Ejhle, Hospodin přijde!

Vydání: 2004/48 Přichází advent, 20.11.2004, Autor: Jan Paulas

O adventním setkávání s Bohem
Dlouhé a mrazivé zimní večery, neopakovatelná atmosféra adventu, možná i vtírající se vzpomínky na dětství – to všechno člověka doslova provokuje k tomu, aby se sebou zase začal dělat něco duchovního. U někoho se to může projevit náhlou touhou dát si nějaké bohumilé předsevzetí, nejlépe týkající se zintenzivnění duchovního života. Ale každá taková touha narazí na problémy – vnější i vnitřní. O nich jsme si na prahu adventu povídali s převorem Břevnovského kláštera, benediktinem Prokopem Siostrzonkem.

Myslíte si, že v těchto dnech skutečně lidi napadne, že by měli něco dělat se svou mnohdy skomírající modlitbou? A proč zrovna v tuto dobu? 
Začneme-li dnes mluvit o problematice modlitby a duchovního života vůbec, mnohý člověk asi namítne: „Jak se můžete zajímat o tak odtažité skutečnosti, když je celý svět zmítán válečnými konflikty a hrozbou terorismu, řeší se problémy hladu a civilizačních nemocí... to jsou nosná témata!“ Já si myslím pravý opak: jsme-li zmítáni mnohými problémy, pak je právě proto potřeba mluvit o tom, co je svět schopno podržet. Nynější papež ještě jako krakovský arcibiskup napsal jednu z nejhezčích definicí modlitby: „Modlitba je reakce na tajemství, jaké v sobě nosí svět“.

 

Často však narážíme ve všedním životě na problém vůbec se k modlitbě dostat...
U kořene těchto problémů vidím neustále se opakující model známý z biblického vyprávění o prvním hříchu člověka. Had, ďábel (což bychom snad také mohli přeložit „intrikán“) přichází s rafinovanou otázkou: „Bůh vám zakázal jíst?“, která zasévá semínko pochybností. Jak reagujeme na „zaručené zprávy“ typu: „Víš, co o tobě říká XY?“ Dost často se onomu XY začneme vyhýbat, místo abychom se ho přímo zeptali a ujasnili si vzájemné vztahy. I biblický člověk podlehl takovým intrikám a výsledkem bylo: „...i ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem.“ (srov. Gn 3,8).
Když máme den doslova nabitý množstvím povinností a něco z toho snad můžeme vypustit, co nás jako první napadne?

 

Především modlitba. Řekneme si, že Bůh naši zaneprázdněnost jistě pochopí. Možná už ani nic dalšího nevypustíme!
Ano, modlitba je prostor tak úzkého kontaktu mezi člověkem a Bohem, že ho má ďábel neustále „na mušce“. Ten nám proto „promíjí“ i dobré skutky, lásku k bližnímu, ale modlitbu, tu nám „nepromine“ nikdy. A když se konečně přinutíme modlit, začne se nám modlitba jaksi vymykat z rukou. Můžeme mít dokonce pocit, že děláme něco, co od nás zrovna Bůh nechce. To úzce souvisí s tím, co vlastně od modlitby očekávám.                  

 

A co můžeme od modlitby očekávat?
Lidé čekají od všech úkonů duchovního života především vnitřní svobodu, harmonii, očišťující pocit, pokoj. V těchto hodnotách však není žádný vztah! Jsem tam jenom „já“, který něco konám, abych něčeho dosáhl. Dost často chápeme modlitbu a všechny jiné úkony duchovního života jen jako jakousi psychoterapii anebo techniku, která mi má něco přinést. Dokonce bych se to u některých případů odvážil nazvat zneužitím Boha ke svým vlastním cílům.

 

Jak tedy správně postupovat?
Myslím, že jedním z nejhezčích biblických obrazů modlitby je „neproduktivní“ Marie, která nejenže Martě nepomáhá, ale ještě sedí nečinně u nohou Mistra a naslouchá jeho slovům, zatímco ubohá Marta musí kmitat v kuchyni (srov. Lk 10,38-42). Tatáž Marie několik dnů před Pánovým utrpením vylije na jeho nohy nádobu drahocenného oleje a utře je svými vlasy. Přitom si vyslechne nepěkné narážky typu: „Mohlo se to využít lépe!“ Ta narážka vyšla z úst Jidáše, který ovšem nemyslel na chudé, ale na sebe (srov. Jan 12,1-8)! Pokud se nám někdy zdá čas vyplněný modlitbou jako neproduktivní, je to možná proto, že jsme zapomněli na základní význam modlitby: jde o projev vztahu k Bohu! A také o projev bázně před Bohem.

 

Máme se snad Boha bát?
To rozhodně ne! On nás miluje a chrání jako otec - můžeme mu důvěřovat. Ale některé děti - právě proto, že příliš spoléhají na rodičovskou dobrotu a něžnost - jsou vůči svým rodičům nezdvořilí. Jednají s nimi jako se sobě rovnými, nebo dokonce méněcennými, jako s někým, koho se není třeba vůbec obávat, protože všechno promine. Ať udělám cokoliv, stejně mi vždycky projde! A vůči Bohu jednáme mnohdy stejně. Nemodlíme se, nebo se modlíme špatně, v duchovním životě propadáme lenosti, náladovosti, ale říkáme si: „Nač si dělat násilí, Bůh stejně všechno odpustí.“ Bez bázně si můžeme udělat z modlitby jen jakýsi „výměnný obchod“ - já obětuji chvilku času, a ty dáš to či ono. Pak se nám teprve zdá, že modlitba „něco vynesla“ - ale to je omyl!

 

Můžeme se vůbec naučit správné modlitbě?
Tomu se učíme celý život a nikdy nebudeme u konce. Někdy se mi zdá, že se modlíme stylem: „Pane Bože, mám velmi krátkou ruku, ty ji máš rozhodně delší, prosím tě, sáhni mi pro to či ono!“ Vzpomeňme na Ježíše v Getsemanské zahradě. Také neprosí jen o to, aby ho minul „slíbený“ kalich – přitom jako člověk by to rozhodně uvítal! Jeho modlitba však vychází ze základního postoje: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane...“ (srov. Lk 22,42). Modlit se znamená stát před Bohem jako před skutečným Pánem, a ne jako před prodloužením mé ruky!

 

Není hlavním problémem našich modliteb nedostatek vytrvalosti?
Určitě se tento nedostatek projevuje. Moc se mi líbí jedno židovské vyprávění o rabi Josefovi, který se na přání svých věřících modlil o déšť. Bezvýsledně. Lidé tedy přišli za rabi Akibou. Ten se pomodlil a pršelo. Všichni to považovali za zázrak, ale Akiba jim vyprávěl tento poučný příběh: „Jeden král mě dvě ženy. Jednu miloval prostým způsobem, ale druhou miloval nesmírně! Když přišla ta první s jakýmkoliv přáním, ihned je beze slova splnil. Když přišla ta druhá, kterou miloval nesmírně, nesplnil ji okamžitě to, oč prosila, ale vždy chtěl, aby u něj zůstala. V maximální míře prodlužoval setkání, aby se mohl těšit její přítomností.“

 

Teď to vypadá jako by nás Bůh potřeboval, naši modlitbu...
Je tomu právě naopak. Dovolte mi malou vzpomínku na jednoho profesora v Krakově, který byl znám jako znalec čaje. Často k sobě zval své studenty a mnohá kolokvia probíhala u šálku čaje, který pan profesor podával. Během jednoho setkání do sebe jistý student připravený čaj doslova vylil. Pan profesor se na něj osopil: „Pij to, blbče, pomalu – je to moc dobrý!“ Myslím, že o to při modlitbě jde, abychom si doslova vychutnali význam této chvíle. Mnohé krásné a hodnotné věci si prostě musíme doslova „vysedět“, abychom pronikli k jejich hloubce. A to je význam Ježíšovy výzvy: „Proste, a dostanete.“

 

Přesto se mi tolikrát nechce prosit, modlit se...
Na to při rozhovorech s mladými lidmi namítám: „Když budete rodiči a v noci vám bude dítě plakat, vstanete k němu?“ „Určitě,“ zní jednoznačná odpověď. „A myslíte si, že se vám pokaždé bude chtít vstát? Nebylo by lepší si dát vatu do uší, aby vás dítě nerušilo?“ - „To rozhodně ne, musíme vstát!“ říkají. „A proč?“ – „Protože je to naše dítě a máme je rádi!“ Ano, z lásky děláme i to, do čeho se nám nechce. Nevadí, že se nám nechce, důležité je, že začneme. A toto mohu říci i Bohu: „Vidíš, jak se mi dnes nechce, a přece je to pro mě tak důležité, že jsem zde...“ A v té chvíli začínám chápat tu nejhlubší duchovní rovinu v sobě, kde se setkávám s Bohem. Jak to řekl kdosi moudrý ve středověku: „Bůh nás často navštěvuje, jenže my nejsme doma.“ Snad aspoň nyní v adventu doma budeme!

 

Mnoho lidí preferuje modlitbu vlastními slovy, ale neví si rady s modlitbou, která je pevně formulována – ať už se jedná o známé modlitby (Otčenáš, Zdrávas Maria aj.) anebo slova žalmů.
Pomohl bych si přirovnáním k hudbě. Ta je precizně zachycena a zapsána notami. Ovšem samotný precizní notový zápis nestačí: každý hráč ty samé noty zahraje trochu jinak – proto jsou pořádány různé festivaly a soutěže, kde zaznívají stále tytéž skladby, a přece každý hráč vloží do stejných not své srdce, svůj cit, svůj výraz. Pevně stanovené modlitební texty jsou takovou „partiturou“, kterou musím nechat zaznít svým vlastním osobitým způsobem, i když je to zdánlivě „stále totéž“. Nejde o vnější patos, ale o vnitřní přijetí srdcem.
Vzpomínám si na svědectví člověka, který měl možnost žít několik týdnů v komunitě sester Matky Terezy. Spolu s nimi pracoval a také se modlil. Odpoledne byla v denním řádu adorace před Nejsvětější svátostí. Všichni se těšili, že bude konečně chvíle ticha, možnost si v klidu před svatostánkem odpočinout od ruchu dne. Jenže ticho v průběhu půlhodinové adorace bylo snad jen minutu. Poté sestry otevřely své vlastní modlitební texty psané a rozmnožované na psacím stroji a začaly se modlit jednu modlitbu za druhou: různé litanie, střelné modlitby, zpěvy a zase litanie... celou půlhodinu! Host vyšel z kaple rozhněván. Teprve později si uvědomil, že v případě sester se jednalo o hlubokou modlitbu, že jsou opravdu kontemplativní osoby: vstávají ráno ve čtyři, v pět už jsou připraveny jít do práce, celý den nemohoucím lidem čistí obydlí, ošetřují je, navštěvují hospice – jsou stále na nohou. Kdyby měly zůstat půl hodiny v tichu, postupně by usnuly. Chtějí zůstat v myšlenkách u Pána, a proto používají ustálené ústní modlitby. I tak může vypadat hluboká kontemplace, tedy přebývání u Pána!

 

Řada lidí má podobné problémy se mší svatou, v jejímž průběhu zní mnoho slov a stále stejné pasáže. Je vůbec možno se na jednotlivá slova soustředit?
Když jdeme na koncert filharmonie a zaposloucháme se do některé ze symfonií, tak si ji také po prvním vyslechnutí nepamatujeme. Ani to neočekáváme. Ale zůstává v nás prožitek, určitý pocit vnitřní očisty. A tak podobně, jako se noříme do poslechu pěkně provedené hudební skladby, se musíme ponořit i do naslouchání slovům Písma či modlitby.

 

Myslím, že je v mnohých z nás zakořeněn jakýsi podivný způsob moralizujícího křesťanství, které kvalitu víry poměřuje schopností vnímat a porozumět každičkému slůvku modlitby či liturgie. Je to vůbec v lidských silách?
Rozhodně ne, ale vždyť se ke všem slovům můžeme znovu vrátit! A kolik máme před sebou ještě (dá-li Bůh) adventů či Vánoc s jejich podnětnými bohoslužbami, které nás mohou novým způsobem oslovit, vnitřně očistit, vlastně neviditelně formovat. Jedna stará cisterciácká tradice říká, že Bůh miluje noc. Miluje ji proto, že mniši spí a konečně se přestávají zabývat sami sebou, a tak Bůh může působit, aniž bychom ho „rušili“. Dokud je člověk soustředěn na sebe, může zamknout před Bohem dveře. Bůh nás proměňuje ve chvílích, kdy to ani nepozorujeme. Mše svatá i každá společná modlitba je takovým prostorem, v němž mám možnost zapomenout na sebe, a tím umožnit Bohu, aby působil.

 

Společná ústní modlitba je tedy takovou šancí, která člověku dovolí na chvíli opustit egoistické zaměření na sebe...
Zvláště je to důležité ve chvílích, kdy máme něčím rozbolavělé srdce, prožíváme nějaké problémy, které na nás doléhají a zdánlivě se nedokážeme ani modlit. Když v takové chvíli např. člověk začne odříkávat zdánlivě stereotypní růžencové „zdrávasky“, najednou ho ten proud unáší, a on na chvíli zapomíná na sebe a je otevřen netušeným způsobem Bohu.

 

To znamená, že i člověk žijící mimo zdi kláštera by vlastně mohl být člověk hluboce kontemplativní?
Dnešní člověk se bojí, či lépe řečeno nerozumí slovu kontemplace. Považuje to za něco vymykajícího se reálnému světu, za něco, co náleží jen k životu vybraných světců. Slovo kontemplace je od latinského contemplari, což znamená doslova „být v chrámu“. A být v chrámu znamená modlit se a přinášet oběť. Jedná se tedy o nasměrování života k Bohu. Já bych se nebál ani slova extáze – není to nějaký úlet, ale doslova to znamená „stát mimo sebe“, „vyjít ze sebe“. Neznamená to opustit tělo, ale vynaložit úsilí, které dokáže překonat moji lenost, moji nechuť. Přijdu do kostela, přijdu do tiché místnosti a řeknu: „Pane, strašně se mi nechtělo, ale vím, že je to důležité, proto jsem přišel.“ To je extáze! První křesťané užívali tato slova pro ty nejobyčejnější skutečnosti duchovního života.

 

 

Modlitba je reakce na tajemství, jako v sobě nosí svět.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay