Duchovní hudba má dar otevírat lidská srdce

Vydání: 2010/46 Lev N. Tolstoj, 10.11.2010, Autor: Václav Štaud

Je večer všedního dne a v sálech jednoho z historických pavilonů brněnského výstaviště pozvolna doznívá umělecký ruch – jen tlumený hlas klavíru doprovází barytonové sólo. Tato zvláštní červeně zbarvená budova je vlídným domovem Českého filharmonického sboru Brno. Jeho ředitel a hlavní sbormistr PETR FIALA zde po návratu z německého turné odpovídá na naše otázky.

Co vám dala rodná Jihlava?

Především krásné dětství v početné rodině, ale i nejednu křivdu. Tatínek i maminka byli velmi zásadoví, především ve věcech víry. Po maturitě na gymnáziu jsem chtěl studovat hudbu, jenže rodiče odmítli na krajském národním výboru podepsat závazek, že přestanou chodit do kostela. Křičeli na ně: „Tak ať si jde studovat do Vatikánu!“ S posudkem „pochází z fanaticky náboženské rodiny“ jsem musel nastoupit do fabriky jako pomocný dělník. Ale už po dvou letech, oklikou přes práci v Pacově, jsem se na konzervatoř a později i na JAMU stejně dostal. Zato moji mladší sourozenci už šanci přijetí na střední školu nedostali, museli do učení a vzdělání pak pracně doháněli dálkovým způsobem až v dospělosti. Důležité ale bylo, že moji rodiče dokázali ze svých 13 dětí vychovat dobré lidi.

Jak brzy jste začínal s hudbou?

Byli jsme muzikální rodina, s talentovanými rodiči jsme od malička vždy navečer pravidelně společně zpívali a hráli na různé nástroje. Už jako desetiletý jsem začal psát pro své sourozence drobné skladby, miniatury. Intuitivně, ještě nedotčený hudebním vzděláním. V té době také začalo moje varhanické působení v jihlavském kostele sv. Jakuba. Jak to v těch vznešených gotických prostorách znělo! Do kostela tehdy na nedělní mši v 6 hodin ráno tajně přicházel jeden vysokoškolský učitel. Byl konec 50. let a v Brně, kam za prací dojížděl, by jej to možná stálo místo. Jednou na závěr bohoslužby vystoupil na kůr, kde už jsem byl sám, a zeptal se mě: „Chlapečku, kde je ten varhaník, co dnes tak pěkně improvizoval?“ Nezapomenu na jeho údiv, když jsem se přiznal. Později jsme se v Brně potkali a sblížili, bylo z toho pěkné přátelství.

Jak pokračoval váš umělecký vývoj?

Během studií na gymnáziu jsem se hudbě věnoval stále usilovněji. Ještě v Jihlavě začala moje práce s chrámovým sborem, tam jsem také psal první skladby pro veřejnost. Byly to zhudebněné texty, poplatné starší lidové zbožnosti. Sem patří i moje první mariánská mše pro dívčí sbor a varhany. Texty mi tehdy vytvořila moje teta – řádová sestra. K těmto postromantickým dílům bych se raději dnes už nehlásil, protože v nich je příliš znát neznalost harmonie a dalších podmínek tvorby. Postupně jsem se ale zdokonaloval a za řadu písniček pro různé scholy – byly jich stovky – už se stydět nemusím.

Které svoje první větší dílo pokládáte za hodnotné?

V závěru 60. let, to bylo už v Brně, došlo ke zhudebnění Zpěvů u jesliček od Václava Renče. Premiéra byla v husovickém kostele, kde hrála na varhany moje žena. Na mistra Renče, který prožil mnoho let ve vězení, stále s vděčností vzpomínám. Fascinoval mě svou moudrostí, laskavostí i aristokratickým zjevem. Přátelství s ním mě velmi obohatilo a je mi potěšením pokračovat v přátelství i spolupráci s jeho dcerou Zuzanou Novákovou. Jsem jí zavázán za mnoho půvabných textů, které mi připravila ke zhudebnění.

Čeho si v této oblasti ceníte nejvíc?

Asi oratoria Píseň sestry Anežky a bratra Františka, které vzniklo na geniální text paní Zuzany v roce 1989, na počest svatořečení Anežky České. K úspěchu přispěla i doba uvedení plná radostných nadějí.

Ve vaší umělecké cestě nebyly překážky?

Kdo z věřících měl za totality snadný život? Já jsem například v 80. letech, jako mladý profesor brněnské konzervatoře, zkusil a také vyhrál konkurz na funkci dramaturga opery Janáčkova divadla. Když si ale soudruzi uvědomili můj špatný třídní původ, nesměl jsem na toto místo nastoupit. Současně zastavili přípravy provedení mojí jediné opery Kráska a zvíře (podle Hrubínovy pohádky), později mi nevzali ani balet Hořící kámen. Totalitní léta byla těžká, ale zase jsem měl prostor a síly ke komponování. Dnes mi to náročná práce sbormistra nedovolí. Působím i jako dramaturg Velikonočního festivalu duchovní hudby a sám vytvářím dramaturgický plán svého sboru, který mi bere všechen čas.

Jak vlastně vznikl Český filharmonický sbor Brno?

První pěvecké těleso, které jsem řídil, byl dětský sbor v Letovicích, další až ve slovenské Čadci. Tam jsem založil a plných deset let vedl smíšený sbor Kysuca. Jeho výsledky mi dodnes dělají radost. Když v roce 1979 zemřel věhlasný sbormistr Karel Hradil, převzal jsem v Brně jeho mužský sbor Foerster. Tím začala realizace dávného snu, jemuž jsem v duchu dával přívlastek bláznivý: vést vlastní profesionální sbor. Moje manželka, která je také učitelkou hudby, v té době založila dívčí pěvecký sbor Amicitia. V roce 1990 jsme oba sbory spojili v současný. První nastudovaná díla zazněla v brněnském kostele svatého Jakuba. Jednalo se o Mši D dur a Te Deum od Antonína Dvořáka k 150. výročí jeho narození.

Prozradíte, s jakými zásadami přistupujete k práci?

Mým úkolem je velmi důrazně trvat na profesionální dokonalosti a současně bdít nad tím, aby se nikdy neztratilo ani spontánní výrazové nadšení, které je vlastní amatérským sborům. Není to snadné, ale daří se nám to. A právě toho si všímá a oceňuje to kritika všude na světě.

Jaký je váš repertoár a nejvýznamnější úspěch?

Začínali jsme téměř výhradně s duchovní muzikou, je to hudba mého srdce, krásná a neustále žádaná. V současnosti se ale podle požadavků objednavatelů našich koncertů musíme postupně ponořovat i do širokého spektra ostatní umělecké hudby včetně operní tvorby. Stále však díla s náboženským obsahem tvoří nejméně 70 procent našeho repertoáru. Zatím nejvýraznější úspěch přišel v podobě prestižních německých cen ECHO Klassik 2007 a titulu „Soubor roku 2007“ za nahrávku duchovních motet Antona Brucknera a titulu „Nahrávka roku 2007“ za Lisztovo oratorium Christus.

Přijímají cizinci českou hudbu dobře?

Dokonce velmi dobře. Propagace českých duchovních děl i tak patří mezi naše priority. Cítíme, jak prudce roste obliba například Leoše Janáčka. S Glagolskou mší jsme už dokázali naplnit hodně koncertních síní světa. Doprovázeni londýnskými filharmoniky jsme například v Royal Albert Hall zpívali pro osm tisíc posluchačů a ohlasy byly skvělé. Na dalších místech zahraniční obliby jsou pak stálice české hudby Dvořák a Martinů.

Vést sbor tak kvalitní a žádaný musí být příjemné…

Především je to nesmírně náročné. S pomocí schopné agentury zvládáme ročně kolem devadesáti koncertů, z toho polovinu zahraničních. V dřívějších časech bývalo v kultuře alespoň o letních měsících volno. Nyní jsou populární letní festivaly, které jsou pro náš sbor nezanedbatelným finančním přínosem. Z cest ale známe jen sály, hotely a letadla či autobusy. Nezbývá příliš času na prohlížení krás přírody, moře, měst. Jen výjimečně se podaří zaběhnout alespoň do místní katedrály. Některá vystoupení jsou však velmi zajímavá vybraným publikem. Loni jsme například v Bangkoku zpívali pro thajského krále. Daleko nejsilnějším zážitkem ovšem byl koncert pro Jana Pavla II.

Připomeňte něco ze setkání s tímto velkým mužem naší epochy.

Vystoupili jsme ve Vatikánu v sérii koncertů vybraných orchestrů a sborů v rámci oslav nového milenia. Byl to opravdu mimořádný zážitek. Svatý otec, přestože byl tehdy již nemocný, vyslechl celý koncert velmi pozorně a dojemně nám poděkoval. Poté jsem měl tu čest být u něj přijat i na soukromé audienci. Vzal mě za ruku a svá předchozí slova důrazně zopakoval: „Vyřiďte všem zpěvákům, že jim děkuji a že vás mám moc rád.“ Na to se opravdu nedá zapomenout, tehdy jsem měl několik desítek vteřin pocit, že jsem se ocitl v nadpozemském prostoru. Nebylo to ale poprvé – Jan Pavel II. mi připravil úžasnou chvíli již v roce 1988. Tehdy jsme byli v Římě s manželkou a dvěma nejmenšími dcerami. Na generální audienci se nám podařilo dostat se do papežovy blízkosti a on tehdy obě děti pohladil a políbil.

Pro Benedikta XVI. byste nechtěl vystoupit?

Samozřejmě! O to více, že on sám je dobrý muzikant a určitě by českou hudbu ocenil. Cesta sboru do Vatikánu však stojí mnoho peněz a zejména v dnešní hospodářské krizi už se to zdá být nesplnitelným snem. K vystoupení před Svatým otcem jsme přitom měli velmi blízko v loňském roce, kdy nás organizátoři vyzvali k účasti na jeho brněnské bohoslužbě. Velmi mě trápilo, že nebylo možné zrušit dlouho předtím smluvně dohodnuté zahraniční turné.

Co vaše dcery? Jdou ve stopách rodičů?

Ano, téměř všechny se nějak zabývají hudbou a určité nadání už vidíme i u vnuků. Třetí z našich dcer Petra, která měla více než skvělé hudební předpoklady, nám však připravila překvapení. Po konzervatoři zamířila do klauzury sester trapistek v italském Vitorchianu. Ale i tam se zabývá hudbou. Hraje na varhany, pracuje se scholou. Nedávno přijela do vlasti pomoci svým sestrám trapistkám v klášteře Naší Paní nad Vltavou v Poličanech u Benešova při úpravě žalmů a duchovních zpěvů, které si postupně překládají z italštiny.

Máte velké přání i do budoucnosti?

Snad jen to, aby mně Bůh dopřál ještě nějaký čas dostatek zdraví k plnému nasazení, abych mohl dál rozvíjet hřivny svoje i svých zpěváků a zpěvaček. Po dvou desítkách let zkušeností z pódií v Čechách, na Moravě i na řadě kontinentů mohu říci, že kultura je v naší vlasti stále doceňována méně než v dalších vyspělých zemích. Je to škoda. Dravý kapitalismus k nám přinesl jakousi okoralost srdcí a právě krásná muzika má dar lidská srdce otevírat. Má obrovskou moc učit lidi pokoře a poznání hodnot, které jsou na rozdíl od nás nesmrtelné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay