Důležité je, aby dítě necítilo samotu

Vydání: 2015/36 Nové církevní školy se otevírají dětem, 1.9.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Jak pomoci našemu dítku, aby ustálo jinakost v kolektivu? Nejen o tom jsme si povídali s P. JIŘÍM KAŇOU z Blanska.


Zatímco ve školních lavicích je jich spousta, v těch kostelních může být naše dítě samo.Ilustrační snímek L'ubo Bechný

Dítě vyrůstá ve věřícím prostředí, ale pak přijde do kolektivu, kde někteří tvrdí, že Bůh není. Co s tím?

S problémem, že lidé kolem nás mají odlišné názory a chování – a to v dobrém i zlém, se musí vypořádávat postupně každý člověk. Ani potomka neuchráníme od těchto překvapení. Spíš ho musíme stále doprovázet, aby u nás cítil bezpečí v každé nejistotě a nacházel postupně odpovědi na své otázky.

Stává se, že děti zvou kamarády či spolužáky na akce od farnosti, oni by i šli, ale rodiče řeknou „ne“, protože „se do kostela nechodí“.

Tohle je typický předsudek, který je potřeba „léčit“. Nemám univerzální recept, ale rozdělím se aspoň o svou zkušenost: Už léta se domlouvám se školkami ve svých farnostech, že tam několikrát za rok přijdu s maňáskovou pohádkou. Na příbězích ze života zvířat dětem přibližuji obecné lidské i vztahové hodnoty. Ty, které mě znají, se ke mně ve třídě úplně samozřejmě hlásí a ostatní už vědí, že chodí do kostela, kde je ten farář, co jim říká pohádky. Tím jim slovo „kostel“ už nezní nijak divně nebo negativně.

Používám tento recept už mnoho let (a vím to i o několika dalších kněžích) a výsledkem je, že se daří odbourávat i předsudky rodičů. Když se například s dítky potkáme na ulici, pozdravíme se a rodiče se jich pochopitelně ptají. Kolikrát už se stalo, že se ke mně na dětském dni přihlásili úplně cizí rodiče i s potomkem, který mě poznal a přivedl je za mnou. Myslím si, že když rodiče odmítají přijít na akci farnosti, neznamená to ani tak ideový odpor, jako spíše předsudek. Když ho budeme odbourávat u dospělých, přenese se to i na děti.

Dnes už prý není tak časté, že se spolužáci dětem smějí kvůli jejich víře.

Znám školy, kde se žáci dokážou posmívat i dnes, a vím zase o místech, kde by nad tím mávli rukou. Ale jestli se to děje, rozhodně bych rodičům nedoporučoval nechat to být. S náboženskou netolerancí se nesmíme smiřovat. Opět uvedu příklad z praxe: U nás v Blansku máme poměrně významnou mongolskou menšinu, která sem přišla před několika lety za prací. Až na drobné excesy a konflikty v počátcích se dá říct, že se především děti integrují velmi dobře. Když vidím ve školce čtyřletou mongolskou holčičku, že mi rozumí, že rozumí i vtipu, že se s ostatními vede za ruku a že se jí nikdo nesměje, protože je Mongolka, říkám si, že dítka mají schopnost přirozené tolerance. Myslím, že ani impulz k posměchu kvůli víře druhého či kvůli kostelu by samy od sebe v sobě nenašly. Je to spíš problém dospělých, kteří je takto negativně ovlivňují nebo je nechávají nekontrolovaně ovlivňovat jejich okolím.

Říkal jste, že je potřeba nenechat to být. Co tedy můžeme dělat?

Kromě aktivní obrany v případě, že urážky a posměch překračují meze tolerance, bych řekl, že je řešením prevence a hledání vlastních cest v každé farnosti. Ideální k prolamování předsudků jsou advent a Vánoce; pak lze využít akce jako Evropské dny kulturního dědictví nebo Dny víry, kdy je možné pozvat lidi do kostela a tam se jim věnovat – nebýt k nim nevšímaví, ukázat, jak žije farnost, co se dělá pro děti a dospělé, povídat si s nimi. Pořádá-li se farní tábor, věřící mohou pozvat své kamarády ze školy, farnost zase může podpořit pobyt zájemců pocházejících ze sociálně slabších rodin… Budeme-li k nim nevšímaví, nedivme se, že jsme pro ně divní. Jen vzájemná komunikace dokáže rozpouštět ledy, ne mlčení nebo bojkot. Je to dlouhá cesta, ale jde to.

Jak připravovat potomka na to, že pro kolektiv není víra samozřejmá?

Je důležité, aby cítil ve svých rodičích (rodině i farnosti) jistotu, že víra je normální a to, co od nich přijímá, je správné. Napětí se ale úplně vyhnout nelze. Stačí, když „oni“ něco můžou a „já“ ne, když „oni“ nemusí a „já“ musím. To zmírníme jedině tím, že víru dítku nepředáváme jen jako synonymum povinností, ale i jako společenství, zázemí, život plný zážitků.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Doma, Přílohy



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay