Dvacet pět Štědrých večerů u postižených dětí

Vydání: 2006/51 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2006, Autor: Václav Štaud

Sestru Václavu neopouští úsměv ani optimismus, ať jedná se žáky, učiteli, sestrami, úřady, nebo v automobilu míří tam, kde ji někdo potřebuje. Celý život věnovala Bohu a dětem. Radost, plynoucí z tohoto poslání, vyzařuje z každého jejího slova a gesta. I když ne vždy byla její cesta úplně snadná.

O svém životě hovoříte jako o dokonale naplněném. Proč?

Když se mě někdo zeptal, čím bych chtěla být, již jako dítě jsem říkala, že půjdu do kláštera. Reakce byla vždy dvojí: pousmání a vysvětlení, že do klášterů nelze vstoupit, že je to zakázané. I když jsem to plně nedovedla pochopit, přidávala jsem při večerní modlitbě ještě jeden Otčenáš a Zdrávas, který zahrnoval tři prosby: za zemřelého dědečka, za tatínka mojí kamarádky, aby se polepšil (protože se často opíjel) a zejména prosbu, abych se mohla stát řeholnicí.

Bůh vytrvalé modlitby slyší...
Jen tak se moje tužba mohla stát skutečností. Stalo se to během uvolněné politické situace v závěru šedesátých let, kdy režim na krátkou dobu – jen něco přes dva roky – umožnil otevřít brány klášterů. Rozhodla jsem se pro cyrilometodějskou kongregaci. Tam mě přitahovaly hlavně postavy našich národních světců – svatých Cyrila a Metoděje – pro jejich obrovské dílo našim národům, a potom služba sester, které pracovaly s mentálně postiženými dětmi.

A když pak znovu přišel zákaz?
V roce 1969 nás vstoupilo do prvního noviciátu sedm. Další, které přišly později, musely zase hábit vysvléci, přerušit styk se sestrami, žít odděleně. Začalo platit nařízení ministerstva kultury, které nařídilo zpětně k l. únoru 1971 zákaz přijímání řeholního dorostu. Od této doby byli kandidáti ve všech řádech a kongregacích přijímáni tajně. Tehdejší vedení našeho ústavu bedlivě sledovalo, zda s námi někdo nechodí do kaple, ke společnému jídlu apod. Pro nás bylo ale důležité, že jsme s některými našimi tajnými sestrami mohly pracovat na stejných pracovištích. Služba u mentálně postižených dětí totiž není zaměstnáním, ale povoláním, ve kterém nic nemohu předstírat.

Dozor asi nebyl příjemný...
Ještě horší byla různá přicházející nařízení, protože na Velehrad byl upínán ostřejší pohled vzhledem k jeho významu největšího poutního místa Moravy. Začátkem roku 1974 od nás musel odejít náš kněz P. ThDr. Reginal Dacík OP. Dětem byla zakázána účast na všech bohoslužbách jak v naší kapli, tak také ve velehradské bazilice. Ty, které byly zvyklé přistupovat ke svátostem, to nesly jako velkou křivdu. Časem se však „našla řešení“, jak tyto věci obcházet. Sestry se nebály pro Boží věci riskovat.

Je prožívání Vánoc s postiženými dětmi jiné než v rodinách?
Vánoce v ústavu jsou stěžejním bodem celého roku, tak asi jako pro všechny děti na světě. Předzvěstí je svátek svatého Mikuláše. Ten den byl vždy očekáván s bázní a chvěním, protože Mikuláš měl zlatočernou knihu, nadepsanou „Dobré a zlé skutky“, a o všech výtečnících tam byla nějaká zmínka. Ale i do tohoto dětského svátku zasáhla v osmdesátých letech necitlivá ruka a svatý Mikuláš byl přinucen i se svým doprovodem nás na dlouhá léta opustit. Jeho místo zaujal děda Mráz.

Jaký to mělo úspěch?
Podle hlasu a bot děti poznaly, že je to pan údržbář. Zklamání bylo veliké. Zlobivci neslibovali polepšení, ani neprojevovali tu nejmenší zkroušenost, protože Děda pro ně nebyl žádnou autoritou. Večer, když skončila odpolední směna a nikdo nebyl v dosahu, jsem vzala na sebe čertovský převlek, abych zachránila alespoň něco. Dopadlo to nečekaně. Darebáci, kteří se měli nejvíc bát, mne oslovovali „pane čerte“ a věšeli se mi od radosti kolem krku. Tak jsem se zavřela do výtahu a sjela do horoucích pekel. Ráno děti vše barvitě každému vyprávěly.

Pojďme ale k oslavě Vánoc...
V závěru prosince odjížděla asi polovina dětí domů. Těm zbylým, které nikoho neměly, nebo jejich sociální zázemí doma bylo naprosto nepřijatelné, jsme se pak mohly věnovat intenzivněji. Den před Štědrým dnem jsem zamkla denní místnost, aby se mohlo vše připravit na příchod Ježíška. Děti se průběžně dívaly klíčovou dírkou, jestli náhodou již nepřišel. Proto bylo dobré i ji utěsnit. Musely jsme zabalit dárky, jež jsme sháněly a schovávaly dávno před Vánocemi, připevnit na ně číslo, kterým naše nevzdělané děti vizuálně poznaly, že je to právě pro ně. Bylo třeba vyzdobit místnost i vánoční strom. A postavit velký betlém. Byly doby, kdy i ten byl pro vedení ústavu trnem v oku, ale nikdo se neodvážil nám ho vzít. Příprava trvala dlouho, mnohdy jsem šla spát až hluboko po půlnoci. Ale radost, kterou všechno to úsilí přineslo, stála za to.

Jaký byl vlastní Štědrý den?
To jsme sloužily jen my, sestry, protože civilní pracovnice měly téměř všechny svoje rodiny; mnohé dojížděly do práce z okolí. Po postním obědě začalo netrpělivé očekávání. Večeřeli jsme na všech odděleních dříve než obvykle, aby bylo víc času těšit se ze Štědrého večera. Potom u rozžatého stromečku následoval z celého srdce upřímný (i když falešný!) desetihlasý zpěv koledy Narodil se Kristus Pán. Pomodlili jsme se také za všechny, kdo odjeli domů, i za ty, kteří nás ten rok opustili navždy. Podali jsme si navzájem ruce s přáním požehnaných svátků a postupně rozdali dárky. Když se s nimi každý dost potěšil, šlo se na koledu na jiná oddělení, abychom i tam všem popřáli a podívali se, jak štědrý byl Ježíšek u nich. Ten den se šlo spát hodně pozdě. Na půlnoční mši sv. s námi ale nikdo jít nemohl, tedy až do změn po roce 1989.

Asi by nebyly Vánoce bez dárků?
Všechny děti mají rády dárky. Postižené děti nejsou výjimkou. Je tam rozdíl jen v tom, že jejich dárky nemusejí být zvlášť drahé a už vůbec ne ty, co jsou právě nejvíce „v kurzu“. Děti milují hračky, obrázkové knihy, jednoduché hry a různé „cetky“. Oblečení pro ně ale největším zdrojem radosti není. Chlapci mají rádi i různá nářadí, ale jednou jsme s takovým dárkem dopadli špatně. Plastové hračky ještě neexistovaly, dětské nářadí bylo tvary i funkcí podobné opravdovému. Při večerním koledování jsem s dětmi zašla na chvíli na oddělení chlapců. Zazníval odtud nezvyklý hluk a hned mi bylo jasné proč. Před dveřmi ležela hromádka třísek a vedle zámku se po úderech kladívka a dlátka zvětšovala velká díra. Jejím autorem byl obdarovaný Svaťa, který na mou otázku, co to dělá, odpověděl: „Sestřička říkala, že nedoléhají dveře, tak je spravuju.“ Nedoléhaly potom celé svátky.

To jistě nebylo poprvé ani naposledy!
Mezi „nebezpečné“ hračky tenkrát patřila těžko dostupná elektronika. Náš původem řecký svěřenec Sterios velmi toužil po kazetovém magnetofonu. Po delším shánění se mi ho podařilo koupit. Dodnes ho vidím před sebou, i s jeho nádhernými oranžovými klapkami. Radost z vytouženého dárku byla ohromná, ale ještě týž večer za mnou chlapec přišel, že magnetofon nefunguje. Uvnitř prý je přetržené nějaké lanko. Když jsem viděla ty dříve tak krásné klapky uvolněné, bylo mi vše jasné. Záruční list jsem mohla rovnou vyhodit do koše.

Ale hovořila jste o věcech nenáročných.
I použité a obyčejné věci udělají mnoho radosti. Několik měsíců před Vánocemi k nám nastoupila jedenáctiletá Anička. Byla velmi vyplašená, roztěkaná, všeho kolem se bála. Z domova byla odňata soudem. Vánoce u nás byly pro ni nejkrásnější v životě. Stále opakovala: „To všechno je moje?“ Nebyly tam žádné nádherné věci – šaty a svetr byly sice hezké, ale již obnošené, neboť nám je někdo daroval, že jsou mu malé. Nejkrásnější byl stříbrný prstýnek a řetízek z bižuterie. Anička si dodnes všechno pamatuje, i když je to již 25 let.

Dostávaly jste také vy dárky od „svých“ dětí?
Ano. Nebyly to ale dárky koupené v obchodě a krásně zabalené do vánočního papíru. Živě si vzpomínám na tři z nich. Již zmiňovaný Svaťa mi pravidelně před Štědrým dnem nosíval společný dárek pro všechny sestry. Dojemné bylo, že na tom pracoval celý rok. Jednalo se o použité pohlednice, obšité velikými barevnými stehy. Darovat dál jsem je nemohla, takže po letech jsem z nich měla docela pěknou sbírku. Další dárek nosila Mařenka, která pomáhala v kuchyni umývat nádobí. V nestřeženém okamžiku tam ze skříňky „zcizila“ obyčejná toaletní mýdla, dala je do sáčku od cukru a převázala provázkem. Po Vánocích jsem vždy šla mýdla vrátit, aby v kuchyni nechyběla. Od Soničky býval dárek umělecký. Na papír nakreslila vánoční strom s mnoha svíčkami a ozdobami, pod ním ležela hromada překřížených čtverečků – dárků. V pravém dolním rohu byla namalovaná veliká dvojka s křížkem (moje řádová značka), abych pochopila, že to je dárek jen pro mne. Byly to jedny z nejhezčích dárků v mém životě.

Jaké bylo vaše loučení s velehradským ústavem?
S dětmi jsem prožila Vánoce pětadvacetkrát. Všechny byly krásné, podle toho, jak jsme svá srdce připravili na příchod Spasitele. Nebylo mi právě lehko, když jsem po takové době končila svou práci s nimi a opouštěla je pro nově vzniklé povinnosti. Jsem Pánu Bohu za toto období nesmírně vděčná. Že jsem mohla dětem pomáhat nést životní kříž a učit se od nich hluboké důvěře, bezmezné víře a trpělivosti při snášení utrpení.

Vracíte se mezi ně?
Naše přátelství neskončilo, často se při různých příležitostech vídáváme. V Brně, na Velehradě či na týdenním letním táboře. Zcela neplánovaně odešla v tutéž dobu se mnou do Brna malá Hanička. Poté, co se vypracovala do role prvňáčka, nastoupila v brněnském odborném ústavu na Kociánce. Protože neměla rodinné zázemí, snažily jsme se jí v Brně se sestrami rodinu nahradit. Již léta se tak každý týden od pátku do pondělí rozšiřuje naše komunita o jednu členku. Přestože je Hanička trvale upoutána na invalidní vozík, je moc šikovná a snaží se být soběstačná. Má citlivé srdce a vnímá bolest těch, kteří mají ještě větší postižení než ona sama. Snaží se jim, co je v jejích silách, pomáhat. O prázdninách a svátcích se zase ráda vrací mezi své bývalé kamarádky na Velehrad. Těší mě, že zůstává věrná cestě k Bohu – minulý rok přijala svátost biřmování. Život s ní nám přináší mnoho radosti.

Vaše kongregace je i zřizovatelkou škol...
Jako první vznikla v roce 1992 Cyrilometodějská církevní základní škola a o čtyři roky později Cyrilometodějské gymnázium a Střední odborná škola pedagogická. Obě sídlí v brněnské Masarykově čtvrti, v budovách postavených v letech 1924 a 1933. Roku 1992 nám byly objekty v restituci vráceny. Každá škola má vlastního ředitele, který plně zodpovídá za chod školy. Mezi jeho kompetence patří i výběr pedagogického sboru, aby byl naplněn záměr vzdělávat a vychovávat v křesťanském duchu. S vedením i se všemi pracovníky máme velmi dobré vztahy, bez toho by každodenní chod škol ani nebyl myslitelný. Na obou působí naše sestry jako třídní učitelky, vychovatelky a ekonomky.

A Vánoce vašich žáků?
Svátky prožívají ve svých rodinách a také my, sestry, využíváme prázdnin, aby naše cyrilometodějská komunita mohla být více než jindy spolu. Žáci se ale na příchod Pána Ježíše po celý advent připravují. Téměř ve všech třídách jsou adventní věnce, rozžaté při ranní modlitbě. Vrcholem je vánoční akademie, k velké potěše zejména rodičů menších dětí. Občas nastává překvapení nic netušících studentů, když vystoupí i pedagogický sbor. V jeho řadách – a to nás také velmi těší – již působí několik našich bývalých studentek.

Je služba mládeži 21. století pro sestry náročná?
Mezi sestrami a studenty není příliš velký věkový rozdíl, což přispívá k bezprostředním vztahům, založeným na víře, lásce a úctě k sobě navzájem. Mnohdy studenti svěří sestrám více než svým rodičům. K vzájemné komunikaci pomáhají také moderní elektronické prostředky. Sestry je v souvislosti se svým zaměstnáním musejí dobře ovládat. Přitom jsou ale bdělé, aby počítače nebo mobily nakonec neovládly je.



S. M. Václava Dudová se narodila v roce 1947 v Pravoníně. Mládí prožila v Praze, kde absolvovala gymnázium. V roce 1969 nastoupila do noviciátu Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Zde sloužila mentálně postiženým dětem až do roku 1994. Provinční představenou nově vzniklé české provincie Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje byla poprvé zvolena roku 1993, v Brně působí od roku 1994. Letos v létě byla zvolena také předsedkyní Konference vyšších představených ženských řeholí v ČR.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay