Důležité jsou knihy, které dostanou jeden dva hlasy

Vydání: 2012/9 Dominik Duka sloužil "kardinálskou primici", 29.2.2012, Autor: Aleš Palán

Osm ročníků ankety Lidových novin o Knihu roku organizovala publicistka a redaktorka DANIELA IWASHITA. Loni tuto spolupráci ukončila, aby se mohla intenzivněji věnovat redigování knih. Řídí mimo jiné edici Korespondence Jakuba Demla. Hovoříme s ní o anketě i o Demlových dopisech, které se v soutěži LN také rozhodně neztratily.

Co pro autora, který v Knize roku Lidových novin uspěje, umístění v anketě znamená?

Na to mi v roce 2004 odpověděl Jan Balabán, když vyhrál jeho povídkový cyklus Možná že odcházíme. Řekl, že si ankety váží, protože za každou literární cenou stojí nějaká porota, ale v anketě LN hlasují konkrétní lidi každý za sebe, je to otevřené. Právě tento osobní ohlas je důležitý i pro čtenáře. Například na Balabánovu povídkovou knihu Prázdniny upozornili v anketě v roce 1998 Jaroslav Erik Frič a Miroslav Zelinský. To lze vnímat buď tak, že tahle kniha dostala jen dva hlasy, anebo že mi dva lidi, kterým věřím, doporučují stejnou knihu. Dnes se k Prázdninám vracím stejně ráda jako k Možná že odcházíme. Ale vyhrála jen ta druhá.

Jana Balabána napoprvé veřejnost ještě neznala. Díky za ty dva prozíravé hlasy.

V anketě jsou nejzajímavější právě knihy, které dostanou jen jeden nebo dva hlasy. Mnohé si pak zaslouženou pozornost získají až později. Dneska je produkce knih bezbřehá a za reklamu nikdo osobně neručí. Kvantitativní měřítka zkreslují. Potřebujeme doporučení lidí, kterým věříme. O knihách se dozvíme mnohem víc, když čteme anketní odpovědi, než když jen počítáme hlasy. A také pro autory je třeba jediný zdůvodněný hlas satisfakcí.

Což mohu potvrdit.

I historicky vypovídají jednotlivé odpovědi víc než výsledky. Když listujete starými Lidovkami z 30. let, spíš než vítězné knihy vás zaujme, kdo reagoval na první vydání Célinovy Cesty do hlubin noci. Ohledně vítězů má anketa své nepochopitelné rozmary. Například nikdy nevyhrála jediná kniha Ludvíka Vaculíka. Přesto jednou budou historici v anketě hledat, koho jako respondent jmenoval právě Ludvík Vaculík.

Jaký smysl má tedy ta soutěž?

Lidi ze všeho nejdřív zajímá, kdo vyhrál, i když v literatuře soutěžit nelze. Kniha roku však není soutěž, je to hra – a na té je nejzajímavější průběh. Loni třeba zvítězil Pražský hřbitov Umberta Eca – o jediný hlas před Shakespearovým Dílem. Ani Eco, ani Shakespeare titul Kniha roku nepotřebují. V průběhu posledních dvaceti let však anketa poukázala na určité orientační body. Například v roce 1992 na deníky Jana Zábrany Celý život, v roce 2006 na Magorovy dopisy a předloni, po smrti Jana Balabána, na jeho román Zeptej se táty. Autoři do nich bez výjimky vložili obrovskou životní zkušenost, psali je s krajním nasazením, vyvolali silnou čtenářskou odezvu. Anketě dávají smysl podobné knihy – a ne ona jim.

Uspěla i Putnova kniha o Václavu Havlovi. Kdyby Havel zemřel o pár týdnů dřív, mohla tato kniha Eca porazit. I tyhle věci přece hrají roli.

Ano, anketa se odehrává v novinách a je časová. Umožňuje lidem se k něčemu přihlásit. Někdy to nejsou jen knihy, často jsou to lidi a jejich hodnoty. To lze obvykle vyčíst z připojených komentářů. Pokud se ale ptáme na nadčasový smysl ankety, je to asi poděkování za knihy jejich tvůrcům – protože mnozí spisovatelé, překladatelé, redaktoři, nakladatelé pracují s velkou láskou a to poděkování si zaslouží.

Velmi často v anketě uspěje beletrie. Proč nevítězí jiné literární žánry?

To je dáno složením respondentů – mezi nimi jsou zejména literární kritici, spisovatelé, překladatelé, tedy lidi, kteří beletrii čtou. Dopis, který respondentům LN posílají, nicméně vybízí, aby vybírali z knih všech žánrů.

Řada autorů říká, že svůj případný úspěch v anketě LN staví výše než úspěch v jiných literárních „závodech“ a cenách. Čím si anketa LN tuto pozici získala?

Hlavní asi je, že se o knihách v anketě vyslovují lidé, kteří je četli. K prestiži ankety přispívá tradice – první ročník proběhl v roce 1928 – a kontinuita, protože jádro respondentů posledních dvacet let trvá a jen pozvolna se obměňuje. Sejde se kolem dvou set hlasujících – tolik nemá porota žádné soutěže. Obvykle k anketě přistupují s velkou vážností. Hlasování je otevřené: nemůžeme nikomu bránit, aby hlasoval pro knihy svých kamarádů, ale je to vidět. Když někdo jmenuje knihu, na které pracoval, do hlasování to organizátoři nezapočítají. Také nejsou předem dány nominace, takže lze těžko taktizovat. Jistě: může třeba vyhrát kniha jen s osmi hlasy. Ale vybírá se z celé roční produkce, třeba z 16 tisíc titulů, a pravděpodobnost, že se na jedné knize shodnou jen dva lidi, je mizivá. Dva hlasy pro jednu knihu už je tedy výhra, tři hlasy matematicky skoro zázrak.

V předminulé anketě LN jsem hlasoval pro Korespondenci Jakuba Demla, kterou v Dauphinu edičně připravujete. Letos mi už přišlo hloupé hlasovat podruhé pro další svazek této řady. Budu mít možnost hlasovat třeba za rok pro další svazek Demlovy korespondence?

Doufám, že ano. Letos vyjde rozsáhlá korespondence Jakuba Demla s Františkem Bílkem. Edičně ji připravila Iva Mrázková. Také další svazky dávají dohromady absolventi a studenti bohemistiky na FF UK. To oni po korespondencích pátrají v archivech, přepisují je, upravují, hledají souvislosti, vytvářejí poznámky. Mojí úlohou je edici koordinovat a knihy redigovat. Přitom navazujeme na práci, kterou začali už v 70. letech pořadatelé samizdatového Díla Jakuba Demla Bedřich Fučík a Vladimír Binar. Jenže tehdy měli velmi omezený přístup k archivům. A jak řekl Vladimír Binar, pořádat Demlovu korespondenci je jako přelévat oceán sítkem.

Jak to začalo?

Můj sen byl, aby vyšlo Demlovo dílo ve Fučíkově a Binarově uspořádání a do něj ty dopisy patří, měla to být příprava k poslednímu svazku. Také jsem se v Tasově seznamovala s pamětníky a zjišťovala, že mnoho krásných dopisů je rozptýleno mezi lidmi, a když je dnes neopíšeme, možná se ztratí. Rozhodující impulz pak dali studenti bohemistiky na FF UK. Když jsem tam vyučovala volitelný seminář, neprobádaná korespondence studenty lákala jako dobrodružství, stejně jako to, že pokud zpracují její edice jako diplomové a seminární práce, udělají něco užitečného. Původně jsme chtěli vytvořit jen elektronický archiv, jenže když Iva Mrázková se Šárkou Kořínkovou zpracovaly a okomentovaly Demlovu korespondenci s Josefem Ševčíkem, byla to skoro hotová knížka. Nakladatel Daniel Podhradský se jí ujal, přitom hodně riskoval, my jsme se totiž jako „editorky“ učily za pochodu na té první knize. On měl ale vážný úmysl vydávat Demlovy spisy a celé to korunoval tím, že nezůstane u jednoho svazku, že to bude edice. Napsal na obálku Korespondence, a tak to začalo.

Proč jste nezačali právě se známým Bílkem, ale naopak s neznámým Ševčíkem?

Korespondence s Bílkem tehdy nebyla hotova. A osobnost „neznámého Ševčíka“ z dopisů vystupuje tak živě a sympaticky, že si nás zcela získal. Začít neznámým Josefem Ševčíkem asi odpovídá i Demlovu dílu: slavných umělců, jako byl Bílek a Březina, se nejvíc zastával v době, kdy ještě slavní nebyli. Jinak všechny celebrity, a hlavně veškeré „celebrování“ lidí zesměšňoval. Psal k slávě Boží a oslovoval 
„bezejmenné“ lidi, ti ho silně inspirovali. Dnes ke své škodě mnoho nevíme o lidech, jako byl právě babický farář Josef Ševčík, další kněz Matěj Fencl, premonstrát Vladimír Evermod Balcárek nebo jaroměřická učitelka Antonie Svobodová či vídeňský publicista Jaromír Doležal Pojezdný. Se všemi si vyměnil mnoho dopisů, které jsou krásné, protože si rozuměli. Jiný případ je připravovaná korespondence s Josefem Florianem, s nímž Jakub Deml spolupracoval, ale také celoživotně zápasil.

Kde dopisy nacházíte?

Skoro všude. V Památníku písemnictví jsou nejen v Demlově fondu, ale i v desítkách fondů různých adresátů. Pak v dalších archivech v Praze, Olomouci, Brně, Jihlavě, Táboře… Existuje mnoho soukromých držitelů dopisů, kteří nám je umožnili opsat – například nádhernou korespondenci s Marií Tischlitzovou. Někteří mají třeba po babičce jediný dopis. I ten je pro celek cenný, protože leckdy nečekaně objasní nějakou souvislost.

Kolik těch svazků má být?

Nevíme. Postupujeme od svazku ke svazku a stále něco objevujeme. Opisy a edice máme teď připraveny asi na osm knih. A k tomu existuje řada menších korespondencí, které vyjdou brzo ve sborníku Literární archiv Památníku národního písemnictví – například dopisy S. K. Neumannovi a jeho ženě, Růženě Svobodové, Marii Tischlitzové, ale i několik neznámých dopisů Březinovi a Šaldovi… Ten oceán je ale pořád před námi.

I Demlova korespondence v anketě LN dobře uspěla. Čekala jste takový ohlas?

Jako nedávná organizátorka ankety to musím brát „mimo soutěž“, protože většinu respondentů znám. Ale spolu s editorkami prvních svazků Ivou Mrázkovou a Šárkou Kořínkovou nás každý jejich hlas moc potěšil a povzbudil – třeba právě ocenění od Vladimíra Binara, na jehož edicích a studiích stavíme. Rozhodující ale bude, abychom dokázali pokračovat a měli z toho pořád radost jako na počátku.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay