Duchovní poselství slavného mostu

Vydání: 2019/24 Vstoupili do křesťanské dospělosti, 11.6.2019, Autor: Stanislav Přibyl

Kolikrát už jste šli po pražském Karlově mostě? A víte, že se řadí mezi posvátná místa hlavního města? Následující text, jehož autor o této vzácné památce nedávno vydal celou knihu, připomene některé souvislosti, které mohou turistům i místním unikat.


Nad vltavskými břehy se majestátně tyčí svatovítská katedrála s hroby zemských patronů. Snímek Stanislav Přibyl

Gotický most a současně galerie soch je neodmyslitelnou součástí panoramatu Prahy. Prvním účelem mostu je být komunikací, cestou, spojovat břehy. Je současně vrcholem lidské vynalézavosti a služebnosti. Zároveň je nejen hledáním cesty, ale i jejím vytvářením.

Karlův most je však také umělecké dílo, vzácná stavba vrcholné gotiky s mnoha uměleckými projevy tohoto slohu. Je světoznámou galerií soch světců, která vznikla především v prvních dvou desetiletích 18. století. Nebyla sice ušetřena mnoha šrámů – byla poškozena povodněmi a válkami, ohlodána zubem času a v poslední době systematicky ničena vandalskými zásahy turistů. Přesto všechno zůstává most svědectvím o Bohu a snaze lidí zachytit jeho krásu v umění.

Každá socha skrývá příběh

Karlův most ovšem není jen komunikace nebo technická či umělecká památka. Patří mezi posvátná místa hlavního města naší země. V roce 1393 se stal místem mučednické smrti – nebo spíš pohřbu –
sv. Jana Nepomuckého. Mostecká socha z roku 1683 je vzorem snad pro všechny světcovy sochy na světě. V roce 1648 se most stal svědkem hrdinského boje Pražanů proti Švédům. Třicet soch a sousoší svatých vydává svědectví o duchovním dědictví naší země. Svatí na mostě rovněž připomínají všeobecné povolání křesťanů ke svatosti. Sochy byly totiž na most postaveny také proto, aby se pohled na ně stal připomenutím jejich životních příběhů a současně inspirací pro náš život.

V tuto chvíli nelze připomenout všechny souvislosti a zajímavosti, ale můžeme se pokusit alespoň o jakousi ochutnávku. Na mostě jsou místa známá, jiná jsou naopak stranou pozornosti. Za každou sochou se však skrývá příběh toho, koho umělecké dílo zobrazuje, příběh objednavatele a donátora, příběh umělce, případně i příběh návštěvníka či další okolnosti. Pojďme se na některé příběhy podívat.

Staroměstská mostecká věž

Staroměstskou mosteckou věž většinou projdeme bez bližšího povšimnutí, protože je pro nás prostě jen branou na most. Byla založena Karlem IV. a koncipována současně jako obranná věž, triumfální oblouk i reminiscence na katedrálu. Na její východní fasádě můžeme zahlédnout české světce: patrona mostu sv. Víta, stojícího na mostě, nebo sv. Zikmunda a svatého biskupa či opata, o němž se vedou spory, zdali se jedná o sv. Vojtěcha, nebo sv. Prokopa. Vidíme zde dvě sedící postavy: Karla IV. a jeho syna Václava IV., množství znaků a erbů, které nám ukazují, jak veliké území zahrnovaly země Koruny české. Největšími znaky jsou erb Českého království a erb Římské říše, protože v osobě Karla IV. jsme byli v centru světového dění a Praha se měla stát novým Jeruzalémem a novým Římem. Česká svatováclavská koruna zdobí vrchol klenby v průjezdu věže. Západní fasáda byla bohužel zničena. Jen na základě starých rytin se můžeme domnívat, že ji zdobila socha Panny Marie s měsícem pod nohama a další postavy – buď světci, nebo král s královnou.

Ukřižování s hebrejským nápisem

Vydáme-li se po mostě ze Starého Města na Malou Stranu, upoutá nás třetí sousoší vpravo. Šlo by o docela běžný výjev Ukřižování, kdyby kolem ukřižovaného nebyl hebrejský nápis. Kříž na tomto místě stál už v době stavby mostu. Různé válečné události však způsobily, že toto zobrazení zde bylo vztyčováno stále znovu a znovu. Poprvé přišel most o kříž v roce 1419, na počátku husitských bouří. V roce 1629 zde byl postaven nový kříž na přání císaře Ferdinanda II. Toto sousoší bylo zničeno za bojů se Švédy v roce 1648 a zachovala se pouze tvář Krista, která je dnes uchovávána v Arcibiskupském paláci. Třetí kalvárie byla provizorní.

Současný kříž byl v roce 1657 zakoupen v Drážďanech. Hebrejský nápis, o němž se uvádí, že ho musel zaplatit jistý Žid jako trest za rouhání, vznikl za velmi zajímavých a dramatických okolností. Oním potrestaným byl Eliáš Backoffen, udaný z rouhání židovským primasem Abrahámem Aronem Lichtenstadtem, který měl sám potíže se zákonem kvůli hospodářským trestným činům. Soud s Backoffenem a jeho souvěrcem Berlem Taborem se konal roku 1694 ve vypjaté atmosféře po smrti židovského mladíka, katechumena Šimona Abelese. Apelační soud potrestal viníky pokutou 1 000 zlatých, za něž nechal kolem mostecké sochy Krista zhotovit nápis hlásající, že Ježíš Kristus je „svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů“. Ten je tak více než trestem za rouhání svědkem udání uprostřed pražské židovské obce, stejně jako nesprávného jednání a rozhodnutí tehdejší soudní moci. Inu, stále platí Kazatelův povzdech: „Nic nového pod sluncem“ (Kaz 1,9).

Sousoší svaté Luitgardy

Mezi světoznámé mostecké sochy patří určitě sousoší sv. Luitgardy na levé straně mostu u schodů na ostrov Kampa. Luitgarda byla vlámská světice z přelomu 12. a 13. století. V sedmnácti letech se obrátila, obdržela stigmata, zažívala vidění a extatické stavy. Odešla do kláštera cisterciaček v Aywiers. Zde se ovšem mluvilo nikoli její rodnou vlámštinou, ale francouzsky, takže světice byla odsouzená k mlčení. V posledních letech svého života navíc oslepla. Socha na Karlově mostě zobrazuje sen sv. Luitgardy: Světice šla v noci na modlitbu do kostela a u vchodu zahlédla Krista. Visel živý na kříži a ránu v boku měl otevřenou. Svou pravicí přivinul Luitgardu k sobě a její ústa přitiskl na své srdce.

Tento mystický a intimní zážitek se v roce 1711 pokusil vytesat do kamene Matyáš Bernard Braun, tehdy ještě málo známý sochař. Podařilo se mu to s takovou bravurou, že jeho socha – nevadí, že na mostě je nyní jen její kopie – okamžitě uváděla všechny v úžas. Na sousoší se Kristus sklání z kříže k řeholnici, podle jejíhož výrazu tváře je vidět, že je slepá, ale že současně vidí vnitřním zrakem. Obdivujeme napodobení dřeva kříže, výrazy tváří i krev řinoucí se z Kristova boku. Socha souzní se slovy Thomase Mertona: „Luitgarda přes svou horlivou a nadšenou mystiku vždy zůstala živou lidskou bytostí z masa a kostí.“

Kéž jsou tedy tyto řádky pozváním k návštěvě Karlova mostu. Doporučuji přivstat si a jít na most ráno, ideálně po rozednění, případně nejpozději kolem sedmé hodiny, kdy na mostě ještě není tolik lidí.

STANISLAV PŘIBYL. Autor je generální sekretář ČBKa autor knihy „Karlův most. V souvislostech víry a ducha“ (Karmelitánské nakladatelství 2019)

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay