Vydání: 2010/21 Letnice, 20.5.2010, Autor: Tomáš Kutil

Už za pár dní, během Letnic, si bude církev připomínat událost seslání Ducha Svatého, který nás svými doteky vede. Mnohdy ale není snadné rozpoznat, která vnuknutí jsou od něj, která nikoli a jak se správně vnitřně nastavit, abychom Boží hlas slyšeli. Nejen o tom jsme hovořili s P. Vojtěchem Kodetem, karmelitánem, známým exercitátorem a autorem duchovní literatury.

Co jsou to vnuknutí Ducha Svatého?

Před Ježíšovým nanebevstoupením Pán slíbil učedníkům, že jim dá jiného Přímluvce, který bude stále s nimi a který je povede tímto světem a bude je vyučovat. Tak jako apoštolové před Letnicemi žili pod přímým vedením Ježíše, druhé božské osoby, po Letnicích se celá církev učí žít pod vedením třetí božské osoby – Ducha Svatého. To, co nazýváme vnuknutím Ducha Svatého, je způsob, jakým Bůh promlouvá k srdci člověka, jak osvěcuje jeho mysl, jak ho vede a jak mu dává poznat, co se Bohu líbí a co je pro dotyčného člověka to nejlepší.

Lze těmto vnuknutím nějak „připravovat půdu“?

Určitě. Nejprve je třeba uvěřit, že Boží vedení potřebujeme, a prosit o ně. Druhou důležitou věcí je skutečně patřit Kristu. Křesťan, který se zřekl sebe sama ve prospěch Krista, ve prospěch Boží vůle, se vědomě otevírá Božímu vedení. U těch, kdo nedali Kristu svůj život a nežijí z víry, to má Duch Svatý mnohem složitější. Ti spoléhají především na svůj rozum, svou vůli a své schopnosti.

Co dalšího ještě může pomoci?

Duch Boží mnohem snadněji vede ty, kdo se upřímně modlí, kdo mají čas na pravidelné chvíle v samotě s Bohem, kdo se modlí nad Božím slovem. Je důležité se naučit každý den Bohu svěřovat náš život, odevzdávat se mu do rukou se vším, co nás čeká, klást mu otázky a v srdci mu naslouchat. Když čteme Písmo v postoji modlitby, víry a otevřenosti, promlouvá skrze ně do našeho života Bůh – Duch Svatý nás může mnohem snadněji vést a dávat nám vnuknutí. Často je to tak, že nám Duch Svatý připomene konkrétní slovo z Písma v situaci, kdy je to pro nás důležité. V té chvíli člověk ví, že tohle by si opravdu nevymyslel.

Co nejčastěji brání tomu, abychom slyšeli Boží hlas?

Brání tomu právě to, když se člověk nemodlí a když nežije ve smíření s Bohem a lidmi. Když nezve Boha do svého života, když vše rozhoduje, jako by Bůh nebyl, a žije své křesťanství v takové zvláštní dvojkolejnosti – Pána Boha má jen na bohoslužby či formální modlitby, ale jinak s Bohem vůbec nepočítá. Jak má Duch Svatý mluvit k člověku, který vůbec nepočítá, že by se o něj Bůh zajímal, že by chtěl v jeho životě něco změnit, že by měl na něco svůj názor? Stejně tak, když člověk svůj život Bohu nepředkládá, nevkládá do modlitby to, co prožívá, a Boha se neptá, nemůže čekat Boží odpověď. Největší překážkou je pak samozřejmě hřích. Zvláště hřích vědomý, dobrovolný, kdy člověk ví, že nejedná dobře, a přesto se pro něj rozhoduje. Tím v sobě toto Boží volání dusí.

Něco se ale může za Boží hlas jen vydávat – naše zbožná přání, nebo dokonce působení Zlého. Některá vnuknutí od ďábla se navíc mohou jevit na první pohled jako dobrá. Co je prověří, co může odhalit jejich záludnost?

Člověk, který s Bohem poctivě žije, se časem naučí vnímat, jak Bůh promlouvá. Hlas Boží v nás není hlasem lidským, není to tak, jako by nám někdo šeptal do ucha. Je to vnuknutí, které se najednou stane součástí mne samotného – a já si pak musím klást otázku, jestli to, co mě teď napadlo, či pocit, který mám, je od Boha. Když se zeptám přímo v modlitbě, buď naleznu pokoj, anebo nenaleznu. Vnuknutí od Boha je také vždy v souladu s moudrostí evangelia a naukou církve. Nemůže to být něco nemorálního nebo proti víře. Bůh nás vždy vede k dobru. Ten, kdo se někdy předtím nějakým způsobem otevřel ezoterickým či okultním věcem, to bude mít s rozlišováním složitější. Boží nepřítel se bude snažit mnohem více vstupovat do jeho života a ovlivňovat jeho myšlení a emoce, neboť mu dotyčný už jednou v sobě dal prostor. Složitější je to také u lidí, jejichž psychika je oslabená – tam jsou pak pravidla rozlišování trochu jiná. Ale pokud mluvíme o obecném příkladě, kdy se člověk snaží s Bohem žít, kdy vydal Kristu svůj život a pravidelně se modlí, navykne si pak zmíněnou zpětnou otázkou a následným pokojem v srdci rozlišovat, co je od Boha.

V Bibli se píše, že dobrý strom se pozná podle dobrého ovoce. Jaké je ovoce Božích vnuknutí? Lze podle něho spolehlivě usuzovat?

Samozřejmě, že hlavní kritérium pro rozlišování je ovoce Ducha Svatého. Problém však spočívá v tom, že toto ovoce většinou nevidíme hned, ale až časem. Proto je důležité být ochotný zpětně zkoumat svůj život a své myšlenky. Pěstovat něco jako pravidelné zamyšlení nad sebou – například pravidelné večerní zpytování svědomí. Čas od času je také užitečné poohlédnout se za svým životem, jestli moje rozhodnutí byla dobrá, anebo nebyla. K tomu slouží den ztišení, rekolekce a jednou za čas třeba exercicie. Další důležitou pojistkou při rozlišování je zpovědník nebo duchovní vůdce. Když se rozhodnutí, u něhož máme pocit, že nás vede Duch Svatý, týká vážných věcí, je vždycky dobré poradit se s duchovním vůdcem.

Některá vnuknutí od Boha ale v člověku mohou vyvolávat také neklid, když zvou z pohodlí do nezajištěnosti. Jak tento neklid odlišit od neklidu, který působí ten Zlý?

Rozlišit se to dá. Mohu být neklidný ve chvíli, kdy mě Duch Boží vede proti mým plánům nebo proti tomu, co je blízké mé přirozenosti. Najednou jsem jakoby v protisměru. Počáteční neklid je pro tuto situaci dokonce příznačný. Ale ve chvíli, kdy se nad tím rozhodnutím s Bohem zastavím (kdy se Boha zpětně ptám a kdy to porovnám s tím, zda je to v duchu víry, v linii, kterou mě Bůh už dlouho vede) a rozhodnu se pro to, tak pak, je-li to od Boha, přijde hluboký pokoj. A naopak – pokud je to od Božího nepřítele, pokoj se nedostaví, dokonce začne neklid. Duch Svatý se mě totiž bude snažit od tohoto konání odvrátit. Pokud člověk po rozhodnutí silně znejistí, pak to není od Boha, a musí dále rozlišovat. Boží nepřítel se samozřejmě snaží naše rozhodnutí, která konáme z vnuknutí Ducha Svatého, také odvrátit, ale to se většinou projevuje tím, že přicházejí vnější obtíže – někdo nám jakoby hází klacky pod nohy. Světci tyto vnější obtíže často považovali za potvrzení správnosti své cesty.

V duchovním životě panuje trochu zažitá představa, že při nějakém rozhodování máme mít na mysli, že Boží vůlí je vždy to, co je těžší, co nás stojí více sil. Je to spolehlivé měřítko?

Úplně ne. Mnohokrát to takto vypadá, protože jsme nakloněni snadnější cestě – takže když po nás Bůh něco chce, často to v první chvíli znamená postavit se proti vlastnímu pohodlí a vyjetým vnitřním kolejím. Na druhé straně ovšem není pravda, že Bůh chce vždy to těžší. Vždycky chce to lepší, i když je to někdy těžší. To je velmi rozdílné. A většinou člověk, když překoná počáteční obtíže, získá schopnost dělat některé věci pod Božím vedením, aniž o tom uvažuje, a velice mu to pak usnadní život. Duch Boží nás určitě vede například k tomu, abychom den začínali modlitbou. Když si na to zvykneme, stane se nám to pak druhou přirozeností. Zvláště když člověk čas od času prožije v ranní modlitbě oslovení, krásné setkání, by tuto chvíli za nic nevyměnil, byť to zpočátku nebylo snadné.

Známý francouzský exercitátor a autor duchovních knih Jacques Philippe píše v knížce „Ve škole Ducha Svatého“, že tím, co nám v posledku umožňuje co nejsnadnější a nejrychlejší orientaci v tom, zda je něco Boží vnuknutí, či není, je jistý „duchovní smysl“, jejž postupně získáváme. Co tento „duchovní smysl“ je?

Je to takový cit pro Boží věci. Boží konání má specifickou pečeť – pečeť Boží. Je to vždycky dobro, které působí pokoj, vnitřní radost, krásu a lásku, vede člověka k pokoře před Bohem. Pokud má tyto atributy, má onu pečeť Boží. To jsou věci, které Boží nepřítel imituje velmi nesnadno. Stejně tak má své symptomy i vnuknutí Božího nepřítele – působí rozdělení, nepokoj, smutek, motání se kolem sebe, nadměrné výčitky, skrupulozitu, zmatek, chaos, temnotu. Člověk, který se snaží žít s Bohem, získá pak postupně cit pro Boží jednání – jakýsi „duchovní smysl“.

Někteří věřící se domnívají, že Boží vnuknutí se týkají jen velkých věcí (jako je volba životního stavu, odchod do konkrétního kláštera, volba partnera apod.). Jak je to s malými věcmi naší každodennosti?

Naopak, právě každodenní vnuknutí jsou důležitá pro to, aby se člověk co nejvíce připodobnil Božímu záměru a aby co nejsnáze dosáhl svatosti. Faustina Kowalská dokonce říká, že věrnost těm malým, každodenním vnuknutím Ducha Svatého je tou nejsnazší cestou ke svatosti. Není to ale tak, že Bůh z nás sejme veškerou zodpovědnost a vede nás jako loutky. Takto s námi nejedná. Nicméně člověku, který chce konat Boží vůli, dává vedení skrze události, skrze druhé lidi a Boží slovo. Někdy je velmi těžké vše přijmout, ale v tom je právě veliké umění pokory a poslušnosti před Bohem, důvěry a oddanosti Bohu. Samozřejmě – Boha prosíme o světlo zvláště ve velkých rozhodnutích, ale je důležité být vnímavý i v obyčejných, malých věcech.

Co když jsme ve svém životě nějaké důležité Boží vnuknutí či volání odmítli. Má Bůh pro nás „náhradní“ plán?

Vždycky je důležité se k Bohu znovu a znovu vracet. On není limitován tím, jestli ho někdy neposlechneme. Náš život se skládá z tisíců nových a nových příležitostí, které nám Bůh dává. A i když vím, že jsem se před časem nerozhodl dobře, ale znovu se k němu obrátím, Bůh mi ukáže, kam mám jít. Někdy to znamená vrátit se, někdy pro mě najde jinou cestu. Důležité však je, abych se ve chvíli, kdy mi to dojde a kdy se znovu rozhodnu Boha poslouchat, nechal Bohem opět vést.

Nemůže nastat i opačná situace? Vyhlíží-li někdo při každé volbě úzkostlivě Boží vnuknutí v obavě, aby se s ním neminul, může ho to činit až nesvobodným…

Pokud se modlíme a prosíme Boha o vedení, pak v každodenním životě jednáme podle svého nejlepšího svědomí. A kdybychom sešli z cesty, Bůh už najde způsob, jak nás přivést zpátky. Nefunguje to tedy tak, že se začnu ptát, a dokud nic nepocítím, nezvednu se ze židle. To bychom některé dny nedělali vůbec nic. Na druhé straně je velmi nebezpečné, když se člověk Boha zeptá, dostane světlo na první krok a pak už si jede po svém. Je potřeba se naučit žít ve vnitřním postoji očekávání, oddanosti, s neustálým pohledem na Boha. Jak říká žalmista – dívat se na něj jak služebník na ruce svého pána. I my se musíme dívat na to, co Bůh dělá, a přidat se k němu se svými schopnostmi, časem a silou.