Duchovní vliv táborů potřebuje i dnešní mládež

Vydání: 2011/33 Berlínská zeď, 9.8.2011, Autor: Václav Štaud

Jako každé prázdniny, i letos zní interdiecézní tábor Radost v Orlických horách hrami a modlitbou až stovky dětí. Toto zařízení za podivuhodných okolností už v době totality vybudoval a více než čtyřicet let vede P. FRANTIŠEK FRÁŇA.

Kdy jste začal přemýšlet o kněžství?


Tato touha ve mně doutnala od útlého mládí. Na konci základní školy mi ale ředitel bez okolků sdělil, že jako člen „bigotně náboženské rodiny“ nemám nárok chodit na gymnázium. Nezbylo mi, než jít na ekonomickou školu. Jenže do semináře v té době přijímali jen absolventy gymnázií. Po maturitě jsem tak musel nastoupit do fabriky, kde mě cesta naštěstí svedla s redemptoristou P. Janem Zemánkem, který nesměl působit jako duchovní. Pracoval tam na kontrole součástek. Svěřil jsem se mu se svým záměrem a on jej podpořil. Snažil se mi pomoci připravit se na kněžství hlavně tím, že mi dával studijní úkoly – nejdříve z latiny a pak i z úvodu do teologie.

To ale netrvalo dlouho…

Po necelých třech letech ho za jiné duchovní aktivity zatkli a odvedli přímo z podniku. Už nějaký čas tušil, že je sledován, a pro případ mého výslechu jsme byli dohodnuti na společném tvrzení. Naštěstí naše kontakty zůstaly před tajnou policií utajeny. Továrna mě živila celých třiatřicet let – z toho čtvrt století jako kněze skryté církve.

Jak jste se pak dál připravoval na kněžství?

Většinou samostudiem. Ke konzultacím jsem vyhledával kněze, kterým jsem věřil. V oblasti věrouky a křesťanské filozofie to byl například nezapomenutelný P. Dominik Pecka. V roce 1967 se mě ujal P. Stanislav Krátký, který mi dal pevnou naději a jasnou vizi. Také on mi přiděloval studijní úkoly. V té době už také probíhaly tajné přednášky.

Jak byly organizované?

Všechno stálo na důvěře. Musel jsem věřit člověku, který mi setkání zprostředkoval, a na místě jsem se raději na nic neptal. Často jsme neznali ani jména přednášejících, stejně jako oni neznali jména naše. Jak jsem později zjistil, pro všechny byl zárukou právě otec Stanislav, pozdější mikulovský probošt. Směřoval nás ke stejnému cíli.

A jak probíhalo samotné kněžské svěcení?

Během jediného roku došlo k prověření mých teologických znalostí i hloubky duchovního života a 25. března 1968 přišel můj nejkrásnější den: svěcení na kněze. Bylo tajné a detaily nechci šířit dodnes. Tehdy to nesměli vědět ani moji rodiče, přestože to byli velmi zbožní lidé. Povolení říci jim to jsem dostal až mnohem později. Na přednášky jsem pak chodil dál, vždyť znalosti teologie nemají strop. Někdy jsem se vracel až pozdě v noci, maminka se o mě bála, a dokonce se modlila za moje polepšení. Byly to někdy docela absurdní situace, ale musel jsem mlčet, abych systém vzdělávání neohrozil.

Neuvažoval jste v době uvolnění kolem roku 1968 o pastoraci?

Váhal jsem, protože vystoupením z ilegality bylo ohroženo moje poslání vést mládež. Dokonce mě už představili biskupovi Karlu Skoupému. Představitelé skryté církve ale varovali před návratem totalitních praktik – a ty opravdu v čase normalizace přišly. V sedmdesátých letech docházelo při dopadení tajných kněží k jejich tiché fyzické likvidaci, jako například u P. Přemysla Coufala. Patřil do skupiny, v níž jsem se na kněžství připravoval i já. Byl to dobrý, vzdělaný a schopný člověk se širokými mezinárodními styky. Právě to ho asi nakonec stálo život. Nebyl jediný, kdo byl tehdy pod rouškou sebevraždy nebo náhodného neštěstí krutě zabit. A netýkalo se to jen katolické církve.

Určitě to nebylo snadné období.

Jako jiní, kteří pracovali s mladými lidmi, jsem i já musel vydržet mnoho výhrůžek a psychického nátlaku, ale s pomocí Boží se mi podařilo všechno překonat. Naštěstí nás P. Stanislav Krátký nikdy nepřestal vést. Jezdili jsme za ním pro povzbuzení, konzultovat své úkoly a problémy. Bohužel někdy přicházely dlouhé měsíce, kdy jsme se k otci Stanislavovi nesměli z bezpečnostních důvodů ani přiblížit.

Kdy jste vlastně začal s pověstnými tábory mládeže?

U kostela sv. Augustina v Brně jsem vedl skupinu ministrantů. Uvědomoval jsem si, že pionýrské tábory mají na děti špatný vliv, často odtud přijížděly s oslabenou vírou. Bylo třeba pro ně něco udělat, a tak jsem zakoupil čtyři velké stany a v roce 1960 kluky pozval na první týdenní tábor. Bylo to v Ramzové v Jeseníkách na soukromém pozemku mých přátel. Jezdili jsme tam sedm let a bylo to krásné období. Jenže jak zájemců přibývalo, nezbylo než se ohlížet po větších prostorách. Nakonec se mi podařilo koupit v roce 1968 v Orlických horách velkou turistickou chatu, kde bylo možné organizovat křesťanské tábory doslova ve velkém – pro kluky i pro děvčata.

Copak to tehdy bylo oficiálně možné?

Samozřejmě, že jsme museli kličkovat mezi paragrafy. Oficiální tábor nemohl provozovat žádný soukromník, natož pak kněz. Pomohl mi můj tatínek, který v obci Klášterec nad Orlicí obnovil činnost předúnorového rekreačního družstva. Úřadům tato hlavička stačila. Bez schváleného výchovného programu to ale nešlo, a tak jsme ho jednoduše opsali od pionýrů a tábor pak stejně vedli po svém. Úzkostlivě jsme se snažili mít všechno v pořádku – od stravování až po hygienu. Kontroly chodily jedna za druhou. Abychom se vyvarovali policejních návštěv, raději jsme zvali příslušníky VB sami. Na besedy. Přijeli, viděli zájem dětí a byli spokojeni.

Opravdu si těchto aktivit nepovšimla tajná policie?

Některé věci se asi utajit nedají, tajní to tušili, ale nic nám nedokázali. Několikrát fingovali vykradení chaty, všechno prohledali, ale marně. Zažili jsme i provokace, kdy nejednou přijeli vyslýchat mě, vedoucí i děti. Měli s sebou dokonce dětského psychologa, ale vždycky jsme byli dobře připraveni. Tehdy jsem obdivoval statečnost dětí, že nic neprozradily. Také moje kněžství se podařilo utajit až do závěru osmdesátých let.

Prý jste měli nějaký zvláštní dozor StB.

Místní obyvatel, který měl za úkol nás sledovat, byl vůči nám nejdříve plný nenávisti. Stalo se však, že jeho psa uštkla zmije. Nejbližší pomoc byla daleko, a tak jsme pro uzdravení psa obětovali jediné sérum, které bylo na táboře připraveno pro děti. A z toho muže se rázem stal náš přítel. Ke svému úkolu se přiznal a litoval toho. Tak nám Boží prozřetelnost pomohla vícekrát. Bez ochrany našeho Pána a Panny Marie mohlo vše dopadnout úplně jinak.

Jak často byl tábor v provozu a s jakým užitkem?

Nejdříve se konaly dva běhy po třech týdnech, později už byla chata obsazena celé prázdniny. Jezdili jsme tam i během školního roku na víkendy – duchovně povzbuzovat, nábožensky vést. Dnes se v Klášterci během léta vystřídá zhruba 600 lidí a podobný počet v průběhu zbytku roku. Za více než 40 let jsou to už pěkné tisíce! Primárně však určitě nejde o počty účastníků, ale o výsledek duchovního vlivu. Například z mých táborů vzešlo zatím šest kněží a několik děvčat vstoupilo do řádů, nehledě na desítky krásných manželství založených na Bohu – už k nám jezdí jejich děti, ba i několik vnuků.

Zřejmě to nebylo snadné ani organizačně…

Dovolená mi samozřejmě nikdy nestačila, musel jsem si vždy několik týdnů napracovat. A samozřejmě mít tým spolehlivých vedoucích, kuchařek, techniků… Rád bych všem spolupracovníkům poděkoval, protože úspěch táborů byla hlavně jejich zásluha, ne moje. Dnes se snažíme alespoň jeden prázdninový týden vyhradit rodinám bývalých táborníků, kteří pro dobro dětí obětovali mnoho času a sil.

Jak váš tábor působí dnes?

Po roce 1990 se rozrostl a stal se interdiecézním střediskem dětí a mládeže Radost – a já jsem jeho řádně jmenovaným duchovním správcem. Organizování křesťanských dětských táborů neztratilo smysl ani v současnosti. Vždyť je tolik dětí, které navštěvují náboženství nebo chodí do kostela jako jediné ze školní třídy a často kvůli tomu zažívají od ostatních výsměch. Mají po celý život nést pocit osamocenosti? U nás, mezi stovkou stejně věřících, najdou pro svůj duchovní život silné povzbuzení. Mohou tu potkat i naše biskupy, kteří mezi nás pravidelně přicházejí – a to nejen za účelem biřmování, které organizujeme pro mládež, v jejichž farnostech se tato svátost neuděluje. Slavné biřmování už bylo na táboře čtyřikrát, vždy za účasti rodin biřmovanců i stovek zasloužilých táborníků. Biřmování tady ale znamená především náročnou přípravu. Z víkendových setkání si jinak mladí lidé po celý rok odnášejí samostatné studijní úkoly, podobně jako jsem se kdysi já musel sám připravit na kněžskou službu.

Všichni staří i mladí přátelé vás znají pod jménem Tišek. Mohu se zeptat, jak jste k této přezdívce přišel?

Téměř každý, kdo měl v životě něco společného s jakýmikoliv tábory, si odnesl nějakou přezdívku. Tahle je jen jednoduchá zkratka mého jména František, nic jiného za tím není. Je ale zajímavé, že mě mnoho lidí opravdu zná jen pod tímto jménem. Dokonce mě tak na mojí první rekolekci ostatním kněžím představil otec biskup Vojtěch Cikrle. Snad se zde mohu pochlubit i slovem jednoho dítěte, které mě pohladilo víc než bůhvíjaké vyznamenání. Když jsme se kdysi na táboře ptali sedmiletého kluka, čím by chtěl v životě být, bez okolků vyhrkl: Tiškem.


P. FRANTIŠEK FRÁŇA (nar. 1938) se v roce 1990 po zařazení mezi diecézní kněze stal spirituálem Biskupského gymnázia v Brně, které pomohl obnovit. Po roce odešel se stejným úkolem do Žďáru nad Sázavou, kde působí dodnes. Zřizovatelem tamějšího Katolického gymnázia je Kolpingovo dílo (KD) a P. Fráňa v roce 1993 převzal po opatu Vítu Tajovském roli duchovního správce tohoto sdružení v celé ČR. Před dvěma roky předal vzhledem ke svému věku duchovní vedení KD do rukou královéhradeckého biskupa Dominika Duky.
28. října loňského roku byl prezidentem republiky oceněn za dlouholetou obětavou práci s mládeží státním vyznamenáním – Medailí za zásluhy. Protože se samotě, kde v Orlických horách stojí jeho chata, říká Amerika, mladí přátelé z táborů obdařili svého otce Tiška ještě čestným titulem Prezident Spojených stanů amerických.





Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay