nám poskytuje planeta Země. Obecné dobro směřuje k sociálnímu smíru, který je ovšem neuskutečnitelný bez zásadní spravedlnosti – včetně toho, že majetkové rozdíly ve společnosti nesmí být příliš veliké a zejména ne důsledkem nemorálního jednání. Papež k tomu dodává: Celá společnost a v ní zejména stát má povinnost bránit a prosazovat obecné dobro. Stačí pozorovat realitu, abychom pochopili, že dnes je toto rozhodnutí základním etickým požadavkem účinného uskutečňování obecného dobra.(158).

Je přitom příznačné, že vývoj „kapitalismu na český způsob“ byl provázen důrazným odmítáním konceptu společného dobra, jako by se jednalo o nějaký nesmyslný či naprosto nerealistický požadavek. Pravda je, že ve společnosti dirigované skupinovými zájmy, je koncept společného dobra jistě překážkou, kterou je třeba rychle odstranit. A je prohrou českých křesťanů, katolíků především, že se nechali neoliberálními dravci na začátku 90. let zastrašit a až na nepatrné výjimky (zejména prof. Lubomír Mlčoch a Ing. Cyril Martinek) za tento poklad sociálního učení církve nebojovali ze všech sil.

Politika v područí ekonomiky

Kdyby se tu mezi námi dnes objevili Karel Marx a Bedřich Engels, museli by jásat nad tím, jak se skvěle naplnily jejich předpovědi. Ve své době tvrdili, že ekonomická „základna“ určuje veškerou ostatní „nadstavbu“ – včetně té politické. Tehdy to ovšem tvrdili na základě svého historického materialismu. Byla to tedy přece jen filosofická konstrukce. Dnes by to ovšem mohli vidět na všech stranách v přímém přenosu. Už od začátku 90. let začali pozornější sociologové a politologové sledovat, že se děje ve vztahu ekonomiky a politiky zásadní změna, kterou později významná britská ekonomka a politoložka Noreena Hertzová nazvala „plíživým převratem“: v situaci, kdy ze 100 největších světových ekonomik je 51 globálních korporací a jen 49 národních ekonomik, je jakákoliv možnost státní politiky účinně zasahovat do ekonomického vývoje z hlediska potřeb vlastní společnosti zoufale malá.

Neoliberálové, kteří tvrdí, že trh bez přívlastků si to sám nejlépe všechno porovná a že každý zásah do působení jeho „neviditelné ruky“ je jen k horšímu, jsou tímhle stavem pochopitelně nadšeni. A také ti, kteří na tom mohutně vydělávají. Dnes tedy 1% světové populace (asi 70 milionů lidí – jeden větší stát) vlastní stejné bohatství, jako celý zbytek zemské populace (tedy více než 7 miliard lidí). Papež na tuhle situaci logicky reaguje i ve své encyklice: Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti. S ohledem na obecné dobro dnes nevyhnutelně potřebujeme, aby cestou dialogu politika a ekonomie rozhodně sloužily životu, zvláště lidskému životu. Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize. (189).

Nutná změna

Mnohé věci musí změnit svůj kurz, ale především lidstvo potřebuje změnu. Chybí vědomí společného původu, vzájemné příslušnosti a budoucnosti sdílené všemi (202), začíná papež závěrečnou – strhující – kapitolu své encykliky. A posléze pokračuje: Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že máme odpovědnost jedni za druhé i za svět, že stojí za to být dobří a poctiví. Už příliš dlouho jsme byli v morálním úpadku, posmívali se etice, dobrotě, víře, poctivosti, a nadešel čas uznat, že tato veselá povrchnost nám málo prospěla.(229).

Je zřejmé, že František sází na úplně jiné řešení, než je to marxistické. Nikoliv revoluce, která změní vlastnické poměry, nýbrž revoluce, která promění srdce dnes umrtvená kulturou konzumu. Františkův recept má jiné zásadní ingredience: skromnost, solidaritu a důvěru v Pána dějin. A pokud vás opravdu zajímá, přečtěte si tu encykliku celou. Několikrát.


Autor je český katolický pedagog, publicista a mediální analytik.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay