Dvě stránky téže skutečnosti

Vydání: 2008/11 Chápe kněze nejlépe kněz?, 11.3.2008

Příloha: Perspektivy

Téma stvoření a evoluce přitahuje v poslední době pozornost, ale tak tomu bylo i dřív. Diskuse přitom nebyla vždy vedena s potřebnou věcností. Občas převládl ostrý tón, někdy zazněl i poplašný hlas. Příznivci evoluční teorie se obávali, že stoupenci víry ve stvoření chtějí nahradit vědecké poznání naivním biblicismem a „ohlupovat lid“. Přitom jde jen o to, vtáhnout do hry i otázku stvoření. Existují totiž témata obecně vnímaná jako „tabu“, jejichž nastolení vyvolává ostražitost.

Víru v absolutní bytost, v Pána a Stvořitele všech věcí, lze podle většinového mínění pěstovat jen v soukromí. Na veřejnosti se smí objevit jen výjimečně, pokud se zdá, že podporuje a stabilizuje kodex chování společnosti. Jenže, běda, ona se příčí obecně přijímanému empirickovědnímu materialistickému obrazu světa! Oč tedy vlastně jde, odhlédneme-li od zbytečné podrážděnosti a ideologických polemik?

Když přírodní vědy přepínají své síly
Teologie by si počínala nemístně, kdyby nepatřičně fušovala do díla přírodním vědám. Právě tak je nepřípustné, když se přírodní vědy ujímají světonázorového výkladu veškeré skutečnosti ve smyslu jakési philosophia universalis. Pak i ony překračují svou kompetenci. A to se děje, je--li duchovní a personální rozměr člověka redukován na materiální dění, je-li jeho svoboda vydávána za iluzorní doprovod fyzikálněchemických procesů v mozku a je-li z takových teorií vyvozována neexistence Stvořitele. Pak jde o metabasis eis allo genos, o nepřípustný přeskok na zcela odlišnou úroveň, totiž do metafyziky.
Je kuriózní, že právě vědy či spíše mnozí jejich reprezentanti, kteří jinak veškerou metafyziku vehementně odmítají a odkazují do oblasti mýtu čili tzv. velkých vyprávění, tímto způsobem přesto vstupují zadními vrátky na její území. V tu chvíli je jménem přírodních věd vznášen univerzálně se tvářící nárok, který jim z jejich podstaty nepřísluší.
Mají se tedy snad přírodovědci zdržet světonázorových a teologických diskusí a teologové mají na oplátku přírodovědným otázkám uhýbat z cesty? Nikoli, nemáme přece co činit s vzájemně se vylučujícími realitami. Mimochodem: pak bychom nemohli mluvit ani o Vtělení, o skutečném Božím vstupu do světa materiálních jevů. Tělesnost Boha, který se stal člověkem, by se pak neslučovala s jeho čirou duchovostí (šlo by o herezi zvanou doketismus). Rozhodující je při těch diskusích toto: židovsko-křesťanské učení o stvoření a evoluční teorii je nutno odlišovat, neboť obojí odpovídá na zcela odlišné otázky. Současně je třeba mít na paměti, že nelze stavět jedno proti druhému. Že evoluce i stvoření jsou pojmenováním dvou aspektů jedné a téže skutečnosti: materiálního, ale v jistém smyslu i tělesně-duchového světa, který se rozvíjí podle svých vnitřních zákonitostí, ale zároveň je takto Stvořitelem zamýšlen a chtěn.
Zprostředkovat obě tyto vzájemně se doplňující dimenze, přírodovědu a víru, by mělo být jedním z podstatných úkolů školy. Ideologické zúžení školního vzdělání v zemích, kde vládl materialistický marxismus, oloupilo antropologii o její vlastní hloubku, ponechalo bez odpovědi tázání se po bytí, po smyslu, nebo je přinejmenším dosti zatemnilo. Tím vzniklo deprimující prázdno se závažnými následky.

Škola má umožnit superdisciplinární pohled
Jde totiž o celek. Zejména děti a mladiství se docela normálně ptají s osvěživou nepředpojatostí právě na tento celek – a nespokojují se s jednostrannými či ukvapenými odpověďmi. Není možné zhostit se toho celku nějakou vyčerpávající odpovědí, aby už na žádné další otázky nezbylo. Výklad, který se snaží obsáhnout skutečnost v každém ohledu, však překračuje hranice jednotlivých vědních disciplín (a vyučovacích předmětů) a právě škola by jej neměla zanedbávat. Jen tak budeme právi celostní povaze člověka a všem jeho velkým otázkám, které klade jeho rozum, jehož horizontu by se nemělo z žádné strany ukládat omezení. Neboť skutečnost je vždycky víc než to, co lze zrovna teď špendlíčkem vyhrabat.
O tom, jak chápat vztah přírodních věd a křesťanské víry, vedou-li empirické skutečnosti k otázkám, jež nelze metodami přírodních věd zodpovědět, a které je tedy přesahují, o tom se píše v Katechismu katolické církve. Vědecké objevy, které mimořádně obohatily naše vědomosti o přírodě, „nás tím více vybízejí k obdivu velikosti Stvořitele, k tomu, abychom mu děkovali za všechna jeho díla a za nadání a moudrost, kterou dal vědcům a badatelům (...). Velký zájem, který tato bádání vzbuzují, je silně podněcován otázkou jiného řádu, která přesahuje vlastní pole přírodních věd. Nejde jen o to, vědět, kdy a jak hmotně vznikl vesmír, ani kdy se objevil člověk, jako spíše objevit, jaký je smysl takového původu: je-li ovládán čirou náhodou, slepým osudem, bezejmennou nutností, anebo přesažnou Bytostí, rozumnou a dobrou, která se nazývá Bůh,“ (KKC, 283, 284).
Jde právě o otázky po smyslu, původu a cíli všeho, co jest. Též o původu zla ve světě, o možnosti vymanit se z jeho moci, o podstatě člověka jakožto obrazu a podobenství Božího – a posléze o samu otázku po Bohu.

Svatý stolec inspiruje
Znamenité podněty i východiska nabídla konference na téma Stvoření a evoluce v roce 2006 v Castel Gandolfu, kam pozval Benedikt XVI. významné přírodovědce, filozofy a teology. Naznačila směr, jímž by se mohlo ubírat pregraduální i postgraduální vzdělávání učitelů i budování skutečně informované náboženské pedagogiky jako navazující a zprostředkující vědy. Lze si představit školní projekty, které by spojovaly přesažná témata výuky biologie a fyziky s výukou náboženství. Ta by pak měla možnost – při zachovávání vlastních postupů – nahlížet přes hranice vymezující předmětné oblasti speciálních věd, a tím překonávat předpojatosti, nedorozumění i případné nevraživosti.
Je možné vědecky zkoumat a popisovat vesmír s jeho galaxiemi, ale také se pohledem na nebesa vystavit úžasu nad skutečností stvoření. Stejný úžas se zmocňuje biologa, který právě zkoumá mikroorganismus s jeho vysoce komplikovanou látkovou výměnou a pozoruhodným pohybovým aparátem. Redukce skutečnosti, makrokosmické i mikrokosmické, na náhodně vzniklý svět klade více otázek, než je věda schopna zodpovědět. Ani člověka nelze redukovat na biologické procesy, neboť sám je zázrakem, který vložil do úst žalmistových slova chvály: „Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky...,“ (Ž 139,14).
Walter Mixa
Autor je sídelním biskupem v Augsburgu. Veřejně se angažuje v politických diskusích, např. v obhajobě rodiny a žen v domácnosti, které se věnují svým dětem, za což občas sklízí nevlídné reakce liberálů a levice. Převzato z německého týdeníku Die Tagespost (20. 11. 2007). Přeložil pp. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay