Důsledky nedůslednosti ve víře

Vydání: 2015/22 Noc kostelů s Janem Husem, 26.5.2015, Autor: Jiří Klimeš

Příloha: Perspektivy 22

Evropa se nachází ve vražedné, ale nikoli beznadějné krizi
 
Co mají společného evropští bojovníci tzv. Islámského státu a Lékaři bez hranic? Dnešní člověk touží po zážitcích, které mohou mít různé předznamenání. Zásadní je však objevit autentickou náboženskou zkušenost, k níž patří i sebezápor.
 
Adrenalinové sporty jsou v naší době čím dál populárnější. Touha po intenzivních zážitcích proniká i do sféry náboženství. Ilustrační snímek ČTK
 
V časopisu Respekt 2/2015 vyšel nenápadný sloupek MUDr. Jana Trachty s názvem Za hranicí všedních dnů o zkušenostech lékaře bez hranic s mladými evropskými bojovníky Islámského státu. Zabývá se v něm aktuální otázkou, proč se k bojovníkům IS přidává překvapivé množství mladých Evropanů, často z dobře situovaných rodin. Autor dochází k závěru, že jejich motivace je podobná motivaci humanitárních pracovníků: „Zoufalých mladíků a slečen kolem dvacítky, jejichž rodiče jim nedovedou na otázku, proč jsme na světě, nijak rozumně odpovědět, bylo a je mnoho. Dospělí mlčí a umravňují, zatímco mladí muži potřebují rozlet: …kokain na večírku, adrenalinový zájezd do Sýrie… anebo humanitární mise! Tohle nás humanitární pracovníky v jádru spojuje s mladými islámskými radikály.“ Podle Trachty je to tedy touha být součástí něčeho, co přesahuje naše únavné rutinní životy, co dává jasné odpovědi na to, jak žít tady a teď. „Bojujeme při tom za velkou myšlenku a dobrou věc, jenom ji každý chápeme jinak…“ dodává. Tento postřeh otevírá řadu perspektiv, ze kterých můžeme uvažovat o motivaci evropské mládeže k tomu, co je pro evropskou společnost 21. století šokující: k brutálnímu válčení v řadách muslimských fundamentalistů.
 
Touha po zážitcích
 
První perspektiva je psychologická, kterou uvozuje zmínka o „adrenalinovém zájezdu do Sýrie“, což evokuje populární adrenalinové sporty a firmy, které svým klientům nabízejí neobvyklé a silné zážitky. V současnosti je ale pojem zážitku skloňován nejen v oblasti volnočasových aktivit, ale také mezi psychology. Ti mluví o tzv. „krizi prožívání“, jejímž projevem je touha po zážitcích, důraz na prožívání jednotlivce. Prožívání jako průnik jedince a světa je děj zahrnující vnější svět, stav těla a mysli. Je to citově zabarvené zakoušení aktuálního, často dramatického životního okamžiku. Tyto prožitky jsou základními obsahy lidské psychiky.
 
Míru potřeby a intenzity prožívání či zážitků má ale každý člověk jinou. Psychologové dokonce vypracovali test, tzv. „sensation seeking scale“, jehož pomocí se určuje individuální potřeba prožitků, a tato potřeba je považována za poměrně stálou charakteristiku jednotlivce. Někomu k jejímu uspokojení stačí práce, jiný potřebuje intenzivní sociální vztahy či pobyt v přírodě apod. Další, jejichž potřeba prožitku je větší, se pak uchylují k tzv. adrenalinovým sportům nebo k látkám měnícím vědomí (alkohol, psychotropní látky…). Společné mají jedno: potřebu prožívání, která, není-li naplňovaná, vede k frustraci.
 
Nekončící spirála
 
Podstatné je, že tuto potřebu naplňuje především prožitek autentický, vycházející ze skutečné, přirozené životní reality. A jestliže platí, že každý člověk potřebuje naplnit určitou hladinu prožitků, aby nebyla narušena jeho biopsychosociální rovnováha, je zřejmé, že dnešní civilizovaná společnost nám sice na jedné straně vytvořila prostor bezpečí, relativního blahobytu a kvalitní lékařské péče, ovšem na druhé straně jsme přišli o celou řadu autentických prožitků. Vzniká tak frustrace, kterou se společnost i jednotlivci snaží různými způsoby řešit – ať gurmánskými zážitky, adrenalinovými sporty, nebo i jen sledováním jiných, kteří se autentickým prožitkům snaží co nejvíc přiblížit (např. reality show). Protože to ale nejsou prožitky autentické, vzniká potřeba je opakovat a zvyšovat jejich intenzitu. Jedná se tak o jakousi nekončící (a neuspokojující) spirálu.
 
Podobné naředění životního stylu můžeme vidět také z perspektivy religionistické. Tady můžeme vybrat téma přechodových rituálů, které dříve provázely jedince zlomovými okamžiky jeho života. Například přechod z dětství do dospělosti měl v tradičních společenstvích vždy charakter zkoušky a předělu. Ať už to byl skok ze skály na liáně (inspirace dnešního bungee jumpingu), ulovení dravce, nebo převzetí hmotné a duchovní zodpovědnosti za rodinu, vždy zde byl přítomen prvek reálného nebezpečí a reálného selhání, který vyžadoval odvahu a rozhodnost. Kdy se ale dnes vlastně chlapec stává mužem? Dosažením plnoletosti? Prvním pohlavním stykem? Svatbou? Zplozením dítěte? Všechny tyto „mezníky“ jsou dnes velmi relativní: po dosažení plnoletosti často zůstávají mladíci bydlet u svých rodičů, první sexuální zkušenosti přicházejí zhusta nahodile, po svatbě se životní styl nemění, protože se děti odkládají ve prospěch kariéry nebo společných zážitků (považují-li vůbec partneři svatbu za důležitou).
 
Rodinovat se
 
Tím se dostáváme k perspektivě sociologické. Z té můžeme pozorovat rozpad přirozených společenství, která dříve poskytovala „teplo komunity“. Dnes však důraz na práva jednotlivce a osobní autonomii vedou k nechuti podřizovat se normám a nárokům tradičních společenství typu vesnické pospolitosti, farního sboru, řemeslnického cechu apod. Týká se to i rodinných jednotek, kdy se kvůli migraci za prací či partnery rozvolňují rodinné vztahy a dřívější samozřejmé povinnosti (přinášející autentické prožitky) se delegují na instituce. Dochovat staré rodiče až k jejich smrti doma je dnes už jev spíše výjimečný a sloveso „rodinovat se“ používají pouze starší lidé na venkově.
 
Ale i vesnické komunity ztrácejí na funkčnosti a podobně je tomu také s městskými společenstvími, kde jsou jednotlivci a páry už zcela atomizovaní a po dřívějším systému např. cechů už není ani památky. Také v tomto případě vzniká frustrace, která je ovšem řešena tak, aby zůstala zachována osobní práva a svoboda. Nedávno to dobře vystihly plakáty v Praze lákající na atletický šampionát, které hlásaly, že i fanoušek je členem týmu, tedy komunity. Tyto snahy o znovunastolení společenství mají jedno společné: nezávaznost a možnost si tato společenství vybírat či libovolně měnit.
 
Prožitek v církvi
 
V Evropě, která je založena na židovsko-křesťanské kultuře, nemůžeme zapomenout na perspektivu náboženskou, či chcete-li církevní. A z této perspektivy vše nasvědčuje tomu, že dění v církvích je odrazem dění ve společnosti. Když navštívíme křesťanské nakladatelství v oddělení spirituality, najdeme tituly jako Kniha radosti, Kniha štěstí, Schody do ráje, Uzdravení rodových kořenů, Pracovat i žít, Ohlížej se zvesela, Uzdravení skrze víru atp. Je zde zřejmé soustředění na jednotlivce, na jeho pocity, štěstí a prožívání. Různé typy liturgické obnovy, hudebních mší, meditací apod. se snaží vyjít vstříc poptávce po uspokojení emočních (zážitkových) či spirituálních potřeb. Víra se tak často zaměňuje za prožívání. Jedna studentka to vyjádřila jednoznačně: „Když nic necítím, tak nevěřím.“
 
A skutečně i v církevním životě je zvyšující se důraz na prožitek spojen s rostoucím významem spirituality. Paradoxně však klesají nároky, které náboženské společnosti na své členy kladou jak v oblasti bohoslužebné (není třeba se tak často a formálně modlit, pravidelně navštěvovat bohoslužby, podstatný je stav srdce), tak morální (neočekávají se desátky či sexuální zdrženlivost). Tím ubývají nábožensky autentické prožitky a spiritualita se přizpůsobuje společnosti. To je vidět i na přechodových rituálech v církevní praxi, jako jsou předkřestní či předsvatební přípravy, biřmování nebo konfirmace. Zde jde často o to, aby celý proces byl přístupný a „zážitkově“ zajímavý, pokud možno bez velkých nároků – aby případní zájemci nebyli odrazeni.
 
Vyklizení pole
 
Obdobně se duch doby odráží v roli místní církve jako komunity, kdy význam konkrétního náboženského společenství klesá. Mnozí se k němu staví pragmaticky, zdůrazňují, že jsou rádi, že stihnou nedělní bohoslužby, a jinak se života obce neúčastní. To ovšem potřebu autentického společenství neuspokojí (ta je nutně svázána s jistou mírou povinnosti a zodpovědnosti), tu proto uspokojují v jiných skupinách podle svého vkusu, jako jsou různé zájmové sekulární aktivity, popř. kvartální setkávání stejně duchovně naladěných. A v podobném duchu bychom mohli pokračovat.
 
Jak nám tyto pohledy můžou pomoci najít odpověď na otázku po motivaci mladých Evropanů, která je vede do řad bojovníků IS? Nápovědu můžeme najít v článku Fareeda Zakarii se stejným tématem v Respektu 9/2015: „Důležitější než samotná ideologie teroristů z Blízkého východu je to, proč jí propadli.“ Cituje v něm Sheri Bermanovou, která, když se zamýšlí nad úspěchy militantního islámu, říká: „Ideologie uspěje, když nahradí jiný soubor idejí, jež selhaly.“ Chceme tedy snad říci, že v současné sekularizované Evropě je to islám, který nahrazuje hledajícím mladým lidem židovsko-křesťanský soubor idejí, které zklamaly? Tváří v tvář rozvoji křesťanství v zemích tzv. třetího světa, růstu menších křesťanských denominací či nové židovské ortodoxie anebo vitalitě státu Izrael to říci nemůžeme. Vždyť v těchto pozitivních příkladech je právě tisíciletá tradice židovsko-křesťanského náboženství a kultury, která je zdrojem jejich vitality.
 
Výzva k opravdovosti
 
Domnívám se, že původní židovsko-křesťanské základy naší civilizace jsou v pořádku a vysvětlení je jinde. Vina také neleží jen na sekularizované (bezbožné) společnosti, která poté, co odvrhla náboženství, se vnitřně vyprázdnila. Chtěl jsem stručně ukázat, že vývoj euroamerické civilizace ve svém soustředění na člověka a na jeho potřeby s sebou strhl i církve a náboženské společnosti. Že důraz na svobodu jednotlivce člověka osvobodil nejen od náboženských povinností, ale i od něj samého. Zůstal zde tedy jedinec s mnoha právy a svobodami, ale také bez pevných vazeb, které by jej naplňovaly. Nechme psychologii, religionistiku i sociologii hledat cestu ze situace, kdy „touha být součástí něčeho, co přesahuje naše únavné rutinní životy, co dává jasné odpovědi na to, jak žít tady a teď…“ spojuje vraždící radikály a léčící lékaře.
 
Náboženská perspektiva totiž přináší možné funkční odpovědi. Na základě vylíčené inflace prožitků, spirituality a svobodomyslného uspokojování různých potřeb je zřejmé, že tyto odpovědi musí být autentické. Tedy skutečné, vycházející z reality lidského života před Bohem. Musejí být autentické z Boží perspektivy, která je sice náročná, ale má tu výhodu, že v sobě zahrnuje nejen náš život, nýbrž i narození a budoucnost. Rabi Zusja před smrtí řekl: „Až předstoupím před nebeský soud, nezeptají se mě, proč jsem nebyl Abrahamem, Jákobem nebo Mojžíšem, zeptají se mě, proč jsem nebyl Zusjou…“ Jeho výrok můžeme parafrázovat tak, že až předstoupíme jako Evropané před nebeský soud, nezeptají se nás, proč jsme toho víc neprožili, nýbrž proč jsme nebyli autentickými katolíky, protestanty či Židy.
 
Autor je postgraduálním studentem teologie na CMTF UP.
 
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay